Nebeská klenba je výš než obvykle. Vidím ptáky, jak se kloužou po vzduchových masách, jejich siluety se nade mnou vznášejí jako deštníky. Velká letadla se odlepují od země. Je vedro k zalknutí a všude okolo mně je cítit pot. V dálce je slyšet příboj a z okna je vidět, jak se auta šinou po silnici mezi červenými sedimenty. Večer, až bude snesitelně, si umeju obličej studenou vodou. Smeju všechen ten prach a jiný sračky, pořádně si promnu oči unavené od nesnesitelně zářícího slunce a půjdu před dům, který je stejný jako stovky jiných na celém světě. Je tam veliká betonová plocha, která připomíná moře. Chvílemi se vzdouvá a nejde jí přehlédnout. V kapse mám zmačkanou krabičku s cigaretama. Když si zapálím a vydechnu kouř, pomalu se vpije do pohasínajícího nebe. Možná mi půjde o to, abych byla nic a to je mezi tou prázdnotou moc snadná věc. Budu se moct rozhlížet komu bych asi tak poděkovala. První, koho uvidím bude ten pravý. Acidový rytmus pomalu trhá moje tělo na úplně malý kousky. Studený maso, teplý maso. Kapka potu neskutečně pálí. Nikoho jsem ještě nezahlédla, asi jsem slepá k nepravým lidem. Nebo nikdo takový ani neexistuje. Nebo se schovává. Nebo je daleko a já ho ani vidět nemůžu. Zavírat oči nebudu, třeba by se mohl někde objevit.
…
Do pokoje se přes nemytá okna bez záclon dralo slunce. Postavy na zemi začaly tát a vyklouzly na ulici. Kroutily se jako hadi, když svlékají kůži, byly bílý, průhledný a prolezlý strachem z lidí . Městská periferie se roztahuje za obzor k nekonečnu. Dlouhé řady bílých domů, oken a vodorovných stejných ulic. Probouzející se džungle. Na stěnách barevné obrazce afrického kmene Ndebele a u stropu oblak hašišového kouře. Toulky po pískových plážích, moře omývá bolavé nohy. Rozmluvy s chápajícími rybami a němými medúzami, které vzápětí syrové rozervu zubama. Na jemném písku kopa mušlí, malých šumících oceánů.
…
Mluvíme anglicky. Než vlezeme do postele, tak se pořádně vožereme. Teď nerozumím, co mi říká, ale je příjemná, když tak mluví. Mluví a mluví a já ji poslouchám, nevim, co mi říká, je to zoufale trapný. Jenže za chvíli už ji stejně moc nevnímám a potom už vůbec, už mě nezajímá, co mi udejchaným hlasem šeptá, je mi to jedno.
…
Nemůžu rozehřát prochladlé tělo. A mráz bolí, bolí záda, nohy, kolena a chodidla, vnitřnosti. Pomalu se belhám do koupelny, přihrbená v předklonu, ale stejně to moc nepomáhá. Propadlé, bílé tváře v zrcadle spojuje fialová brázda širokých úst. Roztřesenou rukou pomalu otáčím kohoutkem. Teplá voda, divím se, proč není červená, když kohoutek je červený. I teplé víno je červené a krev je taky teplá, ale teplá voda je průhledná jako křišťál. Máčím v ní prsty a dlaně. Když proud ustane, teplé kapky se mění v ledovou tříšť. Do kolenou někdo vráží kolíky s ostrým hrotem. Je neskutečně vytrvalý, ale neví, že jsem vybavená, abych snášela bolest.
…
Najednou mě napadlo, že se už nechci ničemu divit. Teď jsem chtěla umřít a přestat se všemu divit. Nedokážu si představit, jaký by to bylo divit se tomu, že musím umřít. Teď se už nedivím a můžu umřít. Taková úleva...
|