Dnes už se nebojí. To by ti asi řekla kdyby...
namísto květin
zaschlé zbytky stvolů...
Kdyby ses ptala.
Okenní tabulí blýskne otisk žití,
to cizí domy zavírají ústa
nesnesitelným příběhům které mi vlají z očí.
Záblesk skla hrne děje korytem
potoka vyschlého až trpce brní paměť.
Ne moje -
V polích je nebe rozedřená kůže -
jak říjen brousí zrezivělé střenky
a potichounku zpívá nožům:
Poslouchej,
vždycky někde cesta
jak utajená žíla (poslouchej: tepe tepe)...
... Tepe.
Oheň co taví šamot k rozuzlení
a ono přijíždí
posledním,
němým vlakem.
Dnes už se nebojím. A ty se -
- ty se neptáš.
Víme, že není třeba slov
jimž unavení koně v kostýmech Pegasů
v přehozech samý flek a díra
s námahou vyrývají kořeny.
Protože ono NENÍ.
Protože básně jak vybydlené město
Zhrouceny do sutin
zaskočeny tou změnou
bezmocně doutnají
Voláš mi, ať jdu domů -
A já; bloudící šerým obrazem
si na ulici zpívám
navlhlé tahy tuží
a žízeň čistých pláten
až tam, kde osamělý racek nad řekou
přestává mávat křídly...
Chvěje se v ovzduší a poté
volným pádem píše
tečku za tím, co dosud nečteno
Konečně může býti žito -
|