|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Dopsal. Opatrně uložil dílo, aby nic nezkazil a přikázal počítači počin vytisknout. Tiskárna předla, jakoby si byla vědoma toho, že z jejích útrob vyleze možná nejlepší literární výtvor všech dob.
Spisovatel se ještě klepal. Věděl, že to dokázal. Konečně.
Po letech snažení a sebezdokonalování napsal dokonalou povídku, která nemá konkurenci. Srdce mu tlouklo radostí a mysl se naplňovala uvědoměním si velikosti toho, co napsal.
Vytisknuté listy sjednotil a opatrně vložil do desek. Zadíval se na stěnu, kde měl vystavená všelijaká ocenění za jeho dosavadní práci.
„Nejlepší nedoceněný spisovatel roku.“
„Největší dosud neobjevená naděje literatury.“
„Nejlepší spisovatel z Horních Lehkovanic.“
Moc dobře si byl vědom, že příští ocenění už bude mít daleko honosnější titul.
Celá pravá strana jeho pokoje byla věnována regálům. Taková malá knihovna. Regály však byly prázdné. Spisovatel totiž razil názor, že bude číst a kupovat jen knihy, které budou pro něj hodnotné. A to jsou jen takové, která by ho něco naučily a byly lepší než jeho vlastní díla. Bohužel žádné taková neznal.
Vzal desky se svým pokladem a vyrazil směrem k nakladatelství pana Borovana. Ten velmi dobře věděl, jaký že talent se skrývá v tom mladém tvůrci a tak bez mrknutí jeho rukopis přijal a slíbil, že si jej přečte.
Čekání na zhodnocení díla je dlouhé a deptající. Ale když víte, že jste napsaly perlu, tak je to v pohodě.
Když pan Borovan tři dny nezavolal, spisovatel pojal podezření, že se něco stalo. Proto zvedl telefon a vytočil číslo do nakladatelství. Ze sluchátka se ozval příjemný ženský hlas a ptal se, co si volající přeje. Vysvětlil, oč se jedná a zeptal se, co pan Borovan jeho výtvoru říká.
„ Když dočetl, vstal a s rozzářenýma očima křičel. To je ono! Skvělé, úžasné, dokonalé!“
„ No a proč mi potom nezavolal?“
„ Víte, on dál nechápavě kroutil hlavou a říkal, že je to výborné až k zbláznění. A on se pak opravdu zbláznil. Šílel a musel ho převést do léčebny.“
„ To je mi líto. A vydáte mi to?“
„ Asi ne. On se to teď každý bojí přečíst.“
Ani ne tak naštvaně jako zklamaně zavěsil telefon a musel si dát panáka vodky. Vlastně věděl, že jeho dílo je složité na pochopení a normální člověk ho nepobere, ale spoléhal, že šéf velkého nakladatelství a znalec to ocení. Řekl si, že je to jedno a zveřejnil výtvor na literárním serveru. Mělo velký úspěch, přečetlo si ho spoustu lidí. A všichni se z toho zbláznili.
Rodiče jednoho z poškozených, spisovatele zažaloval. U soudu to šlo rychle.
„ Jste velmi nebezpečný pro společnost a musíte být od ní distancován,“ řekl soudce.
A tak byl nejlepší spisovatel na světě zavřen v base.
Z ní ho dostala až armáda, která ho poté začala využívat pro boj s teroristy. Prý jsou totiž čelní představitelé Al-Qaedy vášnivými čtenáři.
|
|
|
