řekli vyjedeme.
teď je mlha.
ale večer bude zase tma.
slunce prosakovalo mlhou jako krev z kůže, aby viděli že
některé životy jsou rozdrcené a není dost sil je zašít
žíly pravdy jsou rozbolavělá ústa, které s každým pohybem slábnou
nic není. proč chcete barvy, tvary a zvuky, vše co vyplňuje svět
jsou zevnitř utkané lži, pomazané paprskem slunce
který je ve skutečnosti blesk
/zabodne se mezi žebra stromů/
z oblohy spadl díl tvého ty, dlouho visel nad propastí a
tak bolely oči obrácené vzhůru, že spadly s tělem dolů, ulepené mokrým listím, které se vsáklo do něj jako vina
nic není. ale stále chceš aby bylo. když nedostatek barev je tma a ztracené zvuky hluchota
nevíš kam, víš jen že musíš jít
…
některé duše jsou oblepeny silou, která je drží
ale špína z nehtů nezmizí, ani chuchvalce bláta z žil, které pumpují ho místo krve, sem, tam, od srdce, k srdci,
jen ne pryč
…
chtěla bodnout. a neodložit ostny. až vyteče všechna špína, až tělem prostoupí mlha která nic netiskne
v ústech, bolest odejde a světlo roztrhá přebytečnou kůži,
rozfouká oblaka a nebe zůstane holé
tehdy ruce země odloží tělo polepené listím
a ona vstane
…
ale i nebe má děravá ústa a plive
duše, které stále patří na zem
i když vykrojily iluze
i když jedly vlastní tmu
--- vrátí se
a nic není
|