Nedávno jsem se po dlouhé době pořádně rozhlédla kolem sebe a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Kde se jen vzaly na babičce a dědovi bílé vlasy? Děda chodil o holi a babička si také stále stěžovala, že jí bolí to a zase ono. Ale co tak najednou? Přece, když jsem se dívala minule tak byli velice čiperní a žádné bílé vlasy neměli.

 Šla jsem se projít ven a daleko nedošla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a oči nemohla odpoutat od okrasných jehličnatých stromků v rohu plotu. Ale jaktože tak najednou tolik vyrostly? Nedávno jsme pod nima jako děti lezly a byly pro nás dobrou schovkou, ale teď by nás určitě neukryly, když se tak vytáhly. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a opřela se rukou o zeď domu, abych si sundala botu a vysypala z ní kamínek, který mě tlačil. Trochu omítky mi zůstalo na dlani. Ale vždyť jsme nedávno nahazovali celý dům, copak že najednou tak opadává? Podívala jsem se znova na dům, který nebyl vůbec bílý jako posledně když jsem se dívala, ale šedý a kusy z něj opadávaly. No jo.....ono už to bude pěkných pár let, kdy jsem se naposledy kolem sebe pořádně dívala.

A tak se dívám na tebe dceruško od prvního dne narození. Každý den si tě pozorně prohlížím, jak mi rosteš. Vnímám každý tvůj úsměv a suším každičkou tvou slzičku. Dívám se pozorně, aby jsem jednoho dne nelitovala, že jsem se zapomněla dívat. Stejně jako jsem se nedívala jak rostou stromy, jak stárne babička s dědou a jak nám začíná šednout zeď na domě. Dívám se a učím dívat se i tebe, abys jednoho dne nezjistila jako já, že jsi se zapomněla, ne několik minut a týdnů dívat, ale celé roky......