V jedné nejmenované lokalitě na jihu Moravy, kde bílé skály oslepují samotné slunce a kde víno dozrává do sladkých hroznů, kde téměř neprší a přírodní živly zde nebouří, žije mladý drak. Poslední svého druhu.

Starousedlíci, znající tajemství místních skal, je však starostlivě střeží a předávají je z otce na syna. V tomto místě je také nejnižší migrace obyvatelstva v celé zemi. Všichni totiž vědí, že mýty týkající se draků, jsou mylné. Draci nepojídali princezny a nikdy netyranizovali své okolí. Naopak. Svůj domov obětavě chránili.

Michal se sem přistěhoval nedávno a hned se stal středem pozornosti. Nejenže vypadal jako reklama na železářství, ale projevil neobvyklý zájem o záškoláctví a potulování se po kopcích. Zvláště pak velice blízko střežené oblasti.

Pár chlapců ho bedlivě hlídalo a podávalo hlášení nejstaršímu muži ve vsi.

"Dneska se místo školy zase coural, strýcu. Už jsme se báli, že půjde ke Gwen, ale uviděl nás a utekl."

Starý muž pokýval. "Jeho matka na něj nestačí -  pravda."

"Možná bych mu mohl domluvit," usmál se největší mládenec. Vysoký ramenatý pořízek s rukama jako lopaty.

"Tvůj čas možná přijde, Čáro. Zatím ho jen sledujte,"  pronesl tiše muž, čímž spokojené úsměvy na tvářích chlapců změnil ve zklamané škleby.

Jindy poslušní kluci se mračili. Nelíbil se jim ten postoj stejně, jako se jim nelíbil Michal. Ale protože byli zvyklí poslechnout, jen kývli a loudavě odešli.

Michal mezitím zmizel v broskvovém sadu. Seděl na zemi a přemýšlel. O tátovi, který je opustil a nechal na holičkách. O mámě, která se pořád jen nablble usmívala a na jeho otázky neodpovídala. Michal se zakabonil. Stejně to byla její vina, že od nich táta zdrhnul. Kdo by taky vydržel s takovou slepicí? Nezná nic jiného než uklízet, vařit, ptát, žehlit a bulet.

Odfrknul si. Vedle něj na zemi přistála broskev. Natáhl ruku a prohlédl si ji.Hmm - dobrá. Zakousl se. Šťáva mu potůčkem stekla po ruce do rukávu.

"Sakra!" Zaklel a začal hledat kapesník.

V tu chvíli zahlédl skupinku místních chlapců. Byli to ti samí, co ho od začátku nahání a sledují. Balíci! Michal v podráždění vycenil zuby. Jsou rádi, že umí dávat pravou nohu před levou a machrujou. Zvedl se. Počkal, až kluci zmizí a vydal se na druhou stranu sadu. Byla tam díra v plotě...

Pomalým krokem stoupal po skalách. Dával pozor, kam šlape, protože jeho značkové botasky byly nejspíš na dlouhou dobu poslední. Máma nemá prachy. Ani na počítač. Ani na satelit, o netu už nemluvě. Co tady v tom zapadákově, kde každý je příbuzný každého, bude dělat? Prej knihovna a knížky říkala máma. Asi se zbláznila. Číst - pche. Blbost! Takhle hry a pařit, to je jiná.

Pak je zaslechl. Hlasy těch kluků. Ohlédl se a uviděl je hodný kus pod sebou. Věděli o něm. Ukazovali si na něj a začali rychlými skoky, hodnými kamzíka, šplhat za ním.

Přidal do kroku. Nohy mu podjížděly a ruce už měl do krve doškrábané o ostré výčnělky skal.

V jednom z tmavých koutů zahlédl jeskyni a to mu dodalo sil. Vyběhl na poslední výstupek a vřítil se dovnitř. Byla tu tma a příjemný chládek. Na rozdíl od venku, kde slunce pálilo a rozpouštělo i ty nejmenší mráčky.

Chlapci už byli na doslech.

"Jestli ten pošuk vlezl dovnitř, tak jsem zvědav, jak to strýcovi vysvětlíme," říkal právě jeden chlapec. Hlas mu napětím přeskakoval.

"Se strýcem si takové starosti nedělám, horší to bude s Gwendolínou. Nezná ho. Jak na něj bude reagovat?"

"Čáro, co když..."

"Mlč, Fando." Okřikl ho Čára.

Michal je slyšel a bezděky couvnul ještě hlouběji. Věděl, že je v pasti. Neměl kudy utéct, ale lehce se jim nedá...Už je uviděl. Byli čtyři. Jeden výrazně vyšší než ti druzí a mohutný. Další tři ovšem taky nebyli žádní drobečci. Zůstali stát před jeskyní. Michal nechápal, proč nejdou dovnitř. Vždyť dobře vědí, že tam je. Ani si neuvědomil, že tají dech.

A pak to uslyšel. Funění. Dlouhé a táhlé - jako když hodně velké zvíře zavětří. Málem omdlel. Medvěd. Ohlédl se do tmy za sebou a uslyšel to znovu.

„Vypadni pryč!" Slyšel v hlavě mámin hlas a poprvé v životě by ho strašně rád poslechl. Jenže nohy měl vrostlé do země a nechtěly se hnout. Skupinka chlapců postávala na stejném místě. Teď se však zdálo, že jsou něčím znepokojeni.

Funění z tmavé jeskyně se změnilo v temný řev.

"Gwen. Klid zlatíčko," pronesl chlácholivým hlasem největší mladík.

„Oni si tu toho medvěda snad chovají," napadlo Michala.

A najednou mu došlo, že řev, který mu málem trhal ušní bubínky, nebyl o nic hlasitější, než chlapcův hlas. Zmateně zamrkal. Další zvuk mu uvolnil nohy. Vypadalo to, jako by někdo táhnul po zemi těžký balík. Udělal krok pozpátku a oči stále upíral do tmy. Neviděl nic. Další krok a zaškobrtnutí. Cítil, jak padá a jak ho čísi silné ruce zachytily v podpaží. Jeden z chlapců ho odtáhl k východu a nechal sedět na zemi. Vysoký mladík překročil hranici stínu jeskyně a usmál se do tmy. Michal nechápal, komu patří ten něžný úsměv.

"Gwen. Klid - zlatíčko," opakoval tím samým tónem a zvedl ruku vysoko nad sebe.

Michal ho s údivem sledoval. A pak mu došlo, že se celou dobu díval příliš nízko, když se snažil proniknout tmou. Teď zpozoroval v přibližně tří metrové výšce dvě jasné oči.

Smaragdově zelené a zářící. Ve stejný moment kdy mu došlo, že medvěd takové oči nemá, udělala Gwen další krok a sklonila hlavu k chlapcově ruce. Jeho dlaň spočinula na mohutném čumáku impozantního draka.

Michal nevěřil vlastním očím. Paprsky světla dopadající na kraj jeskyně ozařovaly neuvěřitelnou krásu tvora, o jehož existenci neměl potuchy.

"Co, co..." koktal.

"To je Gwendolína," oznámil mu pyšně chlapec a mohutnou dlaní klouzal po stříbromodrých šupinách dračího krku. Zdálo se, že Gwendolíně to nevadí.

"Ale ona je..." Michal nebyl schopen vyslovit to, co bylo tak zřejmé.

"Ano."

"Je nebezpečná?"

Za zády uslyšel pohrdavé odfrknutí. "Je to drak. To si piš, že je nebezpečná."

Ohlédl se. Jeden z menších kluků si ho měřil s pobaveným úsměškem.

"Pomalu, Gwen." Ozval se hluboký hlas chlapce uvnitř jeskyně.

Michal se obrátil a spatřil, jak se k němu natahuje dlouhý krk a hlava s nádhernýma očima.

"Nehýbej se," varoval jej chlapec. "Jen si tě očichá."

Michala ani na moment nenapadlo, že by se mohl hýbat. Byl stále ztuhlý strachy a pohled na mohutné tlapy s obrovskými drápy mu klidu nepřidal.

Gwendolína zafuněla jeho směrem a pak hlavu stáhla.

Vysoký chlapec mu pokynul. "Vstaň a pojď sem."

"Ale Čáro..." ozval se pochybovačně jeden z mladíků.

Čára jen zavrtěl hlavou. "Kdyby mu chtěla ublížit, už by to dávno udělala. Příležitost jí k tomu dal."

Hluboký povzdech doprovodil pohyb dvou paží, které ho zvedly ze země a přistrčily k Čárovi. Michal strachy téměř nedýchal.

"Natáhni ruku!" Poručil chlapec a jeho ani nenapadlo odporovat.

Jako zhypnotizovaný sledoval blížící se hlavu, která sama o sobě byla větší než mámina komoda. Ucítil v dlani teplý dech a pak se konečně dotkl toho bájného stvoření.

V tom okamžiku z něj všechen strach spadnul a on vnímal jen ji. Její teplé a pevné šupiny, její oči, v kterých nebyla zlost ani hrozba. Její myšlenky, které mu proudily do mozku rychlostí blesku.

Viděl všechno. Její zrod, její život i přátele. Ve chviličce mu bylo jasné, že tito mladí muži ho nechtěli šikanovat, oni chránili JI. Vybrala si je stejně, jako si teď vybrala JEHO.

Ruka mu sklouzla k pasu, ale oči okouzlené vším tím poznáním dál upíral na ni.

"Tak. To by bylo." Prolomil ticho hlas vysokého chlapce. "A teď se musíš rozhodnout, Michale. Buď se staneš jedním z nás a budeš nám pomáhat Gwendolínu chránit, nebo opustíš jeskyni a na všechno zapomeneš."

Michal na něj zmateně zamžoural. "Na tohle nemůžu nikdy zapomenout. Do nejdelší smrti ne."

Mládenec u vchodu se znovu pobaveně uchechtnul. "Ale to víš, že můžeš. Nebo myslíš, že naše Gwen je úplně bezbranná?"

"Pokud se rozhodneš pro odchod," promluvil znovu Čára, "pak celý dnešní den z tvé hlavy zmizí. Stačí vyjít ze stínu do slunce." Ukázal k vchodu, kde světlo téměř oslepovalo.

"Gwen ti tu možnost dá. Tak jako ti ukázala mnohé, tak ti pomůže zapomenout. Je to jen na tobě."

Čára zmlknul a napjatě Michala sledoval.

"Zůstanu u ní," rozhodl se po krátkém přemýšlení Michal.

"Musím tě upozornit, že tvůj život se od základů změní. Pokud se přidáš k nám, čekáme od tebe zodpovědnost a spolehlivost."

"Mlčenlivost," promluvil další z chlapců, který až doteď nepromluvil.

"A už nikdy odsud neodejdeš. Tady se oženíš, vychováš děti i zestárneš. To je daň za to, že smíme vidět a chránit tak úžasné stvoření, jako je Gwendolína."

Michal jen mlčky přikývnul a začal sundávat jeden piercing po druhém.