K erbu mého rodu

harmonika patří

jejíž tón se teskně

nese po půlnoci

z hospod pochýlených.

 

A z pýchy a pro radost

nůž si přikreslili

do dřeva zaseklý

na té své rodové

chacharské zástavě.

 

Opilci, surovci, drsní

a neurvalí, co láskou 

ženy své pozvolna zabíjeli.

A pálenka jim k tomu tekla

 

A ženy z rodu mého

svatbou si zaplatily

za vstup do svého vlastního

drsného nebe,  něžného pekla

 

Ti dědci, co já v žilách mám

 

v koloniích na zápražích

v špeluňkách, hospodách

zpívali, rvali se, vyváděli.

Ulhaní. Čestní. Droboučcí

bohatýři.

 

Chcípali  na záduchy

ten jejich žold za fárání

tu jejich penzi za zásluhy

 

Pány, zem a kmány

 

měli pod nohama

a ostré nebe nad hlavou

tak jako toky jejich řečí.

 

Ty báby, co mi srdcem putují

občas mou hlavu

v pokoře schýlí.

 

Jsem jejich divoká, vzteklá

chacharská

jsem jejich vnučka

něžně podrobená

a k smrti pokorná

 

pánbůh s námi

a zlé pryč

 

když si tak v sobě nosím

kraj krabatý mými horami

haldovitými

  

těmi  majáky

mé erbovní lásky

k rodnému kraji..