|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Čtyřka," a sotva jsem se podíval na další čtyři karty, snažil jsem se vypadat váhavě, i když v očích jsem marně skrýval žádostivost. Páni, to je list! Samotář, kilo v ruce, v rudejch a šedesát v hlasech. Taková karta se dostává jednou za deset let. Trochu blafování, smutných pohledů a... Dobrý, dobrý, dobrý, poklepáním na stůl naznačili - Tak se předveď!
"Sto sedm v rudých," přistálo přede mnou trumfové eso.
"To mi ho vyndej," vejral Karel do karet, jako bych mu právě dal knokaut. "Samotář a pěkně drzej!"
"Tak se předveď, posero," provokoval jsem. Co vám budu říkat, dvojačka a s kartami, co jsem vyfás? To je tutovka, i když v Mariáši a ve čtyřce, nikdy nikdo neví...
"Flek na sto i sedmu! Na to si sednu!" byl Karel nezvykle odvaha sama.
A do prdele, mrkal jsem jak panáček Čiko - a byl to vůbec panáček? Nebyl to kluk? Vždyť je to putna - "To mi ho zandej, ty jseš vážně drzej jako opice!" ukazováčkem jsem si brnkal o špičku nosu - známku neskrývané nervozity To mohu taky ještě prosrat! Určitě má se mnou čtyři trumfy, na desínu mu dvakrát máznou a pokud má makratáš se mnou... dva štychy má jistý a že by ani jedna bodovka nepřistála - blbost. Ale co, jdu do toho, práskl jsem do karet sem a tam, až se málem rozlítly po stole.: "Od Šumavy k Tatrám!" Nejsem přece posera!
"Aby ti ty Tatry nescházely," ušklíbl se Josef a vehementně i on, prsty máchl do karet, až to zazvonilo Tuty!
"Boty!" ostentativně jsem i já praštil do karet a upřímně? Nějak mi ten popelník plnej fajglů přede mnou zasmrděl. Ale bylo to putna. Bude strop. Buď to proseru, nebo na celé čáře vyhraju. Takže? Ukázaná platí!
Užuž jsem chtěl vynést, když Karlovi se rozkejhal jeho mobil. Mladej, bylo všem jasný. Teda, ono to nebylo zrovna kejhání, ale kokrhání, jak si Karel mladého vyzváněním dobíral, že doma prej pořád vyskakuje. Upřímně? Já bych Karla za tatíka, a ještě ke všemu náhradního, nechtěl. Klukovi se zapalovala lejtka - jak jinak skoro ve čtrnácti - a Karel ani ne po dvou měsících, co se k nim nakvartýroval, mu snad vyhlásil válku. Ne, že by k tomu měl někdy daleko. Voják z povolání se v něm nezapřel.
Po čtrnácti dnech měl Patrik, jak se kluk jmenoval, zakázáno se jít snad bez povelu i vychcat. Podle keců v hospodě mi přišlo, že u nich jsou snad permanentní manévry - "To je uklizený pokoj? To je bordel!" vyházel mu zrovna předevčírem všechny věci ze skříňky: "Uklidit a ať zařezávají!" A internet a mobil? Patrik už měl měsíc a půl zákaz. Ale to bylo naposled, co si Karel hrál na tatíka. Do hospody vlítla rozzuřená Jana, Patrikova máma. Ne, že by teda Karla zrovna neměla ráda, naopak až moc, ale synátor, mám pocit, se jí vybrečel do náruče a bylo vymalováno. Když brečel, že uteče, amant neamant, nesmlouvavě se postavila za kluka. Teda, řvala na celou hospodu, že i my, a to jsme se s ní znali víc než dobře, jsme čekali, kdy nějakou slízneme.
Co budu povídat. Karel našel azyl u mne, protože Jana by ho snad ten den zabila. Takže místo Moniky na mé manželské posteli chrápal ožralej Karel a nic bych za to nedal, že v Janině náručí si do rána vrněl Patrik. A já, kurva? Než by mi tu chrápal ten vypatlanec, když už jsem nemohl mít vedle sebe Moniku, bych snad raději Patrika, teda ne že bych měl spadeno na kluky, to rozhodně ne. Víte, že nepochopím, proč nějací debilové po nich slintaj? Co vlastně na nich vidí?
"Nepřijedeš pro mne, prosím, na Bohemku?" zaslechli jsme váhavý Patrikův hlas v Karlově mobilu: "Mámě se nemohu dovolat. A nemám už kredit."
"Patriku, seš už velkej kluk...," nemusel jsem ho zas tak dobře znát, abych nevěděl, na co myslí - Ať jede sockou. - Jak znám Janu, protočil jsem panenky, ta Karla zabije a já abych se na nějakou dobu nastěhoval k některejm ze svých holčiček, protože ten debil nebude mít kde spát. A já v jedné posteli s ním skutečně bejt už nechci - ne že by něco bylo, to bych mu rozbil čuňu, ale fakt ho bylo dost. "Prostěradlo máš špatně zastrčený do rohu," jakoby na tom záleželo a dement mě ráno začal diktovat, co kde mám dávat. Pochopíte to? V mým kvartýru. Prej ten salám, co jsme měli nakrájenej na večeři, mám dát do igelitu, aby ráno nebyl olezlý. Debil! Byl to můj salám, ne jeho.
"Ne, počkej, já ji zavolám. Sedím s kluk... - strejdama," opravil se rychle - "na Mariáši a něco jsem vypil, nemohu přijet. Chvilku vydrž, když se nedovolám Janě, přijedu pro tebe taxikem..."
Á Karlíček pochopil, byl jsem škodolibost sama, si to žehlí, vypatlanec. Měl to vůbec zapotřebí?
"Tak jo. Dík," byl nějak tak i kluk na měkko. A ejhle? Čumákoval jsem jako debil. Karlík kmital jak při manévrech. Provolával Janu, její kamarádky... A já měl pocit, že ta moje stovka v rudejch, která přijde jednou za deset let, je v řiti.
"Volá nějaká slepice...," Karlův mobil se nadskakoval vyzváněním, které měl od včerejška nastavené pro Janu.
"Jani..." byl Karel ochota sama... chvilka pauzy... jí nějak nebylo slyšet a Karel se před náma stával menší, menší a všem bylo jasno, jak se tetelí, že nedovolil Patrikovi jet sockou. To by byl mezi nimi konec, oddechl jsem si. A mít ho doma nakvartýrovaného? Jste se posrali, ne?
Ale i mě nebylo dlouho do smíchu. Zazněla znělka z mého mobilu: "Do dlaních jednu z tvých řas..." a upřímně, Josef i Kamil už protáčeli oči v sloup, nejen mě, ale i jim dočvachtávalo... Karel nakluše za Janou nebo Patrikem a oni dobře kapírovali, kdo volá mě - Moje Mony, ne, teda, že by byla jediná. Bylo jich víc a mockrát mě zažili, jak jsem kličkoval jako zajíc, ale Mony hrála naprostý prim a po včerejším úletu, kdy jsem jí dal košem kvůli Karlovi, si stejně myslela, že jsem byl s její kolegyní Marcelou. Bylo jasné, že si to budu muset žehlit. Ale já nestačil ani polykat nad jejím požadavkem: "Olivere, moc prosím," ozvalo se chrchlání, že tuberák by se za něj styděl, "já bráchovi slíbila, že s ním pojedu na zimák a mám chřipku a on nikoho nemá, moc tě prosím, bude mít průser, jeď tam místo mě!"
"A co za to?"
"Poroučej! Splním!" byla nabídka sama.
Upřímně, že bych si nedovedl představit, co bych mohl chtít, to byl kec. A že bych se zdráhal? To bych snad ani nebyl chlap. V posteli jsem byl proti ní věčný učedník, a to vůbec jsem nebyl začátečník, ale Mony...?!
"Tak jo! Tvé přání je rozkazem," sklapl jsem podpatky.
"Až se vrátíš..." byla samej sladkej příslib, že jsem se na tu debilní stovku v rudejch vysral. Běžte s ní do hajzlu, byl jsem úplně mimo. Teda nevím, proč bych tu žvanil. Měl jsem slíbeno! Hodil tři kila na stůl a mazal jako malej harant na večerníček se sbalit. Do prdele, ráno vstávám o půl čtvrtý, protáčel jsem panenky.
Teda, sotva zazvonil ráno budík a já vykoukl ven - všude tma a nebýt sněhu, kterej přeci jen nepatrně osvětloval ulici, připadal bych si jak v pytli. Nejsem já debil? teprve nyní mi všechno docvakávalo. Já pojedu s nějakejma harantama a ještě jim snad budu muset umejvat prdele. Pochopíte to? Ne, že bych byl nějakej Herodes, ale znáte to. Hubu, jak je znám, nezavřou, i když zase až tak velký zkušenosti jsem s nima neměl, jen když některá měla nápad, abych dělal jejimu fakanu tatíka, bral jsem za kliku, div jsem ji neurval a spánembohem pryč, jako třeba se Zdenkou.
Sebral jsem krosnu a kabelu s věcma, zabouchl a zamkl svůj bejvák na dva zámky. Tak se tu beze mě opatruj, vykročil jsem odhodlaně k výtahu.
Fagot, kdy už tu bude ten přiblblej autobus? Rázoval jsem na zastávce sem a tam a ne se toho autobusáka dočkat. Vždycky, jak je potřebujete, ne a ne se objevit, lamentoval jsem.
To mě čeká pěkný týden dovči, povzdechl jsem si. Ti smradi určitě budou otravovat, dokud nedosáhnou svýho. V tom jsou teda stejný jako ženský - nezavřou hubu, dokud nebude po jejich, a když to nepomáhá? Začnou vřeštět na celý kolo. No a po nevraživých pohledech kolemjdoucích, stejně každý maže raději tomu svému fakanu koupit, co si vyřval, i kdyby si na to musel půjčit. Víte, kolikrát jsem rodiče s těmi jejich "andílky" pobaveně v marketu pozoroval?
Konečně se autobus dochrastil a já se slastně uvelebil na čtyřku. Teda, páni, v autobuse jsme byli jen dva. Jeden vpředu a já vzadu. Tak by to mělo být a ne stát ve špičce na jedný noze a kdo ví, jestli ne na sousedčině. Dokonce se tak nedá ani sbalit. To neznáte? Prostě, když je těch lidí akorát, nenápadně šlápnete nějaké kóče na nohu, pak předstíráte úlek, "Ten s tím autobusem jede, jako by ho ukradl, viďte," a když jde všechno dobře, pozvete ji na vídeň. Když jste chlap, který je aspoň trochu ke světu, málokterá vám dá koše. No a pak? Cinzáno a tak. A všechno jde jak z partesu.
"Budějovická, vystupovat," málem jsem nestačil vypadnout a už jsem si to sunul k metru. Tak ještě chvilku a už tam budu.
Vzpomněl jsem si na Frantu. Dokud byl volný jako já, užívali jsme si. Byli se potápět v Rudým moři, na Korsice, měli výstup na Pamir, na Kavkaze, v Alpách i Vysokejch Tatrách a ještě si udělali čas na rafting, nebo kánoe a sjeli kdejakou řeku. A balili všechno, co mělo kozy. To v Thajsku jsme dávali moc dobrej pozor, co maj mezi nohama. No znáte to. Pár mejch kámošů si naběhlo a já po něčem podobným rozhodně netoužím.
Von se pak zabouchl do Andrey. Jedna společná dovolená, svatba a od té doby jsem ho vlastně neviděl. Furt nemá prašule, a to ho v rachotě povýšili a výrazně mu přidali, furt něco shání a to jeho: "Za rok to bude lepší," už znám nazpaměť. A to malýmu Fanouškovi už táhne na třetí rok. Ale jsem zas vystupoval z metra na Hlavák. Sraz máme v 7. 30 naproti bočnímu východu z knihy, vybavil jsem si. Teda nejsem já blbec? protočil jsem panenkami. Jsem tu o hoďku dřív. To jsem ještě mohl chrnět!
Ale nebylo to tak strašný, po patnácti minutách přiklusal Ondra, brácha Moni. Teda na to, že sportuje, má pěknej základ, pobaveně jsem sklouzl pohledem na jeho socialismus. Žádný varhánky na břichu od svalů nebudou, pardon, podle Reflexu v ruce jsem odhadl, kde bije jeho srdce. Jistě, i tatíček Klaus mu přijde jako levičák. A víte, že mě to nesere? Já podle ksichtu a vyznání lidi nesoudím.
"Olivere," byl přívětivost sama, ale když jsem viděl tu jeho škrobenost, nějak se mi to nezdálo. "Moc si mi pomohl. Já musím odvézt věci autem - bágly, lyže a tak a potřebuju, abys kluky dovezl vlakem na konečnou, a pak s nima přestoupil. Pak jedna zastávka. Budu tam čekat. Valím koupit lístky. Vydrž," byl v běhu.
Co jsem měl dělat. Tak jsem si znovu sedl. Víte, že nepochopím, proč ty lístky nekoupil dopředu? A proč už mu rodiče těch fakanů nedali věci před dvěma dny? Odvezl by je autem, vrátil se vlakem a klíďo píďo si pro ty svý zmetky mohl přijít a pěkně si je užít. Proč to, do prdele, mám odsrat já? Když to Ondříčka baví, ať si je užije. Já bych se nejraději na ně zhluboka vysral. Ale to by mi Moni vyškrábala oči. To prostě nejde.
Seděl jsem tu takových deset minut, když se to začalo slejzat. Teda ne, že by nebylo na co, se koukat, většina těch mamin stála za ohlédnutí. Zvláště jedna, přichrastila si to s nějakou holčičkou - Počkat! začalo mi něco šrotovat v hlavě. Holka v klukovským sportovním oddílu? I když má vlásky vpředu sčesané do stříšky, jsou krátké! Hernajs!
Zaslechl jsem její slova: "Michale, každý den mi pošli esemesku, jak se máš, zavolám. A poslouchej Ondru!"
Nejsem vymaštěnej? Do prdele! Je to kluk. Teda fakt hezkej, zamžikal jsem očima. Ale do prdele, kluk! Haraší mi v bedně? lapal jsem po dechu. Víte, že jsem začal uvažovat - Nejsem úchyl? Já totiž z toho malýho zmetka nemohl spustit oči, ani z jeho mámy. Kluk jako by jí z oka vypad. No, co mám říct.
No a pak to šlo ráz na ráz. Ondra se domluvil s rodiči, a do vlaku mi nakvartýrovali jednoho po druhém, až se všichni usadili. A víte, že já blbec nevěděl, co s nimi? Původně jsem myslel, sednu si, oni taky a pak jim řeknu, kde vystoupěj. Ale oni tak nefungujou. To byl samej dotaz: "Kdy tam budem? Můžu čůrat?" - Doprčič, to jim ho snad doma při tom držej, že na to potřebujou povolení? - "Jak dlouho ještě? Podáte mi tašku? Mám tam pití? Chci karty!" A sotva mě zpražila nějaká starší průvodčí, když šla už potřetí kolem nás, že bych taky mohl dohlédnout, aby tu neseděli v rukavicích a v bundách jako na severním pólu, nějak jsem toho začínal mít víc než dost. Ale vydejchal jsem to - zatím.
Kýžená konečná a mobil začal zběsile poskakovat: "Ahoj, Ondra! Nedostanu se tam včas. Prosím tě, přestupte na vlak směrem na Lhotu," teda já ty pokyny nestačil ani registrovat a už jsem se všema těma harantama mazal na přestup, ohlídl jsem se, jak plápolaj za mnou a zrovna ten, který se mi i s mamčou tak líbil, popobíhal jen tak ve svetru. Hernajs, docházelo mi, že určitě tak nenastoupil: "Ve vlaku jsi řek, že máme mazat," uzemnil mě, že jsem zapomněl na všechny argumenty. Ale upřímně - měl jsem chuť ho přivinout k sobě do náruče, aby mu nebyla zima. Ale nějak v koutku duše jsem vnímal, nechal by se - co by mu zbylo - ale, jako nějaké prkno, nohy v luftu, ruce roztažené, a ... Objímej mě, jak chceš, jen mě konečně postav na zem a nešmatlej po mně! Co by si tak mohl myslet?
"Počkejte tu!" přikázal jsem ostatním a obrátil se na něho jediného: "Jak se jmenuješ?"
"Kačka," vyrazil mi dech, "a toto je můj kámoš Barbína," vzal to přes Paříž.
Teda nevím jak vy, ale já se už naprosto ničemu nedivil. Bafl jsem ho za zápěstí. V prvním pohnutí mysli ji chtěl vyškubnout z mého sevření, ale já vážně už neměl na nic náladu.
"Do prdele, jen pět minut a vlak bude fuč i s tvou bundou!" vyjel jsem neurvale po něm. Rezignoval a poslouchal už na slovo. Sice nevím, zda pochopil, vo co mi šlo, ale bylo mi to fakt jedno. Nejprve mě zabije Ondra a pak Monika, bylo mi naprosto všechno jasné. Na poslední chvíli se mi povedlo ho nasoukat do bundy, našli jsme dokonce i něčí zapomenuté rukavice. A jen taktak, že výpravčí pozdržel vlak, aby se nám povedlo oběma vyskočit, přidat se k ostatním a fofrem se hnát na přípoj. I ten měl vzápětí odjet. A že to byl sakra fofr. Rozvalil jsem se spokojeně ve vlaku. Tak ještě jedna zastávka...
"Kde je Barbína?" Slova Kačky mě praštila přes uši.
Cože? málem jsem si vykroutil krk, jak jsem začal počítat. A hovno! Někdo vyhrkl: "Šel čůrat!"
"Tak to za chvíli vyleze ze dveří," uklidnil jsem se.
"Ve stanici, ne ve vlaku," byla lakonická odpověď několika dětí najednou. Jako by na mě volali: Troubo!
Když jsem držel v ruce mobil a chystal se volat Ondrovi, pazoury se mi klepaly jako malému frackovi. "Co mám dělat?" vychrlil jsem na něj. "Máš nějakej nápad?"
"Hm." Slyšel jsem. Taky byl zkraje bezradnej.
"Já pro něj dojedu taxíkem. Jen, proboha, ať s tebou skutečně už vystoupí všichni!" řekl po chvíli a mně se trošku ulevilo.
Fakt jsem ani nevěděl, jak jsme se vyhrabali z vlaku. Já je obíhal jako čuvač stádo oveček, klepal se jak ratlík a neustále všechny stlačoval do houfu, aby se mi náhodou nerozutekli. Tak takhle vypadá pytel blech! A konečně jsem je dovedl do ubytovny Tady budeme týden doma. Přiklusal ke mně nějaký chlap. "Dám vám čip a máte zavolat Ondrovi." Netrpělivě jsem halekal do mobilu. Sice ještě vyzváněl: On to ještě ani nevzal. Parchanti byli ze mě tak konsternováni. a pohledem na mě zrovna viseli. Nebo jsem byl pro ně jako totální trotl, taková atrakce?
"Zdárek, už přijíždím na nádraží," ozval se Ondra, "Barbína dřepí ve služebce. Za chvíli ho mám. Čipem otevři dveře, nech je v šatně převlíct, na chodbě sou jejich kufry, ať si zaberou postele na cimrách, vybalej, ty zatím vem tři hrnce z kredence, skoč do jídelny pro jídlo, je tam objednané, maj tam jen do půl jedné." Mám nějakejch patnáct minut, zaregistroval jsem koutkem oka. "Budeš muset jít zřejmě dvakrát, až ho budeš mít. Dole ve skříňkách malé klubovny jsou talíře, nandej jim jídlo, dohlídni, aby měli všichni pantofle, umytý ruce před jídlem a..." To ale byla smršť.
Co vlastně všechno říkal? Co mám vlastně všechno udělat? nebyl jsem schopnej si vybavit jediné jeho slovo. Jak dement jsem čuměl na mobil v ruce: Tak co, zopakuješ mi to? Nemám mu zavolat ještě jednou? Radši ne! nějak se mi do toho vůbec nechtělo. Hergot, jídlo, zalapal jsem po dechu. "Jdeme," vyhrkl jsem na ty kluky, ani nevím, jak se mi povedlo na třetí pokus tím dementním čipem otevřít ubytovnu a nacpat je dovnitř, aniž někdo scházel. "Do šatny, převlíknout, vybalit... jedém, padáme, padáme," hulákal jsem na celé kolo, jako když jsem byl mazákem na vojně, jen a jen zaječet: "Plížením vpřéééd!"
Sbalil jsem tři hrnce z kredence, naklusal ven a zmateně lítal sem a tam, než jsem konečně našel jídelnu a stihl jsem to taktak. "Už jsem chtěla zavřít," setřela mě taková robustní ženská, která dřepěla za výdejem jídel. Všude bylo prázdno a nikdo nikde.
"Tady máte hrnce...," a ani jsem nedokončil větu, když se po nich vrhla jako bachyně po mazlavém blátě.
"Ty jsou naše, určitě je nám někdo nevrátil..."
"Já, ty hrnce..." jsem zíral na prázdné ruce Jak kruciš to jídlo do ubytovny dotáhnu? Nebyl jsem schopen zavřít hubu a nechápavě před sebou obracel ruce, jako bych doufal, že ty hrnce nějakým zázrakem přičaruju.
"To není vaše válka, my si to mezi sebou vyřídíme," uzemnila mě definitivně. "Vám zatím půjčíme naše hrnce a v pondělí, ať tu jsou nazpátek," dodala výhrůžně. "A hoďte sebou, nebudu tu tvrdnout věčně!"
Kmitám jak bažant v přijímači. Jen mazlák, koště, hadr a za sebou slyšet povykovat: "Jedu, jedu..." Sotva s rukama, které mi připadaly, že jsem si je vypůjčil na zkoušku a ony mi nesedí a jen a jen upadnout, s obličejem, na kterém se usadila mastnota, která se pařila z hrnců, až jsem si připadal, že mi nějakej trotl vtiskl smradlavou pleťovou masku. A sotva jsem se propletl do ubytovny, nevěřil jsem očím. Všechny bágly měli ti haranti otevřené a věci rozházené, kde se dalo. Teda to jsem zvědavej, jestli někdy někdo pozná, čí je co? Jen jsem zíral.
"Umýt ruce a do klubovny na jídlo," zavelel jsem. Teda upřímně, nebýt tu právě Kačka s Juliem, byl bych snad úplně v háji. Sami od sebe se rozhodli, že mi pomůžou a během chvíli ti malí kmitali, jak jim poručili a než jsem se nadál, všichni způsobně seděli u stolů v jídelně a pod taktovkou těch dvou, se jakžtakž z malých nekontrolovatelných zombií pijících mě krev, proměnili v hodné andělíčky. A ti dva? Vítězně se na mě culili Tak se to dělá! Vejráš, co? Teda, nejraději bych se po nich vrhl a oslintal je ze všech stran. Hlavně toho jednoho. Víte, že se mi líbil čím dál víc? Ty brďo, to bych ale od něj dostal čenichovku, byl jsem si dobře vědom, jak by zareagoval.
"Teda, ten brajgl na chodbě," vplul do klubovny Ondra s Barbínou, "jsme si nedomluvili! Barbíno, padej se najíst, ostatní si každej po sobě umeje talíř, kdyby se někdo ptal, tak v té mističce je jar. Zdendo, Vítku, že víte, jak se používá?" - teda přišlo mi to spíše od něj jako řečnická otázka, i když ti dva špunti kejvali, že rozumí. "Teda, Olivere," zatvářil se Ondra na mě jako kakabus, "to jsi se moc nevyznamenal. Co jste tu celou dobu dělali? To se ještě nestačili ani ubytovat?"
"Já... já...," byl jsem bezradnost sama Kruciš, dyť jsem se nezastavil a jsem furt v poklusu!
"Neřeš," mávl Ondra ke mně rukou a hned na mě chrlil, "zajdeš do Billy, koupíš, co je na tom papírku, tady máš litr, v 15.30 ti jede měšťák do sportcentra. Je to jedna zastávka - jedna, rozumíš? Tam se k nám přidáš. Než odjedeš, zbylé jídlo, co tu je, strč do lednice. "Padáme, padáme," nenechal ani ty špuntíky na pokoji. Teda, vážení, to, že jsem vypadal jak čerstvě vyoraná myš, jsem už tak nějak pobral, ale když jsem viděl ty drobky, jak úzkostlivě kmitali, bylo mi jich až líto. Zato Kačka, Barbína a Julius mi přišli jako zkušení matadoři. S přehledem proplouvali dětma a v poklidu plnili veškeré požadavky Ondry. Teda mi to přišlo jak nácvik zrychleného přesunu s bažantama. Mazáky vždy vzbudili o hoďku dřív, aby se v klidu připravili a oblékli a bažanti pak k jejich pobavení kmitali jako pitrejsci.
Konečně klid, otřel jsem si zpocené čelo, sotva se za Ondrou i klukama zavřely dveře. A s chutí a s ledovým klidem jsem si začal vybalovat věci. A žádnej malej parchant se neplete pod nohy, štěstím jsem byl bez sebe. To ticho! S rozkoší jsem se rozvalil na posteli. Bude krušnej tejden, šrotilo mi v kebuli. Do kela, podíval jsem se na hodinky. To už je tolik? Vysypal jsem krosnu a mazal do nedaleké Billy na nákupy. Teda, to zas bylo fopa. Připadal jsem si jako v bludišti na Petříně. Všechny uličky mi připadaly úplně stejný a najít, co jsem hledal? To snad ani nešlo. Ať jsem se snažil sebevíc, vždycky jsem byl před jiným oddělením, než jsem hledal. Ale nakonec jsem byl úspěšný. Šťastný, že jsem pochodil, jsem vlekl ty tuny na zádech k ubytovně. Letmo jsem zavadil o hodiny na sloupu u cesty. Cožééé? jsem hlesl. Je 15.55, ten autobus už nestihnu. A to jsem ještě neuklidil v klubovně to jídlo.
Takže jsem mazal jako hárající fena za čoklem. Rychle naházel všechno jídlo do lednice , do harmary a hučel na autobus.
"Ondro," takřka za běhu jsem ho vytočil, "v Bille byla moc velká fronta, nestihl jsem autobus..."
"Každejch 45 minut ti jede další," odsekl. "Dělej, potřebuji, abychom tady byli dva," a ještě dodal: "šetřím tvoje peníze," a zaklapl mi mobil. A že bych se dozvěděl, kterým směrem, teda mám vlastně jet, zda do středu města, nebo ven? Tak co? Je to sportcentrum," mudroval jsem, tak asi ve středu města, byl jsem pochybnost sama, ale to už přijížděl autobus a já do něj musel nakmitat. Ale i pak to bylo nějaký divný. Neříkal jednu zastávku? kulil jsem bulvy, že zastávka byla necelých padesát metrů od té, kde jsem nastupoval. To bych přece mohl pianko odštrachat pěšky, To bude asi ta příští, začalo mi docvakávat, počkal ještě jednu a vystoupil. Teda, vlevo nějaký fabriky, vpravo pole a všude tma. Začal jsem kapírovat To jsem určitě blbě! Vytáhl jsem mobil a třesoucí se rukou našel Ondrovo číslo, zatajil dech a stisknul...
"Čoveče, kde se flákáš!?" okamžitě po mě vyjel. "Já tu kmitám jak o dušu, a ty nikde!"
"Já, já," blekotal jsem, "jel na druhou stranu," bylo mi už fakt všechno putna. A vám by na mém místě ne? Debil mi to ani pořádně nevysvětlil a zas řve.
"Dobrý, dobrý," skřípal jeho hlas jako šmytec neumětela na houslích. "Tak doufám, že aspoň trefíš a nebudu muset po tobě vyhlásit celostátní pátrání," ocejchoval mé schopnosti hlasem plným despektu a mobil zhasl. A že bych tomu hňupovi volal znovu? Copak jsem debil? Už teď jsem ho měl tak akorát dost. Teda žádnej autobus nejel, tak mi těch šest kiláků stačilo, ale aspoň jsem se vyvětral. Sláva, ubytovna! V ní už bylo vše v plném proudu. Ondra připravoval jídlo na druhý den, děcka kmitala podle jeho pokynů, které stíhal vydávat jen tak mezi řečí a mě přišlo, že jsem za totálního debila. Ne, že by mi někdo něco řekl, ale za mými zády pobavené uškrňování mě uzemňovalo. A nejvíc mě dorazil právě Kačka. Blahosklonně ke mně přistoupil, žoviálně dvakrát poťukal jedním prstem po rameni a s odzbrojující soustrastí mi sladce oznámil: "Nic si z toho nedělejte, já poprvé taky zabloudil."
Teda! I ti nejmenší hajzlíci, kteří stáli poblíž, se řezali smíchy a mě bylo jasné, že půlka z nich se bude muset jít přebalit. Kačka, zuřil jsem, já tě přerazím. Ale podle toho, jak se uchechtával Ondra, mi bylo jasné, že tohle celé divadlo nastrojil on
"Tak konec zábavy!" zatleskal, jakoby se nic nedělo. "Vycikat, pomodlit a spát!" houkl k nim a mě nařídil: "Dohlédni na ně, ať si vyčistí zuby, umyjou, vyčůrají a zalehnou." Věřte, že jsem to tenkrát bez úhony zvládl. A když mě ten rošťák Kačka odměnil odzbrojujícím kukučem, musel jsem se prostě i já na něj smířlivě usmát. Zhasl jsem a konečně se dovrávoral do kuchyňky. Ondra seděl na lavici a četl noviny.
Udělal jsem si kafe, usrkával a čekal, až si na mě udělá čas, Myslím, že bychom si měli promluvit, říkal jsem si. Jenže já dopil kafe, on zavřel noviny a beze slova je pečlivě složil. Z despektem se na mě podíval a vychrlil: "Hele, hrnce mají pokličky, abys jimi přikryl jídlo, nebo načichne celá lednička, chleba se dává do plátěných pytlů nebo brzo ztvrdne, polívka patří na spodní foch, ne na předposlední, aby kdyby se vylila, nepocintala všechno pod sebou a při tvé šikovnosti bych se vůbec nedivil." A se slovy: "Neponocuj dlouho, zítra brzo vstáváme," mě s otevřenou hubou nechal samotnýho.
Tak to nám to pěkně začíná, zalapal jsem po dechu a šel taky do hajan.
Teda kecal bych. Ráno mě nechal Ondra vyspat dosyta. Dokonce i uvařil snídani a určitě stihl i nakoupit. Zaregistroval jsem, že ve skříni na potraviny přibyla spousta věcí. Ale sotva zaznělo moje provinilé: "Dobré ráno," něco nepříliš srozumitelného si zamumlal pod frňák. Jediné, co jsem pochopil, že mám spěchat - za chvíli mažeme na autobus. Teda nějak se mi to nezdálo: To nebude jen tak! Za tím určitě něco bude. A taky že jo. Sotva jsme vypadli z bejváku, připadal jsem si jako valach lesníka v horách po kalamitě. Sedmery lyže a ještě mi chtěl, trotl, nacpat tašku s lyžákama. Teda za našich mladých let si to haranti nosili sami. "Moničko," úpěl jsem polohlasem "ještě šest dnů a jsem u tebe." Teda připadal jsem si jako přetíženej valník. A nejsem snad?
Teda, to jsem si dal. Zatímco já se dovlekl a jen padnout, Ondrášek přišel v plné síle. Dvoje lyže na rameni, taštičku s penězi kolem zápěstí a v poklidu spočítal dítka. Dokonce i starší kluci byli vyvedeni z konceptu a nabídli se: "My ti s těma lyžema pomůžeme." Jo, od rána mi vlastně už tykali. S pomocí začal vlastně Káča. Ten kluk se mi, kruciš, líbil čím dál víc. Milý, ochotný a samý úsměv. Já se snad do něj fakt zjančil, čuměl jsem jako vyrvaná trubka ze zdi. Kluk má šmrnc, což o to, ale je to, hernajs, kluk, chrostilo mi v palici. No a to nebyl ještě všem dnům konec.
Na sjezdovce si to ke mně přitrajdil a že zůstane se mnou a že "Nemůžu bejt přece sám, a to prej," významně se na mě podíval: "Kámoši nedělaj." Teda jakej jsem pro tebe kámoš? Chápete to? Ale kefral bych, imponovaly mi i ty jeho zbožné pohledy, kterými mě zahrnoval. Nakonec slovo dalo slovo a malej, že tedy bude jezdit, ale vždycky, jak sjede, že se u mě zastaví. A zastavil. Dojel, tulivě se o mě opřel a dokonce ostentativně jednu lyži vyvrátil na hranu, div si kotník při tom neukroutil, druhou lyži zvedl a položil přes ni a tak nějak jemně se o mě opíral, něco mezi Já ti věřím, že necukneš, nebo Jsem tvůj. Tedy nevím, ale jo, bylo mi to příjemné. Po chvilce zvedl ten svůj kukuč na mě, usmál se a znovu si to štráchal na sjezdovku a to vše se neustále opakovalo a opakovalo.
Pak jsem mu koupil horkou čokoládu. Ondra koukal jako kakabus, jako by to byl jeho problém nebo jeho peníze a Míšu jsem si usadil i s lyžemi na klín, aby si je nemusel sundávat. Kdyby mi někdo předtím řekl, jak je příjemné Káču svírat oběma rukama a tisknout ho k sobě, myslel bych si něco o buzících. Ale on to bez mrknutí podstoupil, dokonce se ještě ostentativně sám o mě zapřel a dokonce občas tvář přitiskl k mé. Tvář? Teda tvářičku. Byla tak neskutečně hebká, na povrchu chladná jako led a sotva se jí mé dotkl, cítil jsem pod ní, jak se ke mně z její hlubiny hrne neuvěřitelně příjemné teploučko.
Ještě jsem nesundal osmery lyže z ramen a už: "Olivere, ať se převlečou!" Holt, sotva jsme se vrátili na ubytovnu, už mě zas Ondra úkoloval: "Všechny mokré věci rozvěsit, dohlédni, aby se malí šli vyčůrat, převlíct, pak si ať si zahrají nějaké hry, ať nikdo nikam nejde, já zatím dojdu do kuchyně pro oběd a připravím ho..." A když jsem mu nevěnoval pozornost a čuměl někam stranou, si to nějak špatně přežvýkal a hned dodal: "Teda jestli máš něco proti... tak zařiď jídlo a já..."
"To radši ne," protestoval Barbína, "to by bylo všechno spálený. Čumí jen na Kačku a on na něj!"
Teda oba, já i Michal, jsme málem nadskočili. Upřímně, Barbína měl pravdu a asi tak trochu záviděl. Víte, že v autobuse si Káča sedl vedle mne, sundal bundu a hodil ji přes naše kolena a pod nima mě vzal za ruku? Fakt! Držel mě celou cestu tou svou pazourkou. A já? Šmarjá, copak bych dokázal třeba o píď ucuknout? Žmoulali jsme si je jako dva..., no radši nepojmenovat. Ale věděl jsem, že bych to udělal zas. A on? Kdyby se nestyděl, tak by se mě vůbec nepustil. Tak jsem ho mohl cestou jen sem tam obejmout a přitisknout k sobě. Sem tam? Kruciš, jestli za těch dvacet minut od autobusu to bylo tak půl minuty, to snad bylo moc. A on neucuk.
Přiznám se, že jsem byl v euforii a já se od Káči (nebo on ode mne?) už vůbec nehnul. Při všech těch hrách jsme seděli vedle sebe, já si neupřel jedinou možnost, jak se ho dotýkat a on se vůbec nezpěčoval. Jen se spokojeně uculoval a byl takový zčervenalý, jako by ho poštípal přízní mrazík, který se rozprostřel nad večerní krajinou. Ale že by ucukl nebo se ohradil? Ani za nic. Držel, jakoby na tom záležel jeho život a já ho snad ten večer uhladil. Ostatně jako i všechny další večery. A navíc pusu nezavřel, jen chvilkami slastně mhouřil kukadla.
No, co mám povídat. Na Monču jsem si už vůbec nevzpomněl a ke konci se ze mně stal už zkušený matador. Nejenže jsem stíhal, ale dokonce mě ti kluci poslouchali jako hodinky a občas jsem měl pocit, teda jistotu, že mě ti kluci žerou i s fuseklama a nejvíc ze všech Kačka. A nemusel jsem být ani žádnej expert, že všichni Kačce záviděli, že je, no jak to říct - prostě můj. A já jeho. Ale že by se nám někdo poškleboval? A víte, že až na Ondru nikdo. Jakoby nám to až na něj všichni přáli.
Jednou přišel před spaním večer za mnou a šeptal mi, že táta na něj sere. Od narození o mě nezakop, jen platil aláče - teda aspoň to! Pochopíte to? Já tedy ne! Tak jedinečnej, správnej kluk a ten debil na něj sere. Cooo? To jsem řekl já? No a co! Vždyť je to pravda. Co bych za takovýho fajn kluka dal. Hergot, ještě včera bych řekl fakana.
Teda ještě jednou mě dostal Kačka do kolen. To byl vůbec takovej divnej den. V šatně se jeden z mladších kluků rozpovídal, co vyvádí s bráchou před spaním a já jen protáčel panenkama. Teda zatímco děcka se chechtala a nejvíce nad jeho poslední větou, že aspoň bude mít, až doroste, jedničku ze sexuální výchovy. Já nevěděl, jestli se mám červenat, nebo radši někam se odlifrovat. Co by si o mně jejich rodiče mysleli, že jsem to vyslechl, ale kluci se řezali smíchy a tomu malýmu to evidentně dělalo dobře.
No a večer? Byl jsem s Ondrou dohlížet, jak se koupou. Ne teda, že bychom jim lezli do sprch. Barbína se vůbec nestyděl a producíroval se před náma jen tak a mě přišlo, že se úmyslně před náma natáčel, abychom si ho prohlídli úplně ze všech stran. Právě jsme odcházeli, a já jsem prohodil k Ondrovi, že Barbína má hezkou postavu. Z ničeho nic jsem se otočil a zrozpačitěl jsem. Zahlédl jsem Michala, jak si nás nějak tak divně prohlíží. Teda nechrastilo mi to v kebuli. Sám byl zabalenej do ručníku od kolen až ke krku. I kdyby byl celej v kokonu jak bourec morušovej, stejně bych se po něm posral Proboha, Moni, slyšíš to? Já jsem se fakt do toho kluka zblbl. Teda já fakt asi budu úchyl. Nebo to je snad normální? Asi ne. I když... rodiče maj své děti za krásný. A copak já jsem jeho fotřík? A víte, že jsem se tak cítil? Do prdele, proč nemůže být můj syn?
No a večer, když tajně - teda stejně to všichni věděli a jen dělali, že o tom nikdo neví - vklouzl do mého pokoje v pyžámku, naschvál, co myslíte? Co jsem měl proboha dělat? Než jsem se nadál, měl jsem ho pod dekou a byl jsem uobjímanej. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale usnuli jsme. A ráno? Sotva jsem otevřel oči, dostal jsem hubana a skočil mi kolem krku. Za chvíli jsem byl uhlazenej a šeptal mi o sto šest, že je jen a jen můj. Kruciš, kdyby to řekla baba, ale malej kluk? A co jsem měl dělat? Kdybych mu něco vyčetl, určitě by si vyplakal ty svá kukadla. Ale tu držkovku, kterou spustil Ondra na druhej den, bych nikomu nepřál. Řval jako přejetej. A upřímně? Právem! Ne, že by něco teda bylo, ale do háje, každej mohl bejt přesvědčenej, že jsem se vyspal s malým klukem. A ať se ošívám, jak se ošívám, byl to báječnej pocit cejtit se jako fotr, opravdovej fotr.
Ale všechno má někdy konec. Vůbec se ode mne ve vlaku nehnul a já od něj jakbysmet. Vždyť to bylo naposled. Už ho nikdy neuvidím a oba jsme neměli daleko k tomu bulet jako malí haranti. Teda on jím byl a já?
"Moni...," cítil jsem se jako blbec, když jsme se ráno probudili. No naschvál - kde jinde, než u mě v posteli. "Ten tejden byl skutečně náročnej," vymlouval jsem se ze svého včerejšího fopa. Upřímně? Prostě jsem se nedokázal na ni soustředit, no a co bych se vyžvejkával, že v posteli budu k ničemu, jsem nečekal já ani ona. Prostě ze slibované odměny nebylo nic. A zvláštní je, že zatímco, předtím bych měl z takového selhání mindráky, bylo mi to nyní tak nějak fuk.
Ne teda, že by Mony nedržela slovo, ale já se prostě nedokázal soustředit. To není vlastně úplně přesné. Prostě před očima jsem měl Kačku. Teda ne, že bych chtěl, aby byl na místě Moni..., to jste se posrali, ne? Ale prostě, jak to mám říct..., prostě jsem ho viděl všude a holt nic moc, teda, to si moc fandím, prostě vůbec nic nebylo. Byl jsem naprosté dřevo. Monika předváděla divy, ale já prostě neměl náladu a ani ji pořádně nevnímal. Připadal jsem si jako dement. Ale najednou se mi neodbytně začalo vkrádat do mysli, že není nejdůležitější v životě předvádět výkony v posteli. Ne teda, že by se ze mne stal asketa nebo eunuch, to teda zas vůbec ne. Stále mě vzrušovala, ale myšlenky holt těkaly jinde.
"Moni," omluvně jsem se na ni zadíval, "víš..."
"Ty ses dal na chlapečky, že jo?" vyjela po mně, zatímco já čumákoval jako slíva. Tak Ondříček ji vycinkal, že jsme s Kačkou usnuli spolu v posteli a že jsem ho - no, jak to říct, ale jo - na rukou bych nosil. Copak si ta kráva někdy uvědomí, že život není jen o šukání? Teda nejsem debil, zachrastilo mi v palici. Je o hodně mladší, má čas a ona vždycky na rozdíl ode mne , ty panch... Já jsem vážně kretoš! Copak Myšulka je panchart? Rozbil bych hubu každýmu, kdo by to o něm řekl . A tenkrát, když se mi tulila v náručí a mlela, že by chtěla dítě, jsem se ošíval jako dement.
"Tak si vyber, já nebo nějakej cizí spratek," nedala mi pokoje. Teda skončilo to, jak muselo. Já ji vylifroval z bejváku. Sice jsem sliboval, že zavolám, ale oba jsme kapírovali, že ani jeden nebude mít zájem. Takový slušný kopačky z obou stran.
Seděl jsem v restauraci nedaleko školy, kam Míša chodil. Že bych měl odvahu se za ním přichrastit, když si to zvesela padal ze školy? Nejste dementi!? Co bych mu řekl!!? Že jsem se po něm posral!!!?
Tak já tu už týden čumákuju, abych ho aspoň na chvilku, rozumíte chviličku, jen co prošel před okny, zahlédl. Občas si to přichrastila i jeho mamina. Teda řeknu vám, kus! Ne teda, že by pro Kačku chodila denně, to teda ne, ale když ano, na Michala jsem v tu ránu zapomněl. Moni byla taková exkluzivní a každý chlap slintal, chtěl bejt na mém místě a mě to dělalo dobře. Ale bylo to takové mládě. Nevycválené, temperamentní a v posteli víc než náročné. A co požadovala, dávala. A upřímně? A já, jak v tý písničce: "Lásko, mě ubývá sil..."
Teď, teď tu jde i s maminou, zbystřil jsem. Teda pochopíte to? Já, který balil kočky na ulici, jsem nedokázal vyběhnout a pokusit se ji sbalit. A najednou jsem si uvědomoval, že život, který jsem žil, byl nějaký podivně prázdný - prostě na hovno. S Kačkou dostal jiný rozměr, jiný smysl. A já začal toužit po malém skrčkovi, kterému bych snesl modré z nebe. Nějakému neznámému? Vy jste debilové. Jen jemu. Vzít ho do kina, do ZOO, na Matějskou a večer poslouchat jeho žvaníkování, co jsme všechno prožili. Pokud teda by ona nešla rovnou s náma.
Počkat! zarazil jsem se. Zastavili se zrovna před okny restaurace, kde jsem je za záclonou šmíroval. Míša sklopil hlavu. Pak ji pozvedl a já viděl jeho lesknoucí se oči. Že by odhodláním? Chvíli oba stáli a mlčeli. Přikývla. Michal vytáhl mobil. Uplynulo pět sekund. Kerej debil otravuje, nasraně jsem rval z bundy svou rozeřvanou Nokii. Zrovna teď! Číslo neznámé. Zas nějaká reklamní agentura se svými dementníma nabídkama. Neurvale jsem se ohlásil. Chvíli bylo ticho. "Kačka." Málem jsem sebou sekl pod stůl. Kecám, stál jsem v tu ránu v pozoru. Odkud sehnal číslo? Ondra? Počkat... ale to je jedno. Volá on!
"Olivere, víš..., víš, máma tě chce poznat. Moc jsem jí o tobě povídal, mohli bysme..."
"Ty i s mámou můžeš vždycky, rád vás uvidím. Co by řekla pozvání na večeři?"
"Jasně. Ráda!" vyrazil ze sebe. "Kdy a kde?"
Co budu povídat, vzápětí jsem stál před nimi. A pak už plynul nádherný zbytek dne. Michal se tulil ke mně, já držel jeho maminu za ruku a večeřel jsem u nich doma. Zůstal jsem do rána. Jen jsem v noci postřehl, jak se otvírají dveře a sotva jsem zahlédl kukuč toho diblíka, jak to s námi vypadá. Já na něj mrkl a vzápětí byl uveleben mezi námi. A že bych se ošíval? Ani náhodou!
|
|
|
