Ticho je nejhorší ze všeho. Úplně z něho praskají bubínky  a kdyby jen bubínky, nejprve praskne cosi v hrtanu, pak popraskají jemné stěny žaludku……….. i duše je během chvilky děravá jak cedník a jenom se ozývá takové to tiché pšššššššššššššššššššš jako když praskne balonek z pouti. Ticho se rozprostře v těle jako mor, proudí namísto krve a vytláčí slzy z očí, že tečou proudem jako panenkám, které už se pokazily, ale ještě nevytekla celá náplň, kterou do nich maminky nalily.

Ticho obsadí všechny strategické body v těle a když už není jediný voják se zbraní v ruce, jediná obranná figurka na šachovém poli, ticho se zachechtá a zaútočí na srdce a mozek jako na krále a dámu. Srdce je král, který ohluchl a mozek je dáma, která mlčí. I kdyby křičela, král ji stejně neuslyší, takové je ticho.

Oni : Museli ti hodně ublížit, když tohle ticho slyšíš.

On : Ne, vůbec ne. Jen jsem pochopil, že nezáleží na tom, jestli jsi šťastný nebo nejsi, stejně jednou všechno skončí. To je důvod, proč jsem se rozhodl být šťastný a slyšet úplně všechno, poslouchat o lásce, o štěstí, o milování, slyšet vítr, který pohupuje plamenem svíčky, kterou jsem zapálil, poslouchat ženu, jak dýchá nebo vzdychá, jak mi říká : Miluji tě!  To je přece dar nad dary, jaképak ubližování? Nosí takové ty hadříky, které se pohupují a jemně šustí a občas něžně pomlaskává, když neví, co říct a někdy říká takové hlouposti, když se bojí, že mě ztrácí a já slyším i ten její strach. To jí hodně ublížili a možná mnohem víc, než jsem schopný pochopit, protože ona neslyší ani to, co slyšet je, když se bojí. Naučila se podivné obraně  a se mnou je jí k ničemu. Naštěstí právě a jedině se mnou ji nikdy nebude potřebovat, protože já ji miluji a mám v sobě podobný strach jako ona, jen ho nepřiznávám tak nahlas.Nosím ho v sobě jako  ho nosíme všichni, ukrytý hodně hluboko.

Oni: Řekni jí to a ona se přestane bát.

On : Mívá takové ty oči, do kterých když se podíváš, víš, že jsi milován a navěky, že je s tebou  šťastná a já si tolik přeji, aby byla. Dotýká se mě jako by to bylo naposled, jakoby se bála, že už nebude žádné příště, jakoby chtěla každým pohlazením zastavit čas a pak bývá tak náhle a podivně smutná, jakoby se to stalo. Myslím, že se hodně bojí smrti a ještě neví, že je to jedno, jestli jsi šťastný nebo nešťastný, proto je lepší to první a užít si života v takové míře, která je nám dopřána. Nepromarnit jedinou chvilku. Ona toho tolik ví, ale tohle se teprve učí a možná to není schopná pochopit a nebo už to pochopila a nejde jí to, tak nejspíš i své štěstí chce přesunout celé na mě. Někdy slyším, jak to dělá. Jenže já budu šťastný jen když ona bude šťastná. Jsme dvě spojené nádoby. Jak jí to mám říct, aby mi uvěřila ?

Oni : Bojí se uvěřit, aby si ušetřila bolest, kterou už někdy prožila ?

On : A když telefonuje, někdy slyším klapat její boty a cinkat naušnici. Taky se bojím tohle nemít, Každý detail se mi vybaví, když s ní nejsem.

Ona : Hraje rádio, když spolu mluvíme a někdy mi pouští písničky, které máme rádi. Říká mi všechno a já to vidím, i když nejsme spolu. Slyšívám jeho psy a vidím i ty kočky, jak se mu motají pod nohama, jeho život to je příběh za příběhem, nejkrásnější román.Vlastně jsme spolu pořád. Cítíte ten rozpor, nemůžu to pochopit – patřím k němu, těším se na každou chvilku s ním, vnímám každý dotyk a on se  mě dotýká tak, jak jsem si vždycky přála, aby se mě muž dotýkal. Kolikrát jsem se tak hladívala sama, jak moc mi to chybělo. Vždycky mi to chybělo. Měla jsem všechno jako dítě, jen pohlazení bylo něco, co se nedělá. I na pusu jsem si musela počkat. Jsem jako houba, kterou nechali vyschnout, vyprahlá po něze, toužící po dotycích, po objetí, po lásce, po něm!!!!!!!!!!!!! protože v něm to je, v něm je všechno, co jsem hledala, všechno, po čem jsem celý život toužila, co mi chybělo ke štěstí, k úplnému štěstí, které je podmíněno láskou a milováním.

Chci být jeho ticho, které slyší a neumím zmlknout. To mě trápí.