Turecké galéry
vynořující se z mlhy, nabodávání na kůl, vývoj „ďábelské“ zbraně, palácové
intriky, studium hvězd, příběhy o pochopení světa… to vše namíchal spisovatel
Orhan Pamuk do svého románu Bílá pevnost odehrávající se v barvitém světě
Osmanské říše. V prvé řadě však autor za pomoci hlavních hrdinů knihy
vášnivě pátrá po jejich vlastní identitě a tím nastoluje sžíravou otázku
každému z nás: „Kdo jsem já?“.
Obrovský
dík patří nakladatelství Argo a překladateli Petru Kučerovi, kteří českému
čtenáři tohoto významného držitele Nobelovi ceny za literaturu představili a
nadále přinášejí v jeho brilantních románech.
Jedná
se o Pamukův třetí román, kde začal se svým dnes již světoznámým vyprávěním.
Přitom čtenář čte jiného Pamuka než měl možnost číst dosud. Jde totiž o román
nejsevřenější. A to jak časově, tak i příběhově. Pamuk se tímto románem ve své
podstatě teprve chystal na svá další díla. Zejména na své monumentální
postmoderní dílo Jmenuji se Červená.
Kniha
se odehrává v Istanbulu druhé poloviny 17. století za vlády sultána
Mehmeta IV. Pamuk čtenáři po celou dobu vypráví dva rozličné příběhy, které se
ke konci románu stávají jedním. Vypráví o dvou naprosto rozdílných životech.
Fascinující však je, jak oba životy s lehkostí motýlích křídel spojí
v život jeden.
Na
pozadí příběhu, na vlas si podobných, Benátčana a Hodži ukazuje světu pro něho
dnes již typickou věc – prolínání východu a západu. Každý z hrdinů žije
svůj vlastní život v jiném koutu světa. Shodou okolností se však tyto dva světy
prolnou. Benátčan je zajat a následně vykoupen Hodžou, aby mu sloužil a pomáhal
v jeho studiích a experimentech. Hodža je hladový po vědění. Zajímá ho
spousta věcí, ale hlavně však vědění západu. Celé dny s Benátčanem tráví
psaním příběhů sami o sobě, vyprávěním si o svých životech až se nakonec stanou
přáteli. Po určité době je Hodža schopen přijmout určité západní tradice a
zvyky. To samé se však stává u Benátčana. Tím je jakési „mísení kultur“
v románu dokončeno a vše míří k fascinující záměně postav, kdy se
Benátčan stává Hodžou a Hodža naopak Benátčanem.
V tomto
románu, více než v jakémkoli jiném, Orhan Pamuk promlouvá do duše lidí,
aby si uvědomili, že i přes barvu pleti, místa života a náboženského smýšlení
jsme všichni stejní. Odmítá a tímto románem silně protestuje proti dogmatickému
tvrzení, že východ je východ a západ je západ.
Tento text se
odehrává v 17.století ne zrovna náhodou. Jedná se o dobu, kdy Osmanskou
říši zachvátila „západní horečka“. Osmanská říše pochopila, že Evropa je silným
soupeřem a že z jejích útrob vychází spousta zajímavého, důležitého a
podstatného pro pochopení a zároveň přežití ve světě. Velkou roli také sehrála
sílící moc Ameriky. Ovšem i na pozadí textu, který se odehrává o několik století
před naší dobou čtenáři mistrně vykresluje svět současný.
Leitmotivem
románu je totiž myšlenka, že již v 17. století se východ stával západem a
západ východem. Stejně tak jako tomu je dnes. Co je však také hlavní myšlenkou
románu? Dost možná bychom mohli říci zásadní myšlenkou? Že východ symbolizovaný
postavou Hodži je schopný žít v míru a naprosté toleranci se západem
symbolizovaným postavou Benátčana. Orhan Pamuk tak do svého románu zakomponoval
světu jasné poselství. Otázkou však zůstává zda bylo pochopeno a vyslyšeno.
Nebo se tak teprve stane?
100%
Ukázka: „Muž, jenž vstoupil do místnosti, se mi
neuvěřitelně podobal. Jako bych tam stál já!, napadlo mě v první chvíli.
Jako by mě někdo, kdo si se mnou chce zahrávat, prostrčil ještě jednou dveřmi
přesně naproti těm, jimíž jsem vešel, a říkal mi: Podívej, takhle jsi měl
vlastně vypadat, takhle jsi měl vstoupit, takhle jsi měl hýbat rukama a nohama,
takhle ses měl dívat na své druhé já sedící v místnosti! Naše oči se
střetly, pozdravili jsme se. On se ovšem nezdál příliš překvapený. Nato jsem si
namluvil, že se mi zase tak moc nepodobá, měl přece vousy, a krom toho jsem měl
pocit, že jsem stejně dávno zapomněl, jak vypadá moje tvář. Jak tak seděl
naproti mně, uvědomil jsem si, že jsem se již rok nepodíval do zrcadla.“
|