|
| |
 |
16tiletá Lucka Tuniková zvaná Černá Lucy - něco málo pro začátek z kolekce Black Lucy
Autor: Geraldine (Občasný) - publikováno 24.7.2000 (23:34:30), v časopise 25.7.2000
|
|  |
Sobota, 20. května 2000, 4:50 ráno.
Malej už mě zase vzbudil.
Křičel a chtěl pít.
Už mi to užírá nervy.-Všechno.
Neměla jsem připustit, aby k tomuhle všemu došlo.
Jestli tohle někdy přežiju, tak se asi zblázním radostí.
*
Budík zlověstně pípal a já měla co dělat, abych se vůbec probrala.
Všechno, co se stalo v minulosti jsem považovala jen za hrozný sen, ale jakmile jsem pohledem sklouzla na místo hned vedle mojí postele, bylo mi jasný, že to všechno, všecičko je pravda.
V modrobílé postýlce spal několika týdenní chlapeček.
Jmenuje se Vojta a ačkoli je mi teprve šestnáct, je to můj syn.
Narodil se na začátku dubna.-Porod nebyl tak hroznej.-Mnohem horší totiž bylo to, co porodu předcházelo.-Celejch těch skoro devět měsíců pro mě bylo jako utrpením.
Ani jsem nebyla znásilněna, ani nic jiného.
Jen jsem v srpnu minulého roku spala s jedním klukem.
Ten kluk – Vojta, chodil s mým bráchou do třídy.Jenže pak, 16.srpna odletěl na roční studijní pobyt v Americe.
A já s Vojtou spala na začátku srpna.-Teď už vím, že to byla ohromná blbost.
Jenže čas vrátit nemůžu.
Ale i kdybych si mohla vybrat, tak bych nikdy, nikdy v životě nepotratila.-A tak se mi 14.dubna narodil syn.A já ho schválně pojmenovala po jeho tátovi.
Problém je ten, že Vojta neví, že má syna.
V pohodě si teda žije v Americe, pravděpodobně prohání veškerý americký kočky po ulicích Kansasu, a já se tu trápím se synem.
Snad ještě pár slov do úplnosti.-Já jsem Lucka, a jak už jsem napsala, je mi šestnáct.
Žiju v Praze spolu se svým bráchou Jirkou a mojí mamkou.
Když už mluvím o mojí mamce – nebyla moc nadšená z toho, že mám dítě..Ani na mě neřvala, ale šla na mě trochu jinak.
Je totiž hrozně chytrá – já to prej zdědila po ní, no nevim – šla na mě dost logicky.-Pořád mi říkala nějaký úvahy, chytrý rady a poznámky a tak.
Ona totiž ví, že já to nesnáším, takže to pro mě bylo pomalu horší, než kdyby mi vrazila takovou facku, že bych druhou chytla o zeď a třetí o zem.
Můj táta se s mámou rozvedl.-Teda ona podala žádost.
Já ho mám moc ráda a někdy se mi strašně stýská, ale konec konců, taky bydlí v Praze, takže to mám k němu blízko.-Buď autobusem, nebo metrem, pěšky, nebo na kole.
Kolikrát jsem se s bráchou shodla v tom, že je mnohem lepší pro všechny, když táta s námi není.-Pořád se s mámou jen hádali, to až v poslední době to přerůstalo do ohromných hádek, ale už i před tím to moc neklapalo.
Táta moje těhotenství přijal taky celkem s klidem.-To na něm miluju.
Pořád je nad věcí, všechno – teda skoro – bere se smíchem.-Vyjímaje toho, jak jsem ve třinácti protelefonovala patnáct tisíc, za jeden měsíc.
Jinak se většinou všechno snaží obrátit v žert.
Díky němu taky chodím na soukromej gympl.
Ale ne k nám do Prahy.-Do Říčan..A tam chodí taky brácha na gympl.-Ale ten chodí na státní.
Zatím co brácha chodí do školy pravidelně, já poslední tři měsíce studuju na dálku.
Ale teď už pár dní do školy chodím.Jenže moc dobře to nejde.-Musím se o Vojtu pořád starat.
Jen vyjímečně mi ho někdo pohlídá.
I když mamka nikdy nic proti Vojtovi neměla, nerada ho hlídá.
Proti mně taky nic nemá, ale říká mi, že co jsem si nadrobila, to si taky sním.-A sama!
Takže zas až tak lehký to doma nemám.
Musím ale uznat, že jsem mohla dopadnout mnohem hůř.-Obzvláště po porodu, když moje máma slíbila, že se o Vojtíška postará.-Taky nás totiž mohla nechat ve štychu, a miláček by teď byl nejspíš v kojeneckým ústavu.
Takhle to holt dopadá, když si holka nedá pozor.
Ani nevíte, s jakou radostí jsem přijala zprávu, že Vojta se 14.června vrací z Ameriky domů.
„Lucy!“ Brácha mě shání.Asi jsem zapomněla dodat, že mi všichni říkají ‚Černá Lucy‘.
Ani nevím proč, ale strašně se mi to líbí.-Je fakt, že i moje emailová adresa je ‚cerna.lucy@‘ a tak dále.
Nejsrandovnější je, když mě volají k tabuli.-Náš dějepisář vždycky řekne : „Tak, k tabuli by dneska mohla jít….tak třeba Černá Lucy.“
Od učitelů mě to těší, od spolužáků a kamarádů to beru jako samozřejmost.
Jednou, při výtvarce, dělali jsme si trička.S vlastními potisky.
A já si tam napsala ‚Kingdom of Black Lucy´s coming‘.
I na písemky se podepisuji, jako Černá Lucy.-A každý ví,o koho jde.
Jen jednou mi řekla jedna učitelka, že je to pěkná blbost.-Že kdybych se jmenovala Lucie Černá, tak prosím, ale já se přeci jmenuji Lucie Tuniková.Tak jakýpak copak.-Přesně tohle mi řekla.
A všechny tyhle myšlenkový pochody se ve mně děly, když na mě brácha zavolal.
„No?Co je?“ Řekla jsem celkem unaveně, protože jsem celou noc skoro vůbec nespala.
„Lucy, já jdu nakoupit nějaký věci.Nechceš něco pro sebe, nebo pro Vojtu?“
Zapřemýšlela jsem se a vybavilo se mi hned asi deset věcí, co potřebuju koupit, ale stejně budu muset s Vojtou ven, tak si to koupím sama.
„Ne, díky.Si hodnej, ale já nic nepotřebuju.“
Jirka se na mě usmál a rozloučil se.
A já si šla ještě na deset minut zalézt do postele, ale však ani tohle mi nebylo souzeno.
Vojta zase začal vřískat, asi měl zase hlad.-Ba ne.Spíš byl mokrej.
Takže jsem se zase zvedla a šla jsem si Vojtíka vzít k sobě.
Hodně plakal a potřeboval přebalit, což mě donutilo k tomu, abych až ho přebalím, okamžitě vylétla z postele a šla nakoupit nějaké potřebné věci.
Vždycky, když jsem se octla v takovéhle situaci, připadala jsem si dospělá, o hodně starší.
Jenže bohužel jsem nebyla.
Vojtu jsem uložila zpátky do postýlky a sama jsem se šla obléknout..Hned po té jsem šla hledat mamku, ale ta nebyla doma.
Někam prý jela a vrátí se až později večer.
„Fajn.Alespoň nebudu muset kupovat nic na víc.Jen to, co skutečně potřebuju.Já a můj syn.Bože.To zní tak nádherně.Kdyby jen o Vojtovi věděl i Vojta jeho táta.“
Na okamžik jsem se zasnila, ale pak jsem se podívala na hodinky.-Půl deváté.
Věci, jako jsou oční stíny, řasenka a rtěnka, jsem potřebovala sotva deset minut.-Nějak jsem si dneska pospíšila.
Když jsem oblékala Vojtu, znova jsem musela myslet na jeho tátu.
„Někde se určitě poflakuje v Americe.Ba ne.Vždyť je ani ne devět hodin.To tam má asi jednu po půlnoci.To musí bejt doma a spát.I když…Někde jsem slyšela, že amíci maj mejdany obvykle až do tří hodin, a pak se ještě poflakujou po blízkých silnicích…..Jo, jo Vojto.Kdyby o tobě tak věděl.Copak by nám asi řekl….“Nahlas jsem si zapřemýšlela.
Nemusela jsem se bát, že to někdo uslyší.-Stejně všichni vědí, s kým ta ‚pověstná Černá Lucy‘ má dítě.
Jen ten, kdo by to vědět měl, to bohužel neví.
„Život je pes, dítě.“ Usmála jsem se na Vojtu a dodala jsem : „Tak miláčku.Jsme hotový.“
Oblékla jsem ho do modrých kalhotek a černé bundy.
V závěrečné fázi jsem ho zabalila do černého vaku a strčila jsem ho na ‚golfáč‘.
Od středy pořád prší a teploty klesají.-Nechci, aby mi miláček nastydl.Je pro mě všechno, co mám.
Sbalila jsem si peněženku, klíče a ještě pár věcí a vesele jsem vyrazila z domu.
.....Pokračování příště.....
|
|
|
