Kapitán Kašmír seděl ve své kanceláři a nivě hleděl do modrých očí své ženy. Těšil se na její lasagne, pohovku, pivo a fotbal v televizi. Počasí bylo tak akorát, a tak si může před žvancem zajít na koníčky. Procházka mu udělá dobře: paráda, jeho žena má přesčas; což je ještě lepší. Natáhl svou línou paži a sklopil vystavenou fotografii své manželky Evy (ještě před tím jí poslal vzdušný polibek), ze všeho nejvíc se těšil na to, že její modré oči dnes až do večera neuvidí. Zaznamenal pohyb v kancelářích. Za prosklenými dveřmi se k němu blížil podporučík Vondráček. Drobný chlapík si rukou přičísnul vlasy, svižným krokem, hnědými deskami a omluvným úsměvem zaklepal na dveře kanceláře svého šéfa.
,,Vstupte, Vondráčku,’’ vyzval ho kapitán Kašmír.
,,Pane kapitáne, tomu nebudete věřit.’’
,,Už teď nechci věřit, že se mi pokoušíte zkazit páteční odpoledne, Vondráčku.’’
,,Je mi to moc líto - vy jste měl asi dneska něco v plánu, že?’’
,,To si piště, člověče, dneska je ze mě slaměný vdovec, až do večera.’’
,,Víte - ten Polívka-.’’
,,To detektivní pako? Co je sním?’’
,,On měl pravdu.’’
,,V čem?’’
,,Ve všem.’’
,,Tím myslíte ty jeho vědecko-fantastické bláboly?’’
,,Ano, pane kapitáne.’’
,,Cože? Vyloučeno, Vondráčku, osobně znám desítky, možná i stovky lidí, kteří by byli schopni podepsat petici za to, aby ten mamlas byl zbaven svéprávnosti.’’
,,To je sice dost možný, šéfe, ale všichni ty lidi o kterých mluvil jsou vážně v evidenci.’’
,,Mají záznam?’’
,,Ne, jsou mrtvý.’’
,,Sbohem lasagne…’’
Vondráček otevřel hnědé desky a položil je na Kašmírův stůj.
,,Podívejte se, pane kapitáne, pachatel číslo jedna, Kamil Lukavský, zemřel před měsícem, tělo se ztratilo při převozu do márnice.’’
,,Sbohem pivíčko…’’
,,Pachatel číslo dva, Radana Strupková, zemřela před dvěma měsíci, tělo bylo odcizeno z márnice.’’
,,Sbohem fotbálku…’’
,,A nakonec, pachatel číslo tři, Miroslava Lukavská, zemřela před měsícem, tělo se ztratilo při převozu do márnice.’’
,,Oni byli sourozenci, či co?’’
,,Ti Lukavští?’’
,,Ne, Eva a Vašek.’’
Vondráček se začal přehrabovat v papírech, vyndal složky obou pachatelů Lukavských a začal je porovnávat:
,,Ehm…, jo šéfe, teda ne - byli to manželé. Zahynuli spolu při autonehodě.’’
,,Otřesné, ani ve smrti neměl klid.’’ Kapitán Kašmír se podrbal na hlavě. ,,Takže, to, že se na záznamech té loupeže v klenotnictví chovali jako silní narkomané, v tak otřesném stavu, se dá vysvětlit tím, že…’’
,,Že byli po smrti, pane kapitáne. ‘’
,,Hm, ten Polívka - je ještě pod zámkem?’’
,,Je tam.’’
,,Za co ho tam vůbec držíme?’’
,,Obvinění ještě nebylo vzneseno.’’
,,Chcete říct, že ho tam držíme už víc jak půl dne jen tak?’’
,,Ehm, no…’’
,,Sbohem koníčci.’’
Než ke mně přicupitají ti dva kriminalističtí šašci, vyčistím si fajfku zápalkou a obeznámím vás s tím jak se věci mají. Jmenuji se Polívka, jsem soukromý detektiv a mám obrovský penis. Zrovna teď sedím ve vyšetřovací vazbě. Mám na sobě svou obvyklou havajskou košili, hnědý klobouk s poněkud širší obrubou, seprané džíny a farmářky v barvě hořčice. To jen tak pro představu. Jsem vysoký tak akorád, nosím plnovous, náramkové hodinky s koženým páskem po svém dědovi, má postava je… docela plnoštíhlá řekl bych; v posledních letech jsem trochu nabral na váze, hlavně v oblasti břicha. Je mi třiačtyřicet. Práci detektiva se věnuji poměrně dlouhou dobu, ale zato nijak zvlášť úspěšně. Všechno by měl prolomit tenhle případ. Teď k tomu případu a důvodu proč mě sem zašili. (Už jsem se zmínil o svém penisu?) Abych se uživil, beru ledacos: sleduji nevěrné manželky nejistých manžílků, bonzuji simulující invalidy pojišťovnám, vyšetřuji drobné krádeže i hlídám parkoviště. Nedávno si mě najalo příbuzenstvo dvou manželů, jejichž těla se ztratila při převozu do márnice. Myslel jsem, že to bude spíš taková dohadovačka s těmi neschopnými imbecily, kteří je (manžele Lukavské) do márnice vezli. Domníval jsem se, že bude stačit, když ty márničňáky budu sledovat a nachytám je při jasné nekrofilní činnosti a Kamil a Mirka budou zase na světě. Zmýlil jsem se: zaměstnanci márnice nejenže nevykazovali známky žádných nekalých sexuálních úchylek, ba naopak, se, soudě podle dlouhodobého sledování, jevili jako slušní a spořádání lidé. Tady jsem narazil.
První stopu mi přihrál kamarád z forenzního, který mě informoval o tom, že byla nalezena DNA ,,těch údajně zesnulých manželů’’ na místě činu krádeže v klenotnictví, téměř na opačném konci republiky. Sakra divné, ale aspoň něco, řekl jsem si. Původně byla z činu obviněna skupinka feťáků, která byla v tu dobu poblíž místa činu a pokuřovala durman. Zfetovaní se při běžném výslechu svědků přiznali, že prý chtěli ,,šlohnout pár klenůtků,’’ ale když vlezli do obchodu vysklenou výlohou a spatřili na zemi durman - touha po droze byla silnější než materiální obohacení. DNA mrtvých a durman ve vyloupeném klenotnictví? Divnější a divnější, jak řekla Alenka v říši divů nebo Johanka z Arku, nebo nějaká jiná bláznivá smyšlená postava, co já vím. No a zbytek vám povím až s těmi policejními šašky, protože se nerad opakuji.
Kapitán Kašmír přistoupil k mřížím. ,,Tak, detektive Polívko, jste volný.’’
,,Taky vás zdravím, dobrý den.
,,Detektive Polívko,’’ sklonil kapitán kajícně hlavu, ,,doufám, že vás nebudeme muset předvolávat oficiálně k výslechu…’’
,,O co jde?’’ ptám se.
,,Chceme se vás zeptat na pár věcí.’’
,,Ahá - najednou nejsem fantasmagoriiní blázen?’’
,,Za to se vám omlouvám.’’
,,I za to pako?’’
,,Za to taky.’’
,,A za toho paroháče a násosku?’’
,,Poslyšte,’’ přihlásil se o slovo podporučík Vondráček, ,,hrozně se vám omlouváme - za všecko.’’
,,Tak fajn,’’ smířil jsem se, ,,tak co chcete vědět?’’
Vytáhl jsem ze zadní kapsy džín zbytek zmačkaného tabáku a začal jsem si ládovat fajfku.
Kašmír se nadechl: ,,Ten případ: ukradená těla, klenoty, zombíci…, o co tady jde?’’
,,Tak tedy, páni kriminalisté, co za to když vám to prozradím?’’
,,Nevzneseme žádné obvinění ohledně té Strupkové.’’
(Na tu Radanu Strupkovou - pachatelka číslo dva - bych býval zapomněl)
,,To byl omyl.’’
,,Vážně to vypadalo jako když ji chcete znásilnit.’’
,,Snažil jsem se jí pomoct vstát, ale nešlo to, nemůže se moc dobře hýbat, je kataleptická. Spadl jsem na ni.’’
,,Fajn, berem. Co teda budete chtít?’’
,,Přístup do policejních záznamů.’’
,,To nemůžeme.’’
,,Tak tedy nashle, pánové.’’
Vstávám jakože k odchodu, i když jsem stále zamčený.
,,Dobře, dobře,’’ povolil Kapitán Kašmír, ,,máte je mít.’’
,,O všem novém mě budete informovat.’’
,,Fajn.’’
,,Tak tedy,’’ zapálil jsem si fajfku a poodstupuji tajemně do příšeří cely, ,,živí mrtví, durman - to všechno má něco společného s černou magií, vúdú a podobnými náboženskými rituály z Haiti. Tam, si bokori-.’’
,,Co jsou to bokori?’’ ptá se tupě Vondráček.
,,Zloději duší.’’
,,Aha.’’
,,Nepřerušujte ho, Vondráčku!’’
,,Ano, pane kapitáne.’’
,,Pokračujte.’’
,,Děkuji. Takže ti bokori, neboli zloději duší, si z nevinných obětí dělají svou armádu zombích…’’
Nikdo nic neříkal.
,,Teď jsem čekal otázku.’’
,,Cože?’’ diví se kapitán Kašmír. ,,Ach tak, jo - jak tu armádu dělají?’’
,,To se vezme prach z čtverzubce fugu, tý jedovatý ryby, a dá se oběti do bot nebo se jí třeba foukne do obličeje. Fugu má v kůži, játrech a pohlavních orgánech látku tetrodoxin, která způsobí postupné ochrnutí svalstva až po úplnou paralýzu těla. Člověk se dostane do takzvanýho kataleptickýho stavu, kdy mu smysly normálně fungují, normálně vnímá, ale nejeví žádný známky života, dokonce tlukot srdce v takovým stavu neodhalí ani nejlepší stetoskop. Každý lékař oběť prohlásí za mrtvou. Nešťastník se pohřbí a tím příběh pro jeho blízký končí. Ale bokori ho vykope, počká až trochu odezní účinky tetrodoxinu, který ale nikdy neodezní úplně a oběť si zotročí pomocí durmanu a atropinu, udělá z něj feťáka závislýho na opiátech.’’
,,Co s ním ten bokori pak provádí?’’
,,Na Haiti se většinou takovej otrok používá na těžkou práci a tak.’’
,,Tady se vycvičují na krádeže,’’ vydechnul Kašmír.
,,Zní to neuvěřitelně, ale všechno nasvědčuje tomu, že je to tak. Udělejte Radaně testy na tetrodoxin - určitě budou pozitivní.’’
,,Jak jste věděl, kde Radanu Strupkovou hledat?’’
,,To je takový zvláštní…’’
,,No ták, nesmíme si přece navzájem nic zatajovat, kví pro kvó, detektive Polívko.’’
,,Zdálo se mi o tom,’’ přiznávám nakonec.
,,Vy míváte vize?’’
,,Ne, jen hodně zvláštní sny a když si je správně vyložím - můžu podle nich jednat k svýmu prospěchu, chápete?’’
,,Co je to kví pro kvó?’’ vyzvídá podporučík Vondráček.
,,To bylo v Mlčená jehňátek, Vondráčku, a nepřerušujte nás věčně - teď nevím na co jsem se chtěl zeptat.’’
,,Podle mě,’’ bafám z fajfky a dívám jakoby za kriminalisty, ,,tam, kde se našla Radana Strupková, budou i manželé Mirka a Kamil Lukavští, nebo minimálně nebudou daleko.’’
,,Jo, asi na tohle jsem se chtěl zeptat.’’
,,Buďto se Radaně povedlo utéct nebo…’’
,,Nebo?’’
,,Nebo, soudě podle toho jejího stavu, se její katalepsie zhoršila a oni ji s tak špatnou motorikou už nemohli potřebovat,’’ prozírám.
,,Co to znamená?’’
,,To by znamenalo, že Lukavští budou někde mnohem dál, někde úplně jinde.’’
,,Jasně, když se jí potřebovali zbavit, tak ji nevyhodí někde poblíž Lukavských, abychom se k nim pak mohli snadno dostat. Myslíte, že je drží někde ve sklepě nebo…?
,,Každopádně si myslím, že pachatelů je víc.’’
,,Páni, co to může být za netvory. Takhle jak tam tu Strupkovou nechali, v takovým stavu - to je…’’
,,Horší, než kdyby ji zabili a zakopali.’’
,,To je.’’
,,Navrhuju tam zajet a prozkoumat stopy na tom místě i okolí.’’
,,Pojedeme mým autem,’’ říká rozhodně Kapitán Kašmír a já i podporučík Vondráček jen přikyvujeme.
Podporučík Vondráček si ještě skočil do svého stolu v kancelářích pro služební pistoli, zastihl nás ve vestibulu, u východních dveří z policejní stanice.
,,Kapitáne, Mazoch je mi v patách,’’ vyplivl udýchaně.
,,Co chce ten severní Ir?’’
Vrhám kolem sebe nechápavé pohledy.
,,Protestant,’’ obeznamuje mne Vondráček.
,,Kapitáne Kašmíre,’’ huláká seržant Mazoch přibíhajíc k nám, ,,já protestuji.’’
,,Proti čemu zase protestujete, Mazochu?’’
,,Kam jedete? Víte přece, že mě nemáte z případu vynechávat.’’
,,Víme, Mazochu, a víte vy kolik je hodin - máme padla. Z ničeho vás nevynecháváme.’’
,,Kapitáne, vsadím se, že následující akce se týká případu, který vyšetřujeme společně,'' dívá se na mě po očku a dává si pozor, aby přede mnou nevyzradil něco, co bych jako běžný občan zřejmě neměl vědět, ,,nechte mě teda, abych jel s vámi.’’
,,Následující akce, kterou se chystáme provést, je malý, soukromý mejdan u detektiva Polívky.’’
,,A proč si Vondráček bral ze stolu služební pistoli? Pro zpestření mejdanu? Na ruskou ruletu?’’
,,Potřebuje si ji vyčistit, Mazochu. A teď, když dovolíte, nás omluvte, je víkend, půjdeme se trochu pobavit.’’
,,Dobře, teda, mejdan u detektiva Polívky, jó? Vy všichni, jó? Tak to tam asi bude i Polívkovo stará, có?’’
,,Podržte mi klobouk,’’ pronáším k podporučíku Vondráčkovi.
,,Nechte toho, člověče,’’ zastavuje mne Kašmír svými línými pažemi, ,,dneska musí být seržant Mazoch ještě schopen mazat náčelníkovi Olexovi hemeroidy, zítra přinést snídani do postele a v neděli mu zas bude sekat trávník.’’
,,Co prosím?’’ píská Mazoch. ,,Tak to si pište, že se takovouhle urážku náčelník Olexa dozví.’’
,,Jak jinak.’’
V kazajkovém doprovodu kriminálního důstojníka Vondráčka nasedám do modrého sedanu ford mondeo, osobní vůz Kapitána Kašmíra.
Můj automobil, volkswagen brouk korozního odstínu, je už nějakou dobu nepojízdný, a jeho útroby, mi, střídavě s mou kanceláří, slouží jako útočiště pro nocleh. Víte,...
(Má to pokračování)
|
