Nad Ogrimarem vychází slunce, sedím na střeše jednoho s domů, sleduji obzor a vzpomínám.. paprsky mě hladí tvář.. za chvilku již bude čas, vyrazit do míst.. Zatracená duše se bude vracet domů, do Stormwindu, bude to dlouha cesta, nepřítel co vrací se ke svým kořenům, ke svým začátkům. Pomalu se zvedám, strhávám si masku, osvobozuji své světlé vlasy, prameny spadají do smutné tváře, poslední pohled.. Už je čas jít.. tíchá prosba k temným bohům.. gestem ruky přivolám svého plameného oře, pomalu nasedám.. snad najdu cestu, odjíždím z místa který mě byl jeden čas domovem, neohlížím se, se svěšenou hlavou projíždím branou, Kirathuuuuuuuuuu Kirathuuuuuuuu ne nesmím se otočit, cítím bolest v tom výkřiku.. navždy.. pomalu se ploužím do slunce, tam někde, tam kde se rodí žhnoucí kotouč, tam je muj domov. Nevnímám okolní dění, nevnímám prosby a pláč, ponořen do sebe odjíždím, ztrácím se v dálce, ve slunci, vzpomínka.. jen prchaví to cit na něco co bylo a už se nikdy nevrátí. Probírám se ze svých snů, uprostřed pustiny, je to odlesk toho co cítím v srdci? Vyčerpán se zvolna sesouvám, do prachu míst, do říše snů, prach cest je mou pokrývkou, blouzním.. Mé tělo halí temnota věků, které jsem prožil, vídím tváře bohů.. mé rozpraskané rty šeptají slova.. jejich šelest je odnášen větrem.. šeptám svou prosbu.. vzívám své bohy.. chci ješte spatřit ta místa, která byla tolik let mím domovem. Nad mím tělem se ozývá smích.. Znějí hlasy.. nechávám se jimi vést, mé ruce žijí svým vlastním životem, dělají gesta, rty šeptají slova, jazykem který byl pohřben již na začátku věků.. Má slova pomalu vysávají život s okolní krajiny, mění jí v prach, mění se v to co mám v srdci, v prázdno.. nářek zatracených pomalu utichá, jejich prach víří ve větru, nad prázdným místem zní již jen ten smích.. Slzy.. poslední gesto.. poslední slovo.. nebe se trhá usínám.. Paprsky slunce mě zvou k sobě, otvírám ulepené oči, vše se změnilo, jen ja sám zustal stále stejny.. nedaleko mě znějí hlasy, znějí cize a přesto tak blízce.. v hloubi sebe sama jim rozumim, snažím se vykřiknout, nejde to.. usínám, vyčerpán.. ševelící tráva mě hladí po tváři, usínám.. Ach tolik to tu voní, cítím vše to co dřív.. dlouze pozoruji zář luny, vzpomíným.. ach je tolik jiná, zapoměl jsem jaké to bylo dřív.. na všechny ty zvuky života.. domova.. rukama hladím trávu, je tolik jemná, šimrá me na bříškách prstu.. Pomalu se zvedám ach.. vidím světla, slyším hlasy.. rozumím jim, vše se vrátilo, blížím se k nim, zvolna, nespěchám.. domov.. Hledám ty správná slova, snad je mé rozpraskané rty dokážou vyslovit, tolik let.. bojím se.. je to tak dávno.. Hlasy se mění, jsou plné hrůzy, mé rty šeptají slova.. ztrácí se ve větru.. oči jsou plné slz.. temnotou zní smích... gestem tvořím svého oře, nasedám, pomalu jedu za prchajícímy hlasy, místy které tak dobře znám.. stíny postav mě pozorují za okny, mizí světla.. v dálce vidím bránu města, pomalu, smutně se k ní blížím, hlasy znějí odevšad, volají po krvi, touží po ní.. ach jsou tolik jiní a přesto tak stejní.. vidí ve mě jen to co vidět chtějí, nevidí že uvnitř jsem to stále já.. mávám smutně na pozdrav, šípy trhají mé tělo, jedu stále dál, slzy se mísí s mou krví.. jen ještě kousek.. pohledem hltám vše okolo.. domov....