Oči sebevraha
Slané jest jeho líce
Beznaděj přítelem jeho
Jehel v srdci snad tisíce
Bojí se osudu zlého.
Jak chladný může být zimní vánek?
Jak slastný musí být nekonečný spánek
Jak bolestivá může být zrada?
Má duše nechce být již s ničím spjata.
Dosti zármutku bylo
Tolik toho shnilo
Temné je zvláštně nebe
Odporné takhle nenávidět sebe.
Měsíc svítí tak jasně
A hřbitov tak klidné místo
Ten nikdy nezhasne
Ach, jak krásné ticho!
Již zjistil jsem, že v utrpení
Těžko nalezneš vysvobození
A že pochopení
Pro slzy mé na světě není.
Není nikdo, kdo utřel by slzy mé
Není sluchu, co zachytil by můj pláč
Všichni máme strasti své
Hru za chvíli skončí další zbabělý hráč.
Loučím se s tebou – krutý světe!
Nechávám po sobě vzkaz – žalostné bytí!
Bolest mou - nezachytím v žádné větě!
Slyšíš můj hlas? – zoufalý jako psí vytí!
Naposledy chutnám jídlo
Naposledy máčím rty nápojem
Opouštím mé sídlo
Loučím se s přítelem
A halím se tmavým závojem
Živote, odcházím
A víckrát se již nevrátím!
Bledá kůže zbarvena krví
Černá růže na hrobu tkví
Smutné jest truchlení
Ovšem jeho zraněné duši dostalo se vysvobození
Škoda jen, že jeho kroky vedly k sebezatracení.
|