Tohle je píseň

skrytá do závorek ticha.

Jak si tě 

                 žízní 

                            do řádků tmy píšu,

když pod polštářem pršíš -

zdá se mi tvoje náruč.

      Nad poli dráty vysokého napětí hrají 

naši hru na zavřené oči - 

Tvá ramena. Tvůj hlas a ráno... 

Tak blízko 

Nádech, výdech, nádech…

… výdech,

         nádech,  vý…

… dotyk.

Tak... 

Podobna oku na punčoše po tváři běží

slza,

šmodrchá nitky melodie k vzlyku

a vyvrcholí v probuzení.

Fontána v dešti pozpátku tiká.

I tohle je Tvoje.

Ty jemné stíny květin. 

Čekání na světlo a -

- já.

Podpaží noci padá mřížkou snu.

Modrá je pavučina. Tělo v ní zebe.

Už když se přezouvám

a náměsíčná sestupuji z výšin,

kov třený o kov zaskočí v popěvku,

jímž slupky svršků bez váhání obtiskly mé boky…

… jak ta, co touží,

abys ji dooblékla dechem -

abys tu s ní byla –

- abys.

Je odemčeno…