,,Čemu se směješ?“

  Uhnul jsem pohledem. Dívat se na ubrus a nedopitý kafe bylo najednou tak bezpečný...

  ,,Jen tak.“

  ,,Schováváš se, viď?“

  ,,Jak to myslíš?“

  ,,Když se tě zeptám a ty nechceš hned odpovědět, tak se začneš smát.“

  Ubrus. Ona. Ubrus obtěžkanej nedopitým kafem. Ona. Pravda.

  ,,Hm.“

  ,,Mám pravdu, viď?“

  Ona. Pravda. Nedopitý kafe. Pravda. Pravda. Ona. Ona.

  ,,Máš,“ odpověděl jsem jejím očím.

  Cejtil jsem, jak se mi strach pokouší protlačit lebkou ven. Ten tlak mi rozvibroval celou hlavu.  Jedinej způsob, jak tomu zabránit, bylo uhnout pohledem.

   ,,Vydrž to.“

   Tlak pomalu ustupoval. Uklidnil jsem se.

  ...

  ,,Co tady na Mallorce dělaj pouliční hudebníci přes zimu?“

 ,,Umíraj,“ řekla.

 ,,Umíraj?“

 ,,Jo. Umíraj na skutečnej život.“