Příběh pro osamělé muže
Kdybyste se podívali z chodníku do okna v podkroví domu v ulici U Beránka, neviděli byste vůbec nic zvláštního. Ale kdybyste se vznesli nad ten chodník a podívali se z výšky, uviděli byste za sklem v odrazu lampy pár očí. Hnědých očí. A kdyby se vám povedlo odpoutat se od těchto očí a vy byste měli tu moc projít sklem, uviděli byste, že k těm hnědým očím patří i tělo. A že to tělo není v tuto chvíli víc oblečené, než pokud by bylo nahé. Je to tělo mladé a krásné, ale to nemusím v tuto chvíli snad ani dodávat, vždyť ho vidíte sami. Vidíte, ale nevěříte, neznáte, nebo už jste zapomněli, jak je nahá žena krásná a tak si jí prohlížíte. Její vlasy, ramena, ňadra, ruce a dál pak už co je vám libo. Jakmile se však váš pohled přiblíží k jejímu bříšku… Něco je špatně! Tahle ruka by tam neměla být. A tak sledujete tu ruku a zjistíte, že v pokoji nejste jenom ty a ona, ale že je tam i on. Jeho hlava leží na její. Má modré oči a světlé vlasy a i jeho kůže je mnohem světlejší než její. Jak to, že jste si ho nevšimli už mnohem dřív, vždyť je na něm cosi cizorodého a vůbec sem nepatřícího. Je tu cizí a kazí celkově krásný dojem a ať už je pryč. Huš! Zmiz! Nezmizel. Budeme se s ním muset smířit, vstoupil nám do příběhu mnohem dřív, než ten vůbec začal. Co s ním? Nechme ho být a věnujme se dívce.
Její mandlové oči se dívají z okna. Je odsud překrásný výhled na město, až se z toho jednomu rozbuší srdce. A měli byste to tady vidět když sněží a všechny světla ztlumí mlha sněhových vloček. Ale nesmíte se dívat moc dlouho, protože po chvíli vám celé střešní okno zapadá sněhem a už uvidíte jenom bílo. Dneska ale nesněží, máme štěstí, a tak se můžeme nechat opít pohledem na město, na světla tramvají na protějším kopci, na vysoké, touto dobou bezlisté topoly, na blikající lampy pouličních světel, na nocí zčernalé mraky a na osvětlená okna. Každé okno schovává svůj příběh. Možná i váš.
Teď se chvíli jenom klidně dívejte.
Krása, co říkáte. A vás najednou ovládne neuvěřitelná touha popadnout tu dívku kolem pasu, obejmout ji, a dlouze a divoce ji políbit a kdo ví, kde by to skončilo. Jenže. Vždycky je tu nějaké jenže? Hloupost, ale bohužel, dneska večer tu je. Jenže je tu ještě pořád on a drží ji. Pevně. Něžně, ale pevně. A jeho ruka hladí její žensky tvarované bříško a vy nemáte sebemenší šanci. Hladím totiž zatraceně dobře. A tak zase pomalu a neochotně opouštíte můj podkrovní pokoj v ulici U Beránka a necháváte mě s jejíma hnědýma očima samotného. A za to vám z celého našeho srdce děkuju.
|