Jsou modrošedí a je jich hodně, andělů velkoměst. Každý z nás je alespoň jednou v životě honil po náměstí, neříkejte, že ne. A pokud vím, nikdo nikdy žádného nechytil, holubi drze čekají do poslední chvíle a poodlétnou do nejmenší nutné bezpečné vzdálenosti. Odtud po očku pozorují, co bude dál. Z toho plyne, že mají dostatečnou drzost a smysl pro černý humor, první podmínky úspěšného přežití v pekle velkoměsta 21. století. Holubi prostě jdou s dobou.

Holubí přístup ke státem chráněným památkám je také veskrze moderní, v ničem si nezadá s přístupem pouličních umělců nejmladších generací. Holubí grafitti bývají vyvedena bílou barvou a ptáci při nich dovedně využívají své nejvlastnější schopnosti - letu. Svými díly tak věnčí především hlavy soch. Bez jejich spolupráce by naše kašny, náměstí a barokní sousoší nikdy nebyla tím, čím jsou.

Holubi jsou vůbec velmi užiteční ptáci. Víme to z pohádky o Popelce, kde pomáhají třídit luštěniny, aby mladá dívka mohla ke štěstí přijít. Známe holubí poštu, holubí dům i holoubátka na talíři. Holubi pro blaho lidstva obětují i vlastní potomstvo. Jenže lidé jsou nevděčná cháska.

V Postoloprtech do nich přímo na náměstí myslivci střílejí, v běloruském Minsku je, jak autor na vlastní oči viděl, nechávají v mrazech žebrat o drobky v metru. Snad jen profesor Holub se snažil své malé pernaté jmenovce trochu rehabilitovat, ale to je málo.