Verča si
otřela slzy, opřela bradu o kolena a zírala před sebe. Její mysl se
s nastalou situací vyrovnávala zcela průměrně. Syn Boží natáhnul nohy,
překřížil je a v pololeže se opřel o lokty. Stále mlčky vyčkával. Pak se
podíval na hodinky a řekl: „Měli bychom se přemístit, nebo uvidí duchy,“ ukázal
na Marcelu, jež měla zrak upřený do místa, kde seděli.
„Takže, co
teď bude?“ zeptala se Verča o poznání vyrovnanějším hlasem, zatímco se sbírala
k odchodu. Syn Boží ji nasměroval ke svodidlům. Dalo se na ně celkem
pohodlně posadit a byla mimo pozornost lidí v okolí, takže bylo možno
setrvat i déle.
„Teď se musíš rozhodnout,“ řekl Syn Boží zcela vážně a
zahleděl se jí do očí. „My víme, jak smýšlíš o Bohu.“
Verča se
nadechla, aby řekla něco na svou obhajobu. Syn Boží ji pohybem ruky zastavil.
„Není to tvoje vina. Není to ničí vina. Je to tvoje
svoboda. Bůh vám dal svobodu, protože jste jí chtěli. To všechno, co jsi
zažila, je důsledek té svobody.“
Verča se opět zatvářila nechápavě. Syn Boží si
poposedl blíž a objal ji kolem ramen. Pak ji pustil a pokračoval: „Víš… Bůh
pracuje v absolutních pojmech. Vy, když vymyslíte nějaké pravidlo, už
předem počítáte s výjimkami, které ho mají potvrzovat. I to, je vlastně
důsledek té svobody, kterou jste si tak přáli.
Bůh, když stanoví pravidlo, tak bez výjimek.
Podívej, Bůh vás stvořil nesmrtelné. Dlouho to tak
fungovalo a vy jste Jej těšili svým bytím. Dokud jste byli nevědomými, byli
jste jen jeho myšlenkou. Velmi se vámi zabýval. Byli jste doslova jeho
součástí.
Víš, pro někoho, kdo nemá fyzické tělo, jako ty
…teda, promiň
…je myšlenka,
mentalita jeho tělem. A vy jste byly jeho myšlenkou. Vás stvořil dřív, než
vesmír. V podstatě jste produktem Jeho existence.
Jenže vy jste
mu procitli… To se ostatně dalo čekat, jste-li tvořeni myšlenkou, že?“
Syn Boží postřehnul, že Veronika přestává chápat jeho
záměr.
„Prostě jsem chtěl říct, že Bůh vás miluje, jako vy
milujete svoje srdce, nebo plíce…
No, a když jste mu procitli, začali jste být zvědaví.
Už vám nestačilo být “jen“ Jeho myšlenkou. Proto zrealizoval vesmír. Stvořil
hmotu, abyste se mohli vymanit z Jeho Mysli.“
Verčin výraz napovídal, že přes veškerou snahu
nechápe, o čem tady Syn Boží plácá. Syn Boží se ošil.
„Dobře. Takhle. Vesmír je tady kvůli vám, jo? Funguje,
šlape. Nebyla žádná prdel ho stvořit. Aby fungoval, musí platit nějaký zákony,
rozumíš?“
Verča rozuměla, tak přikývla.
„Jedním z těch zákonů je smrt. Když jste chtěli
svobodu, na tohle jste nepomysleli. Co by to bylo za svobodu, kdyby nebylo
možné zemřít? Někdo by se svobodně rozhodnul, že zemře, ale nebylo by mu to
umožněno. Někdo by se rozhodnul, že zabije někoho jiného, ale nebylo by mu to
umožněno….“
Syn Boží se zadíval na Verču.
Verča pokrčila rameny.
„Co tím chceš jako říct? To by přece nebylo zlý, kdyby
se lidi přestali zabíjet, ne?“
„Jak bys to chtěla jako Bůh zrealizovat?“
Verča se zamyslela: „Nevím, třeba bych lidem nedala
zlou povahu…“
„Hm…“ Syn Boží se odmlčel. Nebyl tu proto, aby
Veroniku poučoval. Vstal a postavil se před ní. Chytil ji za ruce.
„On vyřeší všechno. Co vám jednou dá, už vám nevezme.
Máte svobodu. Můžete se rozhodnout pro cokoli. Dokonce vám zachoval i
nesmrtelnost.“
„Cože!?“ vyhrkla Verča.
„Ano. Tím, že umíráte v jakémkoli věku. Kdyby vám
vyměřil sto, dvěstě, pětset let, znali byste od počátku dobu své smrti. To by
vás zničilo, věř mi. Ale vy nevíte. To znamená, že každý den můžete doufat
v den další. V každém věku můžete doufat ještě v rok.
To je ta nesmrtelnost.“
Syn Boží pokýval hlavou, „…jediná možná v tomto
světě, v tomto vesmíru.“
Verča nasucho
polkla. Její mysl, přeplněná dojmy, nebyla schopna vstřebat jeho slova.
„Veroniko…“
Pohlédla na něj.
„Bůh teď splní jedno tvoje přání. Teď tě slyší.“
Syn Boží vykonal rukou obsáhlé gesto. Verča se
postavila. Cítila se přistižena. Rozhlížela se, jakoby Ho mohla spatřit.
„Vyslov svoje přání a On tě vyslyší.“
„To si můžu přát, co chci?“
„Ano.“
„Třeba, abych nebyla mrtvá?“
„Ano.“
Verča se zadívala na svoje zkroucené tělo.
„…a co bude pak?“
„Prostě vstaneš a budeš všude vyprávět, jaké jsi měla
štěstí, že jsi padla přímo na tu matraci. Samozřejmě, že z toho, co se
děje teď, si nebudeš nic pamatovat.“
Verča pocítila závažnost situace. Cítila se nejhůř od
své smrti. Svoboda na ni dolehla celou vahou.
„…a co když si budu přát něco špatnýho?“
„Tak si to nepřej.“
„Ale… chci říct. Co když to budu myslet dobře, ale
bude to špatně?“
Verča začínala být zoufalá. Syn Boží se usmál.
„Sotva jsi uvěřila, už pochybuješ? Neboj se. On vám
nikdy neublíží.“
Verča se třásla po celém těle. Nikdy nebyla zbabělá a
chtít se vrátit do života teď, když má takovou příležitost, jí zbabělé přišlo.
Syn Boží se
dotknul její tváře. Cítila teplo, které sahalo dál, než mohla předpokládat.
Uklidnila se. Věděla, co si bude přát. Vždycky říkala: „Kdyby Bůh byl,
nedopustil by, aby malý děti umíraly…“
„Do kolika let?“
„Cože?“
Verču chlapcova otázka zaskočila. Zatím o tom jenom
přemýšlela.
„Do kolika let jsou děti malé?“ zeptal se znovu.
Takhle daleko nikdy nešla. „Asi tak do desíti,“
pomyslela si.
Náhle se jí
zatočila hlava. Prostor kolem ní se stočil, jako hadr při ždímání a zase se
rozevřel. Byla jinde. Na nějakém sídlišti. Znala to tady. Bylo těžké orientovat
se. Neviděla se. Neměla tělo. Neměla úhel pohledu. Zaujímala všechny úhly
pohledu. Byla tím sídlištěm. Vnímala každou jeho součást, jako kus sebe.
Neuniklo jí žádné dění.
…
Jaroušek
skočil z parapetu, jakoby skákal ze židle. Stejně přirozeně a
bezstarostně. Avšak, neuletěl ani metr a jeho představy se naprosto rozešly
s realitou. Vzhledem k věku a THC v krvi, nedokázal ve
zbývajícím čase svou situaci promyslet. Soustředil se pouze na strach do
úplného vypnutí.
Šagy
zblednul. V určitých partiích zvlhnul studeným, páchnoucím potem. Hlavy
kolem něj počaly vydávat hrozivě hlasité zvuky. Šagy ve zbytku naděje odhadl
trajektorii. Hrůza! Jaroušek s sebou šlehnul o beton s důrazností
pětiletého dítěte, letícího volným pádem z pátého patra. Jeho tělíčko se
odrazilo od země a vylétlo překvapivě vysoko, jako by bylo z gumy. Šagyho
opustil svalový tonus. Bezvládně visel na okně, aniž by omdlel.
„Ty vole! On se hejbá!“ vykřiknul Banán. Třepal
ukazovákem dolu, jakoby se ho chtěl dotknout.
„To neni možný!“ Šagy zvednul hlavu.
Jája se převaloval, jako hrouda slizu. Jeho tělíčko se
jakoby formovalo.
Potom si kleknul, postavil se a začal si pucovat
tepláky. Jakási matka, která se před chvílí vysílila ječením, omdlela a
zhroutila se do kočárku. Procitnuvší potomek jí začal žižlat ucho. Lidé na
ulici obstoupili Jarouška a počali ho nevěřícně osahávat. Jarouškovi se to
nelíbilo.
„Nechte mě!“ obořil se na ně.
Lidé překvapeně couvli a Jaroušek šel domů.
Verča byla
zrovna tím sídlištěm, kde Jaroušek bydlel. Všechno to prožila, za každou
zúčastněnou osobu. Měla pocity všech
…a také svůj, a ten byl dobrý.
Náhle se
prostor sroloval a zase rozbalil.
Byla potemnělou místností. Cítila metabolizovaný
alkohol. Pomalu přivykala šeru.
Nějaký obývák. Puštěná televize. Fotbal.
Na konferenčním stolku otevřená lahev piva. Zatažené
závěsy.
Zaslechla křik.
Prolnula do další místnosti. Kuchyně. Tady bylo světla
až moc.
Chlap v tílku. Spíš kluk…
„Žer! Žer, ty
zasranej zmetku!“
Měl rudý obličej a žílu na krku tlustou jako rohlík.
Cítila jeho vztek …a zoufalství.
Zoufale se nenáviděl za ten vztek a ten jenom rostl.
Slyšela jeho vnitřní hlasy, jak spolu zápolí. A cítila i neskutečný strach. Ten
nebyl jeho.
Tříletý
chlapec na židli. Byl přiražený ke stolu. Talíř s polévkou měl až pod
bradou. V hlavě mu hučelo. Nevěděl, co se po něm chce. Věděl jen, že bude
bit, že bude hodně bit. Srdce jím otřásalo, jakoby do něj bušilo z venku.
Lžíce, kterou držel zpočátku vzpřímeně, se pozvolna skláněla k desce
stolu.
„Prásk!“ Obličejem roztříštil talíř.
„Ty zkurvenej zmrde!“ cedil muž mezi zuby téměř
plačky. Strach, nenávist, sebenenávist, zoufalství plnily její nehmotné tělo.
Agresivně, neurvale, až se v tom sama ztrácela. Už chápala, o čem Syn Boží
mluvil.
„Kriple, kriple, kriple…“ Muž držel hlavu dítěte na
stole a opakovaně mu vrážel obrácenou lžíci do ucha. Veronika nemohla zavřít
oči, nemohla si zacpat uši. Vnímala strašlivou bolest opakovaně explodující hlavy.
Náhle
překvapení, zděšení. Nové pocity.
Zaměřila zdroj.
Matka na chodbě. Právě se vrátila z nákupu.
Upustila tašky.
S napůl zutou botou, štvaná mateřstvím. Vyhnula
se pádu, klopýtala.
Uvízlé polknutí zabránilo křiku. Řičela by. Veronika
to cítila.
„Petře!“
Rozvibrovaná bezmocí. Rozčarování. Zornice
k roztrhnutí rozšířené.
Padla mu na záda. Zadržela ruku. „Nech ho!“ zaječela
konečně.
Pocity vířily
kolem sebe, prolínaly se a odpuzovaly. Plnily Verčinu podstatu, jako proud vody
gumovou rukavici.
Rozplakal se. Padnul na kolena, pak ještě níž. Obrátil
nenávist proti sobě. Čelisti semknuté. Ozubice vysílala bolestivé signály. Už
nikdy nechtěl otevřít oči. Zradil sám sebe. Uzamknul se v hanbě.
Mezitím bolest
v uchu odeznívala. Vzlykání ze šťastného konce.
Malé ručičky objímaly, držely se pevně mateřského
tepla.
Chránila. Hladila horkou hlavičku. Potlačovala nutkání
zoufale plakat, až se jí chtělo zvracet.
Prostor se
opět stočil do spirály. Veronika unikla kamsi od těch pocitů. Ještě zachytila
nevyřčené: „Musíš odejít,“ a „odejdu, už nemůžu zůstat…“
Vyvanuly z ní poslední zbytky pocitů. Byla čistým
vědomím sebe v… ničem, v neprostoru. Pamatovala si. Líp, než kdy jindy,
ale necítila. Zešílela by, kdyby ano.
Náhle se opět
ocitla v prostoru, nebo přesněji se jím stala.
…
Zelená,
lesklá podlaha. Odráží se v ní dlouhá řada světel. Ticho, potvrzované
jemným elektrickým bzučením. Prostorná hala končící v temnu. Na podlaze
čáry a tři řady úzkých kolejnic. Zapuštěných.
Všimla si
pěti aut zaparkovaných při boční zdi. Taková ještě neviděla. Asi nějaký tajný projekt. Zaslechla
vzdálené kroky. Několikery. Klidné. Mohla prolnout až k nim. Čekala.
Odrážely se od zdí. Po kapkách plnily zvukoprázdnou halu. Neměla odvahu být
zvědavá. Napětí rostlo s intenzitou klapotu. Přidal se i hlas. Nejdřív
nezřetelně, jako balastní materiál, jako kaše, z níž se vynořovaly nejprve
fragmenty slov.
„…tra… …vní… …zábor… …náctý můžeš… …dobře, ty si
vezmeš Lancii a Mazdu. Uděláš jenom sérii základních testů a ty, Hektore
otestuješ ty nový stabilizátory na Fordech. Otázky?“
“Pink, pink,
blik.“ Neosvětlený konec haly se nerozhodně rozsvítil. Kolejnice končily
masívními překážkami. To je zkušebna,
došlo jí. Krátké uspokojení vystřídal pocit, jenž za živa svíral žaludek.
V místě kde se hala větvila, se zhmotnily hlasy. Muž v plášti
s palmtopem. Zapichoval stylus do displeje.
„Kristiáne, půjdeš první. Vezmeš Hydru. Dráha jedna,
dvě.“
Muže doprovázeli dva mladíci v kombinézách.
Vypadali jako závodníci. Verčina zvědavost překročila práh akce. Prolnula jimi.
Proboha.
Neúměrně vysoké děti. Hektor- devět a půl roku. Krachtester. Dnes ho uvolnili
ze školy. Za vydělané peníze zaplatí studia a otcovu léčbu. Bojí se. Ví, do
čeho jde. Dělal to už mockrát.
Kristián-
devět let. Chce se mu zvracet, jako vždycky. Ve škole ho mají za hrdinu.
Veronika se stala zběsilou. Bez možnosti ventilace,
bez možnosti úniku. Přesto se zoufale snažila. Nejdřív chtěla uniknout,
z místa, z vědomí. Nakonec si přála nebýt. Věděla, co přijde.
Vyvstala před
ní dráha. Vnímala Kristiánovo srdce jako svoje. Náhle jí sedačka kopla do zad.
Řítila se neúnosně rostoucí rychlostí na betonovou zeď s číslem jedna. Čas
zpomalil. Tohle už zažila. Vystoupila z Kristiána. Ne. Vyplynula
z něj, aby prosákla scénou. Aby zase mohla vnímat vše. Nemohla proti tomu
nic udělat. Tři tepající srdce se stala rytmem její existence.
Vzpomněla si,
jaké to je, když volant přesekne obě stehenní kosti, když jedna projede tkání a
zasekne se hluboko do sedačky. Vybavil se jí slogan: “Nechte své dítě rok
sloužit vědě – ona jim bude sloužit po zbytek života.“
Věděla přesně, jak bolí, když se žebra utrhnou od
hrudní kosti. Měla vzpomínky na všechna předešlá zranění. Na to příšerné
svědění při hojení a na tu hroznou kocovinu potom. Nevěděla, komu patří.
Nechtěla vědět, kterému z nich prolezla páteř krkem.
Slabé pípnutí
upoutalo její pozornost. Hodiny na zdi zkušebny ohlásily: 10:30/ 5. června/
2019. Zeď s číslem jedna se dotkla přídě auta. Vzdala by se všeho za oči.
Aby je teď mohla zavřít. Plech kapoty se zavlnil jako voda a začal se skládat
na zeď. Pocítila rostoucí tlak v krku. Panebože
ne.
Bůh ji vyslyšel v jediném záblesku.
…
Cítila prach
zvířený teplem. Ocitla se ve tmě. Otlačená kolena volala po změně polohy. Dvě
bolestivé lokace na čela žadonily o totéž. Otevřela oči. Tma zmizela. Hleděla
mezi žebra topení. Chuchvalce prachu v mezižebří občas reagovaly na
nenápadné proudění ohřátého vzduchu. Dlouhé kaštanové vlasy, jí splývaly do
klína. Palčivou bolest na čele už nešlo snášet. Zvedla hlavu z topení.
Jenom trochu. Ale ten pohyb se nezastavil. Skončil až u stropu protější stěny.
Hleděla na
záda ženy zhroucené u radiátoru. Její oblečení a zařízení místnosti napovídalo,
že opět trochu poskočila v čase. Bylo naprosté ticho. Kdyby ta žena
dýchala, slyšela by to. Veronika se snažila zůstat v nezměněném stavu.
Kdyby měla tělo, snažila by se nehnout brvou. Měla zlověstné tušení, že
jakákoli změna spustí pekelný stroj.
Náhle ta
žena, aniž se pohnula, protrhla bariéru ticha. Nebyl to křik, ani pláč. Byl to
čistý zvuk naprostého zoufalství. Ta místnost se zhoupla jako kabina výtahu a počala
sjíždět do podsvětí. Veronika neměla nejmenší šanci se bránit. Ženino vědomí ji
bez odporu plnilo. Pěšinkou ve vlasech jí prosvítala zarudlá kůže. Tiše pískala
jako srnče. Prázdnou náruč tiskla na prsa, nepatrně se při tom kolébala. Náhle
zaťala pěsti ve vlasech a zaječela jako smyslů zbavená. Něco takového nemohly
hlasivky zvládnout. Vysílením padla na bok. Utišila se. Bez mrknutí hleděla
kamsi. Z očí jí vytékaly slzy.
Ta žena se
stala jednou z prvních obětí “Internačního zákona“ v němž se pravilo:
-Každé dítě
po dosažení třetího roku života, bude odebráno rodičům, aby bylo vzděláváno ve
speciálním zařízení, na dobu, než dosáhne smrtelného věku, tedy deseti let.
Její Anička
měla včera narozeniny. Veronika nevěděla, jestli cítí její zoufalství, nebo
svoje vlastní. Měla nutkavou potřebu tu ženu obejmout, omluvit se. Byla
vyčerpaná, neschopná vůle. Pocity odkládala jako prázdné tuby. Jen
v jediné zbylo trochu nenávisti. Vymačkala ji ze sebe všechnu …a obrátila
proti Bohu. Za žádnou cenu by se teď nevzdala víry v Něj. Potřebovala Ho,
aby Ho mohla nenávidět, obvinit z krutosti sahající za obzor chápání. Jak
by teď potřebovala, čeho se stala svědkem. Křičela by, kopala, tloukla pěstmi,
až by jí bolest vykoupila z utrpení.
Nic
z toho nemohla. Bezmocně pozorovala alchymii pocitů, z nichž žádný
nebyl dobrý. Stala se nádobou zla. Přesto věděla, že je dobrá. Opravdu?
Boží existence pro ni byla reálnější, než její.
Dokázala vnímat jenom čerň zla. Pochopila, že všechny barvy jsou sebeklam. Byla
jen černá a bílá. Neexistuje malé a větší zlo.
Stále se
lokalizovala u stropu místnosti, nebo spíš zaujímala tento úhel pohledu. Oknem
do pokoje pronikalo slunce. Stín rámu okna přetínal zhroucenou ženu. Byly
čistá. Její tělo vyzářilo veškerou špatnost. Zůstala prázdná. Ještě dlouho
potrvá, než ji dobro zaplní na obvyklo míru. Ještě bude muset hodně zla
vyzářit. Ale v téhle zkoušce obstála.
Veronika
pocítila vděk, za to, že jí ta žena dopřála trochu klidu. Teprve nyní měla
prostor politovat ji z vlastní vůle.
Věděla to. Věděla, že je dobrá. V útrobách své
černé koule našla bílou tečku. Zaplavila ji radost, úleva a zodpovědnost.
Držela tu tečku ve středu vědomí. Pochopila. Byla to Láska. Vždycky je to
Láska.
Tečka se
roztáhla. Vyplnila celou její podstatu. Zbyl jenom černý okraj. Kontura jejího
bytí. Jako nežádoucí přetlak, vyprchaly všechny otázky. Nebylo na co se ptát.
Nebyl ani prostor. Veronika vstřebávala pochopení takového rozsahu, že nebyla
schopna vnímat cokoli jiného. Prostor zmizel. Nezůstal ani na úrovni pojmu.
Zažívala pravdu od počátku stvoření. Věděla, že je to pravda, protože ji
doprovázela láska bez pochyb.
…
Když opět
začala vnímat prostor, zážitek z prozření se začal ukládat do paměti ve
formátu stravitelném lidskou mentalitou. Veronika na chvíli zpanikařila, že
zapomene. Ale pamatovala si. Tak, jak jen byla schopna. Cítila se jako po
vydatném očisťujícím pláči.
Nejdřív okolí
vnímala jako bílou záři. Jak se snažila zorientovat, vyvstávaly jí ve vědomí
obrysy povrchu. Byla na nedozírné sněžné pláni. Vybavila se jí představa černé
koule s bílou tečkou uvnitř. Ten obraz jí připadal povědomý. Začala hledat
černou tečku na té pláni. Ano. V dálce zaregistrovala jakousi skvrnu na
sněhu. Ve chvíli, kdy si jí všimla, se začala skvrna přibližovat. Veronika
proces uspíšila. Byla to budova. Vnímala ji ze všech stran. Dvě parta
s miniaturními okny. Půlkulatá střecha.
To, že byla
budova uprostřed pustiny obehnána zdí, že měla jenom jedny dveře, které
vypadaly jako od ponorky, že heliport by zjevně jedinou přístupovou cestou
Veronice stačilo k tomu, aby nechtěla vědět, co je uvnitř. Všimla si, že
od posledního zážitku svůj stav do jisté míry ovládá. Už nebyla vláčena cizí
vůlí. Rozhodla se, že nepůjde dál. A také se rozhodla vzít své přání zpátky.
Neviditelná
ruka prozřetelnosti, opět zmačkala realitu jako nepovedený obrázek.
…
Zatočila se
jí hlava. Zamrkala. Hleděla na Syna Božího. Seděl na svodidlech s rukama
v kapsách. Zcela nebožsky se hrbil. Ohlédla se. Její tělo setrvávalo stále
v té trapné poloze obklopeno harampádím. Syn Boží se na ní usmál. Je to On.
Poznala mu to na očích. Jak to, že si
toho před tím nevšimla? Připadala si mnohem starší. Podívala se na Mací. I
ve své strnulosti byla plná života.
„Je tak mladá…“ pomyslela si. Jak teď s ní bude moct kamarádit? Budou
si vůbec rozumět? Usmála se. Jednou
ano.
„Víš, co to
znamená?“ Oslovil ji Syn Boží.
Veronika přikývla.
„Ano,“ řekla tiše. „Vstanu z matrace a budu všude
vykládat, jaké jsem měla štěstí…“
Syn Boží jí hleděl hluboko do očí. „…a víš, co to
znamená?“ ujišťoval se, jestli opravdu chápe.
Veronika natáhla ruku a dotkala se Jeho tváře. Chtěla
cítit toho, kým opravdu byl. Zajíknul se. Její teplo sahalo dál, než by čekal.
„…ale já to
tak nechci,“ řekla. Ohlédla se za svým tělem. „Už jsem mrtvá. Ať to tak
zůstane. Ať nechá žít toho chlapečka, co vyskočí z okna.“
„Ty víš, že to nejde.“
Věděla. Věděla, že ten chlapec se narodil proto, aby
zpečetil smlouvu mezi ní a Bohem. Věděla, že to tak musí být. Přesto se
obrátila přímo k němu.
Syn Boží překvapeně zamrkal. Její myšlenky, doteď tak
zřetelné se zastřely. To může jenom On. Provinile vytáhnul ruce z kapes a
postavil se. Čekal. Teď nebyla vhodná chvíle rušit. Čekal, až její myšlenky
budou zase přístupné.
Veronika
procitla z jakéhosi strnulého zamyšlení. Posmutnělá, zatížená poznáním.
Tolik bolesti by přinesla světu, kdyby jí Bůh vyhověl. A teď… takové cavyky
kvůli jedinému životu. Syn Boží se nadechnul a hlasitě vzdechnul. Poryv větru
ho příjemně osvěžil. Veronice se zavlnily vlasy.
„Čas se pohnul,“ řekl, „to znamená…“
„Já vím,“ přerušila ho Veronika.
„Zapomenu?“
Syn Boží se rozhlédl celým tělem. Rozpřáhnul ruce,
jakoby chtěl vstřebat scénu mezi horizonty.
„Není to nádhera, pověz?“
Záviděla mu to gesto. Takhle se otevřít. Cítila se
nicotná proti síle okamžiku. Co teprve, až se čas rozeběhne a ten úžasný stroj
stvoření se dá do pohybu. Nezničitelný, dokonalý navěky. Ano je to nádhera. Každý pohyb částice vzduchu je přesnou
součástkou toho stroje. Nádhera. Tak absolutní, až z ní jde strach. Už
chápala, že smrt toho chlapce byla v plánu, ještě než vyhynuli dinosauři,
ještě dřív, než se z hvězdného prachu začalo formovat Slunce. Mohla jít
ještě dál, ale to by nezměnilo nic na tom, že se s tím nedokázala smířit.
„To nemůže zaměnit součástky?“
Syn Boží nechal ruce padnout.
„Já nevím, Veroniko. On udělá vždycky to nejlepší.“
Věděla to. A toho se nejvíc bála.
Najednou se
cítila lehká. Vítr jí opět načechral vlasy. Čím dál zářivější mlha začala
pohlcovat okolí. Všechno mizelo. Před očima jí zůstala chlapcova tvář. Nehybná
a přesto živá.
„Víš, čeho si nejvíc cení?“ zazněl jí jeho hlas
v hlavě.
„Nevím,“ pomyslela si.
„Sebeobětování…“
Pak mlha zastřela i jeho tvář. Měla podezření, že na
ni v posledním okamžiku mrkla.
…
Křach!
Gumový špalek se vytrhnul z paty brusle.
„Verčó!“
Marcela
přestala vrávorat. Veronika nabrala kurz na střed křižovatky a zavřela oči.
Cítila nepochopitelnou lásku. To bylo lepší, než strach. Lepší, než cokoli.
Plně se odevzdala tomu citu. Smířená.
…
Roman Sivák
dlouze potáhl z balené cigarety. Spokojeně zachrchlal, načež mu rozpálený
tabák spadl do klína. Zachvátila ho panika. Dupnul na brzdu.
…
„Zalez!
Okamžitě zalez!“ sípal vyděšený Šagi.
Jája stál na
okně. Lidé na ulici na něj také křičeli, aby zalezl.
Jak se báli…
Bylo mu do smíchu. Věděl, že je jiný. Až vyskočí,
vystřelí vlákno na protější dům a pak na tamten a tamten… Až jim ukáže, co
dovede, určitě mu odpustí, že neposlechl.
…
„Veronikó!“
Slyšela Marcelin zoufalý křik.
„Už,“ pomyslela si. Tělem jí projela elektrická vlna.
Otevřela oči. Bolestivý náraz do stehen. Saltem přelétla svodidla a po zádech
sjela stráň za nimi. Zůstala ležet.
„Je ti něco?“
Udýchané Marcelino torzo se objevilo nad svodidly.
Veronika sykla bolestí.
„Kde je to auto?“ zeptala se překvapeně.
„Jaký auto?“ divila se Mací.
Veronice se roztřásla brada. Bolest, vděk a láska ji
rozplakaly.
…
Prásk!
Roman se leknul. Poznal, že mu bouchla levá guma.
Škodovka hekla a zamířila do protisměru. Roman bleskově reagoval. Všimnul si,
že na chodníku nikdo není. Strhnul volant doprava, čímž zabránil srážce
s protijedoucím Renaultem.
Křap!
Narazil do zdi domu.
Buch!
Něco z pozůstalosti spadlo na střechu vozu. Roman
si zhluboka oddechnul.
Prásk!
Střecha ho praštila do hlavy. Nevěděl, co se děje.
Snažil se dostat z auta, ale dveře byly vzpříčené. Vysoukal se vysypaným
bočním okýnkem. Překvapilo ho, kolik lidí na něj užasle zírá. Byl otřesený.
Čekal, že se na něj vrhnou a rozcupují ho. Co také jiného by mohl čekat od
gádžů.
Z jejich
pohledů cítil sympatie. To přece…
Auto zaskřípalo. Ohlédl se. Na střeše ležela matrace a
na matraci nějaké dítě. Chlapec. Posadil se a začal brečet. Z nosu mu
tekla krev.
„Jaroušku!“ ozvalo se kdesi nad ním zvolání plné
úlevy.
|