Se západem slunce a
příchodem tmy se zužuje svět. Každou chvílí je menší a
menší, až z něj zůstanou jen malé ostrůvky pod světly lamp,
dva vysílače na kopci, tisíce hvězd a jedna zářivá obrazovka
televize, jež dokola bliká obývákem. To jen těchto pár věci a
nic víc, zůstane k pozorování člověku, který se rozhodl
překonat noc a neusnout.
Jenže ty hvězdy tam
jen nehybně visí a viset budou i zítra a stejně tak i oba
vysílače a noční program televize, na který se stejně nikdy
nedalo dívat. A proto nezbývá nic jiného, než sedět u toho okna
a tiše doufat, že tam venku pod mohutným kuželem světla projde
opilec nebo mladá dívka se vracející z tahu domů, aby svým
výstupem alespoň na chvíli zaměstnala čekající mysl a dala ji
tak kýženou chvíli klidu. Avšak ona je doba, kdy se už nikdo
nevrací. Je středa - dvě hodiny po půlnoci a oči tíží až
příliš a proto
Karel ulehá do prázdné
postele, obklopen temnotou a chladnými stěnami, po nichž se jako
pavouci plíží stíny reálných věcí (nyní rozplizlých k
nepoznání), přes které sem tam přeběhnou světla aut – bílé
zářící přízraky, které jej pokaždé vyděsí. A budou tam
stát. A budou tam viset a plout, dokud si nezakryje svůj běsy
zkřivený obličej dlaněmi a celý se neschová pod tlustou peřinu
pod jejichž vrstvou
mizí všechno kolem
a zůstává jen moment
těsně před usnutím. Okamžik, kdy se on samotný vytrácí a
přesto je sám sebou víc, než kdy jindy. Chvíle, v níž tma i
ticho berou zrak i sluch a nechávají až příliš hlasité a jasné
myšlenky, které se rojí z hlubin mysli jako klubka mořských
hadů, krutých leviatanů, co se třou a kroutí navzdor těm
nejsilnějším silám. A právě těch se děsí. To kvůli nim sedí
celé noci za oknem a nechce jít spát.
Nebo spíš usínat.
Protože pak se mu
tichem a tmou ozve hlas. Několik hlasů, které se zpočátku jeví
jak pouhé zdání, pouhý přelud; avšak když si jich konečně
všimne a začne jim naslouchat, najednou jsou tak zvláštně moc
hmatatelné, že není vůbec žádných pochyb o jejich existenci.
Vnímá jejich tóny, vidí obličeje
a záblesky míst, na nichž je vídal, ale žádná slova. Žádné
hlásky. A proto se zaposlouchá ještě víc, aby je uslyšel
jenže
když se tak stane, dostane náhlý pocit, jakoby ty věty říkal on
samotný. A tak to má být! V hlavě mi nemají znít žádné cizí
hlasy, to si jen já samotný povídám sám se sebou. Zaplať
pánbůh! Vždyť já cítím dohasínající kinetiku vlastního
jazyka... Já cítím vlastní moc, kterou ovládám svoji řeč - s
níž můžu kdykoliv přestat
avšak
ty věty i tak znějí dál a dál, nové a nové.
A
není to tak dobře, Karle? Copak mě už nechceš? Copak se se mnou
nechceš potkávat? řekla a on uviděl její tvář a také ruku, co
míchala šálek kávy, velkého pressa s mlékem, které pila v malé
kavárně, jež je malá i na sen.
A co
na vzpomínky, Karle? Copak to můžeš zapomenout? Utíkala loukou a
její šaty vlály. On stál o několik desítek metrů níže a
zvedal druhou balerínu. Počkej, vždyť jsi bosá, něco si uděláš!
Avšak ona běžela dál, ani se neohlédla, jenom zvolala: Copak tu
nemůžu utíkat navěky?
A
pak se vše vrátilo na začátek. Ona běžela loukou, ale on se
probudil a bylo po věčnosti.
Bez ní. Jen tma a
ticho, v němž se pavouci a hadi a přízraky světa zas o kousek
přiblížili. Slyšel jejich rytmické krůčky, vysoké šustění
šupin i basové nádechy éterických plic a tak si vší silou
obepnul hlavu polštářem. Mohutně zatlačil dlaněmi do uší a
potom tvář hluboko do matrace. Jenže zvuk neustoupil, pořád tu
byl a zněl jeho hlavou jako neodkladný šelest, který se nešíří
zvenku, nýbrž zevnitř; k čemuž se navíc v té černočerné tmě
přidal i zrak. Vystupoval z hlubin jako hrubé zrnění fialových a
zelených teček, pod nimiž se skýtá jakýsi rudý podklad, jakoby
snad svítila krev v očních víčkách. Těžko říct proč nebo
jak. A tečky mezitím pomalu rostou, jsou větší a větší, až
přejdou v tak obrovské čtverce, že vypadají jako
domy, mezi nimiž se
táhne ulice. Pak po jejích stranách stromy, plůtky a lidé, načež
se nebe zbarví z červené do modra a... Ty víš, že je to fikce,
že nic z toho není, uslyšel, přičemž se objevila přímo před
ním. Stejně tak jako nejsi ty, řekl jí a ucítil sevření v
krku. Ona se usmála: takže to víš, a už zase utíkala pryč.
Z jedné strany ulice na
druhou.
Načež zleva přijíždí
auto - všechno je najednou jasné a zřetelné. Ale Karel je
zahleděn do čtyř točících se kol a tak věci kolem skoro
nevnímá: Ona upadá a ony přes ni jedou. A z její odvrácené
tváře, z jejích úst teče krev. Dusí se. A ta kola se točí
dál. Z okolí přibíhají lidé a zírají. Ona už nedýchá. Ale
konce a začátky těch čtyř kružnic se neustále dohání, jeden
za druhým.
A tak to má být,
Karle, řekne mu, aniž by se její tělo hnulo. Hadi se zakousli do
vlastních konců. Zvuk přišel odkudsi.
Tak to má být, Karle,
mumle pak i ten zástup lidí kolem, a nedá se s tím nic dělat.
Tak už to vzdej. Ale on padá na kolena. Sklání se k ní a chce
něco udělat, jenže neví co. Vidí jen na stranu otočenou hlavu a
tlustý pramen krve z pravého koutku. Zděšeně sleduje pozici
těla, gesto v rukou, výraz v obličeji i její oči, jež jsou
ještě otevřené a stále září životem.
A jak to víš tak
přesně, Karle? Copak jsi tam byl? Nebyl. Tak vidíš... tak se tím
netrap. Netrap se výrazem očí, něčím, co nikdy nebylo. Ani se
netrap těmi čtyřmi kruhy... Zlehka vstala a rozběhla se loukou.
Tady ti můžu utíkat navždycky! Aspoň tady, ale venku vyjde měsíc
a pak zas slunce, všechno se nezastaví. Nemůže. Nesmí se
zastavit, Karle!
Načež jej vzbudily
paprsky slunce, které už dávno vyšlo, schoulil se na bok, aby jej
nepálilo v očích, a postupně si vybavil všechno dění dnešní
noci - tři události: kavárnu, louku a silnici, avšak i tak cítil
tam hluboko na duši jizev mnohem víc. Přejel si dlaní po
hrudníku, tom domnělém sídle věčného člověka a potom i po
hlavě, kterou zoufale chytil, a ucítil všechny ty nové krvácející
rány, na jejichž viníky si už nevzpomíná. Avšak i tak ví, že
se ty hrůzné činy udály a dít se budou každou nocí - a jejich
bolest přetrvá navzdor paměti. Ta se v něm usadí, tu v sobě už
navěky ponese.
Chvíli zůstal
schoulený v klubíčku, v té pozici, v níž malé plody plavou
lůnem své matky.
V té pozici, která
navždy zůstane zarostlá v jejich kostech: někteří tak i nadále
spí, choulí se jeden k druhému, choulí se strachem v koutě a
nakonec i pod poslední přikrývkou. Jak bys chtěl zemřít?
zeptala se ho kdysi a Karel nevěděl. Jenom si představil sám
sebe, jak si drží kolena a pluje hlubinou. Avšak dnes ho to
vyděsilo, protože víc než otázkou, bylo to celé důkazem moci
Hlasů. Rychle se zvednul a kráčel bytem. Byly to dlouhé nekončící
smyčky, které se táhly a motaly samy do sebe, až se nakonec
utáhly a on sletěl zpátky do židle, co stála vedle okna.
Seděl tam a už zase
koukal, neschopný pohybu: po ulici přejelo auto - zleva doprava.
Chodci udělali asi tak dvanáct kroků. A pak další. Když v tom
Karlova ruka zavadila o hromádku papírů, z nichž se několik
sesypalo na zem. Byly to diktáty jeho bývalých žáku, které se
chystal už tři týdny opravit; říkával si, že i když jej
vyhodili z práce, mohl by to udělat nikoliv ze slušnosti, ale jako
službu povolání, tomu nádhernému poslání učit, které si
vybral; jenže nikdy se k tomu aktu neměl. Nikdy do těch papírů
neudělal ani čárku, jenom tu seděl.
Avšak dnes se ta
neschopnost již nedala vydržet, nicnedělání už nebylo tím
nejlehčím možným řešením života, nýbrž holým utrpením.
Sledoval ta auta a chodce, co se mezi nimi jen tak tak proplétají,
někdy jen o centimetry, viděl stromy směřující k nebesům,
jejichž větve se nakonec stejně vždycky zohnou k zemi, slyšel
zpěv ptáků, ale když otevřel okno, všechno přehlušil ruch
vzdálené továrny. Neustálý kovový cinkot a temné hučení.
Musel pryč, musel něco udělat. A proto se oblékl a vyběhl z bytu
do jiného bytu, jehož
adresu měl tolikrát mezi prsty, tolikrát omílanou v hlavě,
tolikrát vyřčenou a pak zamítnutou, nikoliv však
dnes
k
němu doběhl. Dveře byly otevřené a tak
vkročil do chodby, skrz níž se přímo plulo. Zlehka jako nesený
nějakým neznámým proudem, vlněním vzduchu, co vychází z
obrovských úst kdesi vzadu, jež neustále šeptají. Tady doleva,
zahnul a spatřil Hledaného, jakoby věděl, kudy jít. Seděl za
jídelním stolkem a prázdně zíral z okna, aniž by si příchozího
Karla jakkoliv všimnul. Ten udělal ještě několik kroků vpřed,
než se rozhodl něco říct: To jste vy? Co jste mi zabil ženu?
Hledaného ruce se roztřásly, taktéž jeho nohy a vůbec celé
tělo. Zkoprněl a jeho pohled jen stěží stoupal vzhůru.
Z
lesku jeho očí byl poznat pláč a z krve naběhlých žilek zas
to, jak dlouho už pořádně nespal; tik v půlce obličeje a
padající koutky, stejně tak jako celá jeho kůže, jež na něm
visela snad už jen kvůli rozpakům z toho, co bude méně
bizarnější: zda-li spadnout na zem, nebo jej i nadále halit svou
přítomností; prsty nahnědlé od cigaret, vlasy mastné s bílými
kousky, jsem tu, abych vás zabil. Řekl Karel a současně s tím
sunul svou ruku do pravé kapsy u kalhot.
Pak plynová zbraň
pomalu stoupala, až mezi ní a dvěma obličeji byla jasná přímka.
Hledaného pohyby umlkly, zprázdna se podíval a pak sklopil oči,
aniž by cokoliv řekl, jakoby snad tuto chvíli čekal, modlil se k
ní, nebo mu byla úplně jedno. Okamžiku se zhostilo ticho a Karla
vysoký pískot i hluboké vrčení. A také dunivé ozvěny, jež se
nesly zezadu, jako pavoučí kroky dnešní - a všech
předcházejících nocí.
Tatínku, tatínku,
tatínku, umyla, umyla, ruce, řekl kdos dívčím hlasem, jež zněl
ozvěnou, přičemž se zvuky začaly rozlévat okolím jako mléko s
kávou. Hrníček i s podtáckem spadly na zem - na šachovnicí
dlážděnou podlahu. A v rukou zůstala jenom lžička. Položila ji
na stůl a stejně tak i
Karel
jim oběma kouknul do
očí, protože tam stály jedna přes druhou. Presso se roztékalo
po dlažbě kavárny víc a víc. A malá holčička, jejíž úsměv
mu zalézal hluboko do mysli, se usmívala. Sotva popadal dech. Ale i
tak vykročil vlnobitím (dříve rovných) linií z bytu někam ven,
jenom aby uniknul, byla to nehoda. Karel šmátrá rukama po zárubni
a snaží se projít, jel jsem okolo a ona prostě spadla, jakoby
omdlela nebo tak prostě skočila schválně, a pak se otočí, opět
koukne na malou holku a potom na Hledaného, co řekne: Já za to
nemoh.
A není to už jedno?
odvětil načež odplul
předsíní mořem vln a proudů jež s ním házely o zdi káva
dotekla do pravého rohu a smočila bílého krále v rošádě
dostal se na chodbu a byl celý špinavý proti němu šel malý
chlapec s aktovkou a zavřel dveře od bytu on spadnul na schodiště
a čekal na mat jenže nikdo ještě dlouho nešel hrany kamenných
bloků se vyhladily do skluzavky začal po nich ztékat dolů světla
pomalu ubývalo až se nakonec všechna okna nadobro ztratila a s tím
i slunce ptáci utichli a ruch města taky ušima se ozvalo podivné
hučení zvuk houkaček na které čekal pištění vzdálené dunění
podobné krokům pavouka černé nohy nebo boty všechno bliká a
píská tak nesnesitelně nelidské pískání které mi doktor
diagnostikoval už tehdy řekl to znějí mrtví v nás mrtvé buňky
tehdy v tom roce co jsem musel nechat kapelu mou lásku a život a
potkal tebe já vím Karle já vím a už nikdy tě tu nenechám
slibuju já nechtěla pak hadi vystupují z hlubin a mě drží
dlouhá a silná chapadla vidím záblesky světel přízraky se
skleněnými meči a nějaká plácání o vodu dunění mých
vlastních tváří třískání mých vlastních pat o vlny
schodiště načež se dveře zavírají dveře kavárny se zavírají
a pak už my oba jdeme dlouhou alejí jako tenkrát Karle
|