Zítra se to stane: chřadnoucí posel léta
drápem úsvitu doručí můj vzkaz.
A město plné pískovišť, nechtěných setkání, boláků zvyku –
- město, jež roky pokradmu upíjelo mé sny,
až noc vystoupila z břehů…
To město šedých křídel, zrození a rozladěných pian…
… se zavře jako voda za kamenem.
Zítra se to stane – nehleď do oken.
Ani jeden z nás už tady není.
Nohy kolemjdoucích víří prach a odkvétají lípy.
Nad vratkými stolky kavárny vytryskne dívčí zpěv,
v němž příběh, jež se vytrácí, přimyká k sobě slova:
jako by odrozkvetla růže.
Dřív než si dočteš odpověď,
je tatam horkost čel i nahá tíha soch.
Zítra je: křičet do vody.
Zítra je marnost, zítra je dnes a jedno město
navždy vymazané z map -
|