|
| |
 |
|  |
|
Je první máj.
Samota obzvlášť bolí.
Jediná jabloň tady i po okolí
nezbyla volná.
Kdejaká holka už dostala pusu,
jen já jdu v líbání,
jako vždy,
do mínusu.
Jestli se vyplní prastará pranostika
v níž moudrost rodičů po generace říká,
že uschnu, zkornatím,
opadám do podzimu,
už se sem nevrátím.
Nepřečkám ani zimu.
Bojím se ale víc, že moje kornatění,
nebude navenek.
Jen v duši,
ve zjištění,
jak krátká vzdálenost
od lásky
k nenávisti.
Teď na to nemyslím.
ještě mi šumí listy
ve větru jako vlají vlasy.
Určitě vymyslím,
jak uchovat kus krásy
pro toho milého, i když je za horami.
Třeba se proměním
na louku s květinami,
stanu se záplavou zářivých pampelišek,.
zlatavým kobercem,
rejdištěm šedých myšek,
rozzářím přírodě
tu jarní paletu.
A hned jak odkvetu,
své nadýchané bílé chmýří
naložím na vítr,
který tam k němu míří,
vlétnu mu do nosu, do očí, do uší.
Naráz a napořád.
budu ho mazlit, šimrat, hřát.
Ještě to netuší,
nebude ani vědět, kdo ho vlastně hladí.
Že právě dostal lásky
moji půl
a kousek mého
mládí.
|
|
|
