Pescatore (Občasný) - 4.11.2010 > whispermoonlite> To je moc zajímavý, kam ty otázky vedou, fakt už jsem dlouho nešel tak pod povrch v debatě s někým, koho tyhle věci asi dost zajímají...
- Jo, psaní básně "imaginativním", z prázdna tvary vyvolávajícím nadechnutím je podle mě (mimo jiné) fakt svého druhu čarovaní. Nejdřív se "zdánlivě" v "prostoru vědomí" nic neděje, a najednou je tu impuls, jiskra, zážeh (někdy ne zcela jasného půvvodu) a spustí sled akcí (obrazy, spojené na sebe nějakou tajuplnou logikou, kódování do řeči a hlasu do textu, které si ještě navíc hraje se symbolizací a náznaky (například), nebo slučuje v textu obrazy zdanlivě neslučitelné).
A toto všechno se pak rozehrává jako možné jeviště se spoluúčastí čtenáře, který v lepším případě zkouší naladit se na "autora", stupnout si za sebe tam, kde asi stál autor, když psal - a vidět podobný (zevně či vnitřně) podobný horizont. Setkat se skrze text a obraznost.
- Ano, jsem pro tu podivnou první variantu - autor nemusí být vždy zcela vědomým znalcem "kódu", je spíš něco jako "zapisovatel stavu, procesu" a tím, kdo "pojmenovává".
To co se děje "při procesu tvorby básně" je návštěva v určitém "sdíleném světě" (v jednom z milionu možných světů), z něhož vznikne zápis, ale který přísně vzato neleží nutně jen "uvnitř autora", který by na základě logiky (bez přesahu) něco zkonstruoval. Potenciál "takových impulsů ke zrození básně" je nevyčerpatelný, stejně jako bezbřehý způsob, kterým se mohou na sebe navěsit myšlenky, obrazy atd.
Řekl bych, že autor je jednak rezonanční plochou odrazu vnitřního a vnější světa, ale to, co se může udát nespadá tak zcela pod jeho kontrolu. Bytí je zázrak - věci se mohou dít (a dějí) na tisíc a milion variant, my si vybíráme, jak je chceme v sobě žít.
Spoustu věcí děláme a nereflektujeme je v dané chvíli ve vědomí. My ani neumíme zdůvodnit tak obyčejné věci jako původ a zánik myšlenky, nebo celých celých trsů představ, které se objeví na základě téměř neviditelného impulsu. Ani to, co je ta "mezera", kdy žádnou myšlenku nemáme. To ani nemluvím o úrovních snového procesu.
Průvodcem autorského hlasu by pak mohl být: "absolutní otevřený potenciál obraznosti, ze kterého autorovo vědomí vybere "obrazy" a "dá jim svoji řeč" - uvede je do podoby veršů, básně.
Původ tvorby (myslím, že třeba někteří řečtí filosofové se na to tak i dívali) je opravdu "přesahující" za pouhou individualitu - jde o sdílený prostor s neuvěřitelným počtem vzájemných reakcí.
ten přesah je např. patrný ve chvíli, kdy se proces tvoření napojí na studnu archetypů, kterí jak se říká "někde spaly a byly probuzeny do vědomí".
Pravda, nebývá to často, ale děje se to. Hrajeme si v temnotách "neuvědomování si" a šera, se sirkami, a občas se divíme, že to nejsou jen naše sirky, které rozsvítí v "našem" nedozírném prostoru. 
Jinak to tvé "jiné řešení" snad chápu, jeví se jako zjednodušení tam, kde by jinak "metafyzický" pohled všechno nesnesitelně stěžovat. V podstatě je to pragmatický pohled.
Ohledně těch neměnných idejí si asi ne úplně rozumíme, já sice zastávám do jisté míry pohled na to, že "krása výtvoru" je pouze odleskem "mnohem větší (vnitřní) krásy na úrovni ideje, která k výtvoru dala předpoklad v našem vědomí" - (možná to platí taky o ošklivivosti, znechucení atd?), ale nedívám se na to jako neproměnlivé a někdy strnule se nacházející struktury či symboly. Symboly jsou kreativním potenciálem, dosti pohyblivým na vícero úrovních.
Kdysi v dávných dobách lidé uznávali, že jejich lidský náhled např. na krásu je mnohem níže, než náhled bohů. Bohy jsme rozmetali, takže co nám zbývá, než tvrdit, že naše lidské vědomí je tím nejvyšším naleznutelným zdrojem krásy, ošklivosti, všeho. Panujeme (byť jsme občas dost nejistými vládci ve svém vlastním domě). 
