Tichou temnou ulicí kráčí starý muž. Na obličeji zbytky líčidla a na rtech smutný úsměv.

"Ó živote. Já jsem si tě nevybral, proč ty sis vybral mne?"

Kroky tlumeně znějí a muž přemítá.

"Můj život pomalu končí. Není nic, co bych neviděl, a neexistuje nic, co bych neprožil. Už mě nemáš čím překvapit, tedy mne nech odejít."

"Nerouhej se." Zazní mu v uších, ale on se jen usměje.

Zbytky šminků mu stáhnou obličej do směšné grimasy. Starý klaun. Všem vždy k smíchu. Sobě vždy k pláči. Blíží se domů. Stará špeluňka volá. Tmavá, ale čistá. Jako jeho duše, jako jeho svědomí...

Málem o ni zakopnul. Lampy v této ulici už dosluhují. Skloní se. Mladá dívka. Krásná. Snad mrtvá? Ale ne. Dýchá. Vzal ji do náruče a odnesl těch pár metrů, co k jeho bytu zbývalo.

Uložil ji do postele a rozsvítil jedinou lampu v místnosti.

Nemýlil se. Byla mladá a byla půvabná. A života v ní moc nezůstalo.

Až ke krku teplou duchnou ji přikryl a díval se.

"Proč utíkáte tam, kam já se loudám? Dítě bláhové. Váš život nemůže být v troskách, na to jste příliš líbezná."

Ohřál vodu a pečlivě si v lavoru omyl tvář. Už nebyl klaun, byl starý muž. A už se nerouhal. Dostal dar, co nikdy nepoznal. Dar zodpovědnosti.

Dívka dlouho mezi břehy bloudila, než se konečně rozhodla zakotvit na té správné straně. Když se poprvé pořádně rozhlédla, spatřila muže. Snad ani nebyl tak stár, jako unaven životem. Však oči měl mladé a dobré.

Původní ostych vystřídala důvěra a ona se mu svěřila. Příběh jak tisíce jiných. Veliká láska, opuštění, bolest a stesk. Srdce roztrhané na malé kousky už nikdo neslepí.

Starý muž se usmívá.

"Srdce je jen pumpa, děvčátko, to duše je bolavá. A čas má kouzelnou moc. Jaké je vaše tajné přání? Co byste ráda dělala? Zaměstnejte mysl a tělo a duše se zahojí."

Dívka mu věří, avšak neví. Nezná, co by odpověděla.

"Večer jdu do divadla, vezmu vás sebou, třeba pohled na všechnu tu krásu a veselí, pomůže vaší duši nakročit správným směrem."

A tak večer co večer doprovází mladá dívka starého muže do divadla. Pozoruje, jak se líčí a nadšeně tleská, když předvádí své scénky. Domů odcházejí opět společně a muži začíná ožívat srdce.

"Tančit, tak ráda bych tančila." Pronese jednoho dne dívka nad hromadou nádobí.

Muž se usměje. "Proč ne?"

A vezme ji k řediteli divadla. Mladý muž se dlouho nerozmýšlí.

"Dobrá tedy. Kolombína či baletka... ovšem číslo musíme vymyslet unikátní. Poslední dobou návštěvníků ubývá." A nespokojeně se zadívá na muže. Ten však nevnímá. Vidí dívčinu radost a horko na prsou je tolik příjemné.

Netrvá dlouho a z mužovy schovanky stává se hvězda. Kvete a tančí. Tančí a kvete. Mnohé oko na ni se zalíbením spočine. Ona však jen starého muže si všímá. Dál ve vší počestnosti u něj bývá a společně do i z divadla chodí. Mnozí nad tím vrtí hlavou. Co tak zvláštního ty dva spojuje? Láska?

Muž ví, že dívku miluje. Hluboce a oddaně. Ale ona... Snad otce, snad bratra v něm vidí. Stejně jako on žádné její představení nevynechá, tak i ona za oponou drží mu palce v malých pěstích.

Jeden rozdíl však je dělí. Zatímco ona plný sál a hlučný potlesk sklízí, na jeho kejkle a scénky dobré ohlasy nejsou. Je starý, okoukaný a nemoderní. Ředitel nemůže prý jinak.

"Dojedeš sezónu a půjdeš o dům dál."

Muž skloní hlavu a odchází. Z odrazu oken a všech zrcadel vysmívá se mu ta bledá tvář klauna.

"Proč jste smutný? Co se stalo?" vyzvídá dívka, ale on jen zavrtí hlavou a úsměv vykouzlí. Tohle dělá celý život. Umí to. Navíc není tolik těžké oklamat ji. Je plná plesu, kam byla pozvaná. Hlava se jí točí.

"To bude nádhera. Sám ředitel mne tam pozval. A bude mi i doprovod dělat." Zatančí kolečko na tiché ulici cestou domů.  "A co ty? Půjdeš taky?"

"Ne. Já tam budu vystupovat."

Že to je naposled, ale neprozradí. Dívka zatleská.

"To je báječné. Určitě se uvidíme a já vám přijdu vzdát hold. Vždyť vás mám tolik ráda."

Horká vlna na hrudi, rozbuší mužovo srdce. Bylo by to možné...?

A ples je zde. Pro dívku přijíždí krásný vůz a ředitel ji galantně usazuje vedle sebe.

Starý muž znovu kráčí ulicí. Tentokrát sám. Ale netruchlí, nerouhá se. Už ví a děkuje.

Opona jde nahoru a poslední číslo začíná. Klaun s bílou tváří a rudým nosem hraje jak o život. A světe, div se. Lidé se smějí. Baví se. Ukazují si na něj. Ale on je nevidí, jeho zrak poutá dívka v modrých šatech. I ona se směje, ale ne jemu...

Živá kapela zvučně zahraje poslední takty závěrečné písně. Klaun provede poslední otočku a padá... Tohle však na programu není. Ředitel se rozmrzele otočí. Co za ránu to bylo? Klaun. Velký buben proražený a on v něm? Té škody! Jenže... lidé se smějí. Ba co víc, smíchy hulákají. Ředitel se ušklíbne.

"Strhnu mu ten buben z platu." Proběhne mu myslí a otáčí se zpět ke krásné společnici. Ta se však nesměje. Ani neusmívá. Zděšeně hledí k bubnu. Klaun se obtížně ven dostává, ruku na hrudi. Už ví, že ten horký cit, co za projev lásky mylně považoval, jen jeho nemocné srdce bylo. Někdo mu pomáhá ulehnout. Už se nesmějí. Došlo jim, že poslední číslo - bylo poslední.

 A modrý anděl k němu přikleká. "Co mi to děláš? Kam jdeš? Copak nevíš, že tě miluju?"

Teplá dlaň spočine na krásné tváři a prsty jemně obkrouží drobné rty. Na bílé masce s výsměšným rudým nosem mihne se úsměv. Ne. Ona nikdy nesmí poznat pravdu.

„Bláhová. Takový dar věnuješ starému muži? Ale přesto díky."