|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ještě dřív než začal boj sama se sebou, na tý strašně tenký a přitom tak pružný hranici dětství a dospělosti, která připomíná protivně sladkou na vše se lepící žvejkačku, bejvaly dny, kdy se dalo věřit všemu a všechno odhodit, bejt nikým i čímkoliv. Takov ej byl i tejden v bratrskejch horách Velkejch Bučin, tejden, jakej je v dlouhý řadě obyčejnejch tejdnů věčností, protože v paměti vyniká intenzitou prožitku.
Krajina tam pod horama má dodneška zvláštní atmosféru, směs starodávnýho pravoslaví, socialistickejch velikášskejch rozmachů ustrnulejch v půli cesty, až dojímavý životní tvrdohlavosti a pachuti po staletí živený beznaděje, až vůbec na tom konci tvýho světa neočekáváš, že tady uctí svýho tělem i duší tak vzdálenýho rodáka Ondřeje. Vstřebali jsme tam do sebe tý civilizace co se do nás vešlo, abysme to pak v sobě nosili mezi elfíma stromama východní divočiny jako voják v bitvě fotku svojí milý.
Naprosto plynule mimo jakýkoli dráty nebo klacky jsme vešli mezi stáda božích hovad rozesetý po úbočích, který by tu snad žily i bez těch lidí, co je čas od času naženou dolů nebo naopak nahoru, podle toho, kterýmu světovládci zrovna rupne v hlavě. Zkus závodit s horskou krávou ve výstupu na kopec, po pár metrech jejímu tempu nestačíš, vzdali jsme to hned. Cesta byla jenom na mapě, a když se kopec začal zaoblovat, zradil nás i kompas, jak nemilosrdně ukazoval přes mlází, kopřivoví a ostružiní, hory ukázaly drápy a my šli už jenom nazdařbůh, jako první osidlovači, jako vyhnanci s jediným cílem - tou tenkou červenobílou čárou, která nás měla po hřbetech kopců dovíst k Trjojjediný hoře. Pro městskýho tvora je patník dobrá věc, protože mu otupělýmu snadno ukazuje cestu divočinou, zatímco prostě uvažující domorodec se vyhne po neviditelnejch stezkách, na druhou stranu tu ucítíš smrad politický moci, která vane z obou stran. Přemílala jsem si v hlavě historky pasáka Mariána o bojích s medvědama a vlkama, naslouchala ozvěnám kulometů a azbuky v železničních tunelech náhle se zjevivších v průsmycích a vybírala si mezi strachama z obojího, obzvlášť noci nebyly moc klidný.
Ale tímhle vším prostupovalo nadšení až okouzlení chrámem přírody, tichem, který nikdy tichem není, protože když si uši zvyknou, uslyšej nepřetržitej věky trvající rachot divočiny, tady už zkrocený, ale pořád řvoucí modlitby k svýmu bohu. Že její víra furt drží, to jsme se taky rychle přesvědčili, bog vytáh špunty a prorok Grass vyčet ze zlatýho listí Karpatskej dešť, o jakým mu vypravoval starej Noe. Cesta byla pak ještě nezřetelnější, vlastně byla cestou už jenom tím, že jsme šli, nebyla na mapě, nebyla na zemi, byla něčím, co jsme vytvářeli v sobě a v sobě navzájem, nesli jsme to na zádech, chytali do očí, vysypávali z bot a zase nohama nabírali, tím co jsme jedli i tím co nám kručelo útrobama, tím co jsme si mysleli každej sobě a co jsme si neřekli.
Chrbát hor se zvolna zvedal, až jsme zvolna přešli do rajský zahrady, jinak to nazvat nedokážu, takhle si představuju starší než starozákonní ráj, možná to bylo dílo zdejšího rýbrcoula, kterej ale při tom tvoření musel mít svatý vidění. Roztodivný keře a vonný bejlí, hmyzu kuriózního, všechno to srostlo v sousoší a útvary a ptáci pěli chóry, nedbali na vodu ani vítr, a pak se to jako sen vytratilo a štreka se naposled vzepjala k posvátný Trojjediný.
A tam někde se to začlo otáčet, to co se zaseklo na začátku, vypadlo, a pak v jediným okamžiku kolo proklouzlo, přetočilo se a byl konec nebo spíš začátek něčeho jinýho, došlo mi, že už nejsem kusem nijaký hlíny, kterej může bejt vším, že jsem si vybrala svůj tvar a roli, že budu muset bejt sama a budu hrát zlou a cenit zuby jako ty noční šelmy, já, která si přeje bejt ovcí vedenou přes lávku. Stála jsem pod křížem a pod sebou tři země s naprosto nerozpoznatelnýma hranicema v tý nekonečný zeleni, takhle ňák jsem uviděla sama sebe, neohraničená a vevnitř zdivočelá, s plachejma šelmama odhánějícíma mírnější tvory, bránící se záchraně z pudu sebezáchovy. Potom jsme sebrali všechny zbytky svejch duší a scházeli domů, a já zavřela ten obraz v sobě a odnesla ho do města, kde jsem pak podle něj učila tu nevhodnu roli hrát, a musím přiznat, že dost dlouho a zatraceně špatně.
|
|
|