whispermoonlite (Občasný)

jinými slovy říkáš, že je zde předjazykový invariant ("předměty obraznosti"), který se pouze přeloží, za asistence chrastění, blikotání a dalšího "atmosférického" čarování, do jiného znakového kódu - tj. jazyka, protože ony "předměty obraznosti" jsou samy o sobě nepřenosné. - věšení vánočních ozdob (jazykové prostředky) na vánoční stromeček (symbol) je tedy báseň . - kdybys byl hudebník, můžeš to samé předznakové jádro vyjádřit zase kódem hudebního jazyka apod. -

dále to předpokládá, že dílo je uzavřená struktura (plus mínus nějaká odchylka v závislosti na individuálních realizacích textu) - odtud možná pochází koncept vlastního autorského hlasu. - čtenář by pak dekódoval danou strukturu (její hlas), se všemi jejími atmosférickými a významovými složkami více nebo méně přesně (zrcadlil by její invariant) jako tento vlastní autorský hlas.
(a znovu nezapomínejme, že jsou zde jen grafické symboly, mluvíme-li o textu, které se teprve postupně skládají v komplexnější významotvorné složky, do nichž patří všechny ty barvy, zvuky, nálady, jež připomínáš)

to poslední necháváš jako otevřenou otázku, to je pravda, protože zrušíme-li možnost, že čtenář vnímá hlas struktury odlišně od autorského hlasu, a zároveň připustíme, že autor nemusí být vědomým původcem toho kódu (významový potenciál jej přesahuje) - setkáme se s obtížně řešitelnou záhadou, kdo je tedy, jaká identita, původcem textu, resp. hlasu vloženého do něj. - řečeno jinak: jak může být autor původcem hlasu struktury, když zároveň připustíme, že jej struktura přesahuje? - musí zde být buď rozdíl mezi hlasem struktury, jak jej vnímá čtenář, a vlastním autorským hlasem, nebo je autor vědomým původcem hlasu struktury a její potenciál jej nepřesahuje.

v prvním případě je nutné vrcholně metafyzické řešení: - původcem vlastního autorského hlasu je neznámá identita, netotožná s údajným autorem. - původ tvorby by se tak primárně odsunul do nevědomé sféry psychofyzické osobnosti (kterou navzdory všemu musíme předpokládat, neboť texty nerostou na stromech). - podmínka totožnosti invariantu a vlastního autorského hlasu by byla zachována, posouvá se jen zdroj tohoto hlasu.

úplně jiné řešení, a k tomu se kloním v předchozím komentáři, v podstatě se je snažím implikovat od počátku, je nepředpokládat existenci invariantu a odsunout existenci díla ne do světa absolutních idejí a hotových, byť nevyjádřených, symbolických struktur, které čekají na své objevení a "přeložení" do jazyka, nýbrž přiznat dílu existenci pouze v okamžiku vnímatelské aktivity, se všemi důsledky, které pro to přináší aktuální stav jazykového systému. 1) jak jej na text aplikuje čtenář a 2) jak jím ožívá psaný text, který sice může být neproměnlivý na úrovni označujících znaků, ale který podléhá neustálým proměnám na úrovni významů korelujících s těmito znaky (a znovu mám na mysli všechny vrstvy, tj. od zvuku hlásek až po abstrahované celky a intertextové souvislosti) -

jde v první řadě o to, že proměnlivost vnímání díla (a z mého pohledu tedy jeho existence) je přímo napojena na proměnlivost jazykového systému, který je nese. - a to nejen ve významu historickém, ale též podél osy jednotlivých čtenářů - že tedy v díle nejsou zakonzervované významy všeho druhu jednou provždy (ideje, aluze, symboly, barvy, zvuky atd. atd. - vše, na co si vzpomeneme, že se podílí na tvorbě významu v díle). - je to, zdá se mi, opačný postup, než který navrhuješ Ty, když předpokládáš neměnné ideje (symboly) přenášené jazykovými značkami. - já kladu na první místo text a jeho proměnlivé a stále jinak omezované a umožňované možnosti dosahovat k jeho významovým korelátům.

doufám, že jsem Tvé podstatnější body shrnul víceméně náležitě, kdyžtak mě oprav. - sám už víc přidávat nebudu, to by byla spirála otázek bez jasných odpovědí. :))