Na „dnu blbci“ mě nejvíc irituje, že nikdy nejsem schopná předpovědět, kdy nastane. Večer si jdete v pohodě lehnout po celkem úspěšném dni. To jsou ty dny, kdy vám práce odsýpá od ruky a i úkoly, které odsouváte pokud to jde, uděláte jen tak mimochodem. Ráno pak, místo dalšího úspěšného dne, vypukne peklo, které vás provází celý den.

Na druhý pokus se mi podaří, znovu vytlačenou pastu na kartáček, donést na místo určení a zuby si vyčistit. Částečně se mi podaří neopařit si ve sprše celá záda (manžel ve strachu, aby mu nedošla teplá voda nastavuje bojler na bod varu). Na obličeji vykouzlit nový obličej (aby mě sousedi a klient poznali) a dokončit účes, který ze mě neudělá punkovou zpěvačku. Poté se snažím co nejrychleji opustit dům a stihnout schůzku s klientem. Pro jistotu v předsíni zkontroluji, je-li mé oblečení kompletní (vyjít bez sukně by nebyl v tomto hektickém ránu žádný div).

Vyberu boty do kterých se mi vejde oteklý palec, zkontroluji obsah kabelky (tedy něco mezi námořním a jutovým pytlem na kávu Tchibo) a vyrážím. Otevřu skřínku s klíči a zírám na prázdné místo, kam vždy věším klíče od svého auta. Nejsou. Ani náhradní. Náhradní od manželova vozu tam jsou, ale jeho auto je už na cestách. S mým autem byl včera on, protože já nikam nejela, stálo pod přístřeškem před garáží jako první. Přeparkovat ho se mu díky jeho vrozené lenosti nechtělo. Navíc jeho hladina testosteronu byla asi na nule, tak mu ten můj „křáp“ stačil. Pomíjím skutečnost, že málokdy se mu podaří mít technický průkaz, na auto které právě řídí. To je věc dopravní policie. Tady z mé strany - nezájem.

Jeho životní motto, že „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“, mě protáčí celá léta. Už proto, že ač nejsem šílený pedant, mám ráda, když věci mají své místo a na tom místě setrvávají. Když sáhnu tam, kde patřičná věc má být tak tam je. Ovšem pouze za předpokladu, že ji nepotřeboval on. Takže probíhám všechny možná i nemožná místa v bytě a hledám. Čas. Hodiny najednou náhle začnou pádit neuvěřitelným tempem. Konečně najdu jedny své klíče v bundě, kterou měl včera na sobě. Heuréka. Mám štěstí, také si ji mohl obléci i dnes. Od pusy mi ovšem začíná jít pěna.

Vyjíždím, když sebou hodím a klient se zpozdí (jako už mnohokrát), tak to nějak vyjde. Vyjíždím z dědiny a šlapu na plyn. Pohled do zpětného zrcátka mi odkryje nejen situaci na silnici za mnou, ale i to, že na zadním sedadle spokojeně sedí Peggy. Je to sice můj miláček (něco mezi čivavou a jezevčíkem), ale tady nemá co dělat. Navíc ona nemá obojek a já vodítko. Dvě věci, které pokud s ní jedu do města nezbytně potřebuji. Neřeš to, vracet se už nemůžeš. Peggy zavřená v autě znamená zuřivý štěkot a ničení všeho do čeho se dá kousnout. Den blbec nabírá na obrátkách.

Klient už sedí v kavárně, kde jsme měli domluvenou schůzku a významně se dívá na hodinky. Blekotám omluvy. Musel si vybrat stůl u okna a já slyším zuřivý štěkot Peggy. Zná mé auto : „Ten váš pejsek je poněkud nervní.“ Konstatuje. Mám mu vyprávět, že opouštím dům a nevím co mám v autě ? “Na jednání by jste ho neměla brát,“ dodá. Je mi jasné, že tohle jednání v můj prospěch nebude. A není. Nicméně jsme se dohodli, že se příště dohodneme.

Jedu domů, ani nejdu nakoupit. Peggy vyžrala jen díru do deky a blížila nebezpečně k potahu sedadla. Jsem jak papiňák, co se mu ucpal ventil. Otvírám bránu, dálkově garáž a couvám. U nás se autem do domu musí couvat, protože je pak lepší vyjíždět (zásada mého muže). Já vycouvám odevšad, zacouvat do nějakého otvoru je pro mě odjakživa trochu problém. Ale „his master voice“, mi nedovolí zajet předkem. A protože si hlídám zpětná zrcátka, přehlédnu plastovou židli, která má být u ponku, (ten slouží pouze k ochutnávání správného buketu vína se sousedem) a není. Z mě neznámých důvodů, stála před skříní. S dělovou ránou z ní udělám nárazníkem židli skládací, která už nikdy nepůjde rozložit. Dokonáno jest.

Zalezu do baráku, snažím se ničeho nedotýkat a určitě se nebudu pokoušet o žádnou činnost, vaření nevyjímaje. Opatrně si udělám kávu (kontrolujíc, že ji sypu do hrnku a ne na kuchyňskou linku), uvařím rohlík s máslem (krájet chleba si netroufám, přeci jen deset prstů je deset prstů). Beru noviny zasedám na sedačku a říkám si „Home sweet home“. Johnny, černý labrador radostně přiběhne, aby mi dal najevo svoji oddanou, nezištnou lásku. Jsem grogy a dnes mě nikdo mít rád nemusí.
„Na místo,“ zavelím. Odchází a ocasem mi smete hrnek kávy do klína.


Jsou prostě dny, v životě lidském, kdy by člověk neměl vylézat z postele. Dny kdy by měl mít, jako za starých dobrých časů, nočník pod postelí a na mobilu předvoleno číslo 112 (integrovaný záchranný systém) nebo linku důvěry.