Asi dva měsíce poté, co se Amy odstěhovala, jsem v bytě objevil mravence. Vytvořili dálnici, která se táhla od balkónu přes obývací pokoj až ke kuchyňské lince. Byla dvouproudová: jedna část mravenců linku zlézala, druhá slézala. Jejich přítomnost mě potěšila, protože od chvíle, kdy Amy zmizela, bylo v bytě prázdno.
Posadil jsem se na kraj koberce, rozkrojil mravenčí cestu hřbetem ruky a sledoval, co budou dělat. Nastavovali k sobě hlavy, jako by se radili, pak se jednoduše ruce vyhnuli a pokračovali v cestě. Makali pro svou věc.
Zkoumal jsem prostor vedle balkónových dveří, kde se objevovali a nakonec jsem ze zvědavosti odmontoval lištu mezi stěnou a plovoucí podlahou. Byla tam škvíra, z které vylézali a do které lezli. Na balkóně nebylo po mravencích ani památky. Jádro kolonie muselo sídlit někde pod podlahou.
Přesunul jsem se k lince. Mravenci tam měli shromáždění na černém podstavci od rychlovarné konvice. Napadlo mě, že se nabíjí, ale netušil jsem proč. Byli to malí, asi půlcentimetroví tvorové. Odpojil jsem podstavec a vytřepal je z okna. Pár mi jich vlezlo na ruku. To bylo poprvé, co jsem znervózněl. Nechal jsem to však být. Jejich přítomnost v bytě byla prozatím přinejmenším zajímavá.
Po příchodu z práce dalšího dne jsem si všiml, že mravenci v kuchyni chlemtají vodu z odpadového sifonu. Ve velkém počtu opět nehybně spočívali na rychlovarné konvici, což mě vytočilo, protože jsem si chtěl udělat čaj. Navíc vlezli do rozbalených oplatků. Kdyby Amy neodnesla vysavač, pustil bych se do nich. Na přímé, mechanické zabíjení jsem se zatím necítil.
Odjel jsem na dva dny pryč a mravence vypustil z hlavy. O to víc jsem se zděsil, když jsem se do bytu vrátil. Dálnice již nebyla dvouproudová, ale čtyřproudová a mravenci prolézali kuchyňskou linku křížem krážem. Nejvíc jsem jich našel ve sklenici s medem. Dal jsem ji za okno, sedl do auta a jel k rodičům pro vysavač. V obýváku sledoval televizi mladší bratr.
„Ty nemáš vysavač?“ zeptal se.
„Amy ho odvezla.“
„Už s tebou nebydlí?“
„Ne.“
Zkoumavě na mě pohlédl.
„Mám v bytě mravence,“ řekl jsem. „Nevíš co s tím?“ Bratr studoval na univerzitě biologii živočichů.
„Malý a rezatý?“
„Jo.“
„To budou faraóni. Musíš zabít královnu.“
Udělal mi krátkou přednášku o druhu mravenců, který k nám byl na lodích zavlečen z Indie a masivně se rozšířil v šedesátých letech s výstavbou panelových domů s centrálním vytápěním. Podle bratra se dali vyhubit pouze nástrahou s insekticidem s opožděným účinkem, kterou dělnice donesou do hnízda a nakrmí s ní ostatní příslušníky kolonie, kteří pak uhynou.
Vzal jsem vysavač a chystal se k odchodu.
„Včera jsem viděl Amy ve městě,“ řekl bratr, hlavu natočenou k televizní obrazovce.
„Brácha?“ Chtěl jsem, aby se otočil.
Podíval se na mě.
„Amy je mrtvá.“ Pevně jsem sevřel vysavač a šel pryč.
Po návratu domů jsem zapojil vysavač do elektřiny. Ale zapnout jsem ho už nedokázal. Pořád jsem myslel na to, co jsem řekl. Amy je mrtvá. Amy je mrtvá.
Tehdy se se mnou něco stalo. Něco uvnitř mé hlavy se změnilo. Nedokázal jsem identifikovat co.
Sedl jsem si na podlahu, opřel se o stěnu.
O mravence už nešlo. Ty jsem pochopil. Nebyl žádný důvod je zabíjet, zbavovat se jich. Měli totiž stejné právo obývat místnost, jako já.
Svět mi poprvé v životě začal připadat pochopitelný. Najednou do sebe všechno zapadalo. Smrt Amy, příchod mravenců, pošťačka, která u mě dalšího dne zazvonila. Pustil jsem ji dovnitř domu a poprvé si všiml, že má v očích jiskry. Řekl jsem jí to, usmála se. Vrátil jsem se dovnitř, opatrně překročil mravence a sedl si do křesla.
Obálku s červeným pruhem jsem neotevíral. Věděl jsem, co v ní je. Spatřil jsem to v několika pohybech pošťačky. Zaujala mě pohlednice. Byla na ní fotografie města. Vlevo, kousek od středu, stála pokřivená ocelová věž, vedle ní budova ve tvaru otvíráku. Za nimi byla řeka s několika parníky. Otočil jsem pohlednici na druhou stranu. Nahoře bylo napsáno Views of Shanghai.
Pod nápisem stálo:
„They got horses in Australia and thousands of miles of countryside that we can hide out in...“ Vzpomínáš, Rode?
Tady se neschováš. Ani když si zakryješ obličej rukama.
Pokud se necítíš, zajdi za ním. Přijedu koncem měsíce.
Roy
Znovu jsem pohlédl na fotografii. Zaujala mě věž v pravé části pohlednice, které jsem si předtím nevšiml. Skládala se ze dvou červených koulí, nad kterými trčel červený osten. Věž vypadala jako injekční stříkačka. Věděl jsem, že Roy vybral pohlednici právě kvůli ní.
Podle razítka ji odeslal jen pár dní před smrtí Amy.
Vzal jsem do ruky telefon a vytočil číslo. Věřil jsem jeho intuici. Navíc tu něco nehrálo. |