|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V jejím hlase bylo něco, co mě nutilo ptát se jí na další a další otázky. Šlo jen o jedno, uchovat si ten bzučivý pocit a nenechat ho doznít v hluché prázdnotě hospodského výčepu. Cigareta mi dohořívala mezi pevně stisknutými rty, když mi cosi vysvětlovala. Myslím, že to bylo něco o někom, s kým někde kdysi byla a cosi s ním prožila, ale to bylo vše nepodstatné. Důležitý byl ten pocit a zoufalá snaha si ho udržet. Důležté bylo, aby to vyprávění neskončilo, ať už bylo o čemkoliv, aby mě ten hlas dál hladil svými ledovými prsty po zádech, aby se dál proplétal skrz její rty a kanul na oprýskanou desku hospodského stolu a do sklenice zvětralého vína, ze které bych ho plnými doušky žíznivě hltal. Utopil bych se v její sklenici, abych se mohl schoulit v lůně, ze kterého vychází ta energie, ze které pak její zuby a rty vymodelují ty neodbytné prsty provoněné houslemi a vzkazem Jana Otčenáška.
Znal jsem ji desetiletí. Setkali jsme se kdysi dávno, kdesi uprostřed skučícího oceánu ulic velkoměsta. Spojovalo nás jediné, náhoda.
Když pak hrála. Zpívej. Chtělo se mi křičet.
Když jsem ji políbil. Chvěješ se.
-Petře
-Ano
-Já ti nechci ublížit
-Tak to nedělej
Když jsme vedle sebe leželi. Dvě uslzená těla.
-Petře
-Ano
-Já ti ublížím
-Nemluv o tom
-Proč květiny vadnou
-Budu s tebou až do konce
-Proč to všechno musí být, nikdy jsem nechtěla tolik žít, jako teď
-Ale ty žiješ, a pořád voníš, tolik voníš
-Budem spolu až do konce, Petře, prosím tě vydrž
Když jsme stáli u řeky. Ruka se jí chvěla. Pevně jsem jí stiskl.
-Petře
-?
-Je zima, vidíš ty stromy, spí, a květiny taky
-Ještě ne, prosím, ještě ne
-Drž mě
Držel jsem ji. Pevně, aby mi nevyklouzla.
-Petře, zítra nechoď
-Přijdu
-Nemůžem už být spolu
-Budem spolu až do konce, zapomínáš
-Už je konec, zítra nechoď
-Nejde to, musím
Jak tuhle obálku zalepit.
Ano, vím, pane Otčenášku, i v ráji pršelo, ale ona je tak živá, snad i sen může být smyslem života.
Nebyl jsem s ní, když vadla v přítmí pokoje, kde jsme kdysi leželi, dvě uslzená těla. Stál jsem u řeky. Vyprahlý a podivně prázdný.
Ještě jednou.
Když jsem běžel, nemyslel jsem na ni. Nic nebylo důležité, ty zvědavé tváře. Důležitý byl jen ten most, šachovnice dlažebních kostek. Tuhle partii s časem prohrávám.
Důležité byly jen ty schody a potemnělá ulice za nimi. Starý cihlový dům s letitým kaštanem. Ošlapané domovní schodiště a zavřené dveře. A zvonek křičící do hřbitovního ticha erodujícího domu.
-Petře ?
-Já...chci jí jen ještě něco říct, chci, já, já ji musím vidět, prosím
-Ona to věděla
-Věděla ?
-Ona...běž, něco ti tu nechala
-Je...pozdě ?
-...
Ruka se jí nechvěla, když jsem ji tiskl. Byla tak zvláštně chladná a povadlá. Její rty se nepohnuly.
-Petře
-Ano
-Opravdu tě měla ráda, byl jsi s ní až do konce
-Ano
-Petře, květiny vadnou
-Já vím
-Tady, něco ti tu nechala
-Půjdu
-Venku prší, Petře, zůstaň ještě s ní, zůstaň tu se mnou, chtěla, abysme byli s ní
-Nejde to, půjdu
Pršelo a já byl podivně prázdný. Nic nebylo důležité, jen ten padlý strom u řeky a složený list papíru v mé sevřené pěsti.
-Petře, je konec. Byli jsme spolu po celou tu dobu. Je konec, ale ty prosím tě vydrž.
Když jsem seděl v hluché prázdnotě hospodského výčepu, ty prsty tu už nebyly.
Znal jsem ji desetiletí. Setkali jsme se kdysi dávno, kdesi uprostřed skučícího oceánu ulic velkoměsta.
|
|
|
