|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Dějiny zachycené „Skleněným pokojem“ Autor: honZic (Občasný) - publikováno 23.10.2010 (14:36:38)
|
| |
Literární událost roku? Nominace na
objev roku Magnesia Litera za překlad pro debutujícího Lukáše Nováka? Úchvatný
příběh o jednom z mnoha architektonických skvostů České republiky? Výprava
do českých dějin? Do dějin o kterých se stále ještě nemluví tolik jak by mělo?
Ano! To vše a ještě mnohem více nabízí tento úchvatný román.
Britského
romanopisce Simona Mawera uchvátila v Brně Vila Tugendhat natolik, že si
ji vzal jako předobraz středobodu jeho nového románu. Tedy jako předobraz
románové Vily Landauer. Britský spisovatel, který píše o české památce a o
českých dějinách? To je věc, která pomáhá již předtím než se čtenář do příběhu
začte, ke vzniku několika otazníků. Jak se s tímto tématem ne-český
spisovatel vyrovnal? Je možné, aby to vůbec bylo pravdě odpovídající? A tak
dále a tak dále. Mawer se však tohoto úkolu zhostil naprosto se ctí. Dalo by se
dokonce říci, že by si za tuto knihu zasloužil „metál“. A také ho málem získal
v podobě The Man Booker Prize. Román byl na tuto nejprestižnější
knižní cenu anglicky mluvícího světa v roce 2009 nominován.
Na
tomto místě je důležité napsat, že román je autorova čistá fabulace. Jak je již
napsáno výše, v románu se nejedná o Vilu Tugendhat nýbrž o její románovou
„sestřičku“ Vilu Landauer. Příběh, který Mawer okolo ní brilantně rozplétá, je
také vyfabulovaný, ale setkáme se v něm s aluzemi na různá místa a
osoby, která existovala či stále existují. Mezi takové osoby patří například
mladá nadaná skladatelka Vítězslava Kaprálová v románu jednou
z hrdinek familierně řečená jako Viťulka. Dále se zde setkáme
s postavou Reinharda Heydricha, kterému autor přiřknul v příběhu také
jednu, sice malou, ale důležitou roličku. O místech bychom zde mohli psát
dlouho. Simon Mawer neoznačuje v originále ani místo určení vily.
V poznámce překladatele se dozvíme, že v originále autor město nazývá
pouze jen jako „Město“. Překladatel Lukáš Novák však používá již označení
přesné. Tedy Brno.
Příběh
Vily Landauer s lehkými reminiscencemi připomíná opravdový příběh Vily
Tugendhat. Dokonce i v umném autorově rozplétání československých dějin se
zračí hluboké studium historických pramenů. Ano samozřejmě mu můžeme také
leccos vytýkat, ale je nutné brát v potaz, že příběh je autorem smyšlený.
Nečteme tedy věrohodný historický text, nýbrž fikci. Která ovšem odkazuje na
jasné a přímé věci. To, že se občas stali trošičku jinak není pro příběh zase
až tak důležité. Pro příběh jsou důležité takto, a tak to také čtenář musí
přijmout. Otázka přeci nezní, zda je román stoprocentně věrohodný ve veškerých
detailech.. Otázka zní, zda celkově to o čem se mluví je věrohodné a správné. A
to ano. To je každopádně.
V příběhu
dům postavil továrník Viktor Landauer se svojí ženou. Na tehdejší dobu brněnská
honorace, která vyráběla a do ciziny prodávala auta téhož názvu – Landauer. Ve
skutečnosti se manželé Tugendhatovi (spíše Fritz Tugendhat, žena byla
v domácnosti) věnovali textilní výrobě. Simon Mawer si vymyslel německého
architekta, který navrhl a celkově vytvořil celý dům (dokonce i nábytek a
veškeré vnitřní vybavení) a v jeho postavě, v postavě Rainiera von
Abta, odkazuje na architekta skutečného. Na Ludwiga Miese van der Rohe. A
takovýchto odkazů a narážek najdeme v celém románu spoustu.
Autor
věděl přesně o čem píše, ale celý příběh tohoto architektonického skvostu chtěl
pojmout jinak. Po svém. A tak se také stalo.
Románový
příběh začíná svatbou hlavních hrdinů a následným setkáním s architektem
na líbánkách v Benátkách, kde se dozvědí, že na architekturu mají stejný
pohled. Pozvou architekta na návštěvu k sobě do Brna již se záměrem ukázat
mu pozemek, zda by na něm pro ně nemohl navrhnout jejich vysněný dům. Když
Rainier von Abt přijíždí je mu ukázáno místo, kde by vila měla stát. Stavební pozemek
v ulici Černopolní s výhledem na pevnost Špilberk, který dostali
novomanželé jako svatební dar (což se opravdu tak stalo). Architekt září
nadšením a vymýšlí pro ně prostor, který tu ještě nebyl. Prostor plný světla a
skla – der Glassraum – skleněný pokoj. Dále
slibuje, že vymyslí také vnitřní vybavení, aby vše k sobě ladilo a
splývalo s prostorem (ano, tak se i opravdu také stalo).
Vybavení
v příběhu popisované, jako jsou například navržená křesla, onyxová stěna a
tak dále, se ve vile skutečně nacházejí. Simon Mawer se čtenářem udělá
virtuální prohlídku po celé vile. Čtenář aniž by do vily někdy zavítal bude
vědět o všem. O tom co je ve sklepeních, jak jsou uzpůsobena, jak je dům
vytápěn, kudy se dostane do ložnic, kudy z ložnic do skleněného pokoje, kudy na terasu, kudy na zahradu. Mawer vede
čtenáře jako důkladný průvodce ihned ze začátku stavby vily, protože
v dalším rozuzlování příběhu bude nutná důkladná znalost prostředí.
Stejně
jako opravdoví majitelé museli i tito románoví v roce 1938 kvůli svému
židovskému původu emigrovat do Švýcarska a z něj přes Kubu do Ameriky. Zde
Mawer nepatrně odskočil. Manželé Tugendhatovi pluli z Kuby do Venezuely. V románu
se nachází jedna nepatrná zmínka v které se manželé Landauerovi rozmýšlejí
jestli nepůjdou právě do Venezuely, nakonec se tak však nestane.
Autor
nás dále zavádí do prostředí a do myslí emigrantů. Ukazuje čtenáři těžkosti
takové emigrace, která čítá plno jak fyzického, tak i psychického strádání.
Učení se nového jazyka, v tomto příběhu i problémy s manželovou
nevěrou, problémy s odcizením se. Dále také nastiňuje problémy dětí
emigrantů. Nová škola, nový jazyk, noví kamarádi. Simon Mawer vložil jako
hlavní leitmotiv do svého románu stesk po vlasti. Ten prostupuje celou knihou.
I když manželé Landauerovi jsou Němci, tak se sami cítí jako Češi – jako čeští
němci a jsou hrdí na vzkvétající a demokracií se pyšnící Československo.
Vždy
jen pouze ústy Viktora Landauera, který každý den čte denní tisk se dozvídáme o
tom co se děje v Evropě, o tom jaké plány Hitler spřádá. V knize jsme
svědky odstoupení pohraničí, Mnichovského diktátu, emigrací, zabírání měst a
majetků. A to jak z pohledu fašistů, tak také z pohledu komunistů.
Vilu
Landauer zabírají fašisté pod svou správu. Z vily se následně stává laboratoř,
kde se zkoumají různé genetické a fyzické odchylky mezi árijci, židy a Slovany.
V tomto případě vtiskl Simon Mawer zajímavou roli říšskému protektorovi
Reinherdu Heydrichovy, který se v této laboratoři zastaví. Autor ho
čtenáři představuje přesně takového, jak nám ho líčí dobové prameny. Neústupný,
rázný, respektovaný a kolem něho vždy všudypřítomná emoce strachu. V této
části se dále čtenář setká se zavíráním, s vlaky smrti, s Terezínem,
s Osvětimí a také s ženským koncentračním táborem Ravensbrück.
V příběhu
se také setkáme s vysvobozením Brna Rudou armádou. Příběh dále pokračuje
do komunistického převratu, kde Mawer hravě klouže po tenkém ledě, když čtenáři
předkládá, jak to bylo s odevzdáním moci proletariátu. A to na příkladu
správce domu, a bývalého řidiče Landauerových, Laníka. Ten se z bývalého
správce a řidiče stává velkým „zvířetem“ ve straně a v knize dále
vystupuje již jen jako „soudruh Laník“. Autor se nebojí poukázat několikrát na
to, že v této době je to tak všude a že je to naprosto normální. Dokonce
jde tak daleko, že vtiskne do úst bývalé buržoazie oznámení o „naprosté
nesmyslnosti“ takového jednání.
Dále
se čtenář dozví o tom, co se s Vilou Landauer stalo za komunistického
režimu. Tělocvična pro děti trpící obrnou (ano, to je také čistá pravda). Poté
Mawer přeskakuje v čase do dob „pražského jara v roce 1968“.
V té době chce město aby se z vily stalo jakési muzeum, kvůli jeho
architektonické hodnotě. Dokonce kvůli tomu pozvou, v této době již jen
vdovu, Liesel Landaurovou, která se po
letech v emigraci v USA již dávno tak nejmenuje a dávno není tím, kým
bývala. Ta nakonec pozvání přijímá. Román končí její poslední prohlídkou (pokud
tomu můžeme tak říkat, když Liesel Landauer oslepla) ve „své“ vile. Mawer však
poté dále pokračuje další poslední prohlídkou Vily Landauer. Kým, to již nebudu
čtenáři této recenze prozrazovat.
Simon
Mawer umně rozplétá jemné nitky historie jedné vily, jednoho architektonického
skvostu na pozadí velkých historických událostí prizmatem jednoho malého státu.
Vede nás přes chvíle radosti a štěstí do chvílí smutku a utrpení. Jak se mu to
celkově povedlo musí posoudit čtenáři sami. Za mě mu však dávám jedničku
s hvězdičkou, protože takovýhle román zde dlouho nebyl. Kladu si však
otázku, proč zatraceně takovýhle velký román, takovýhle příběh, nenapsal někdo
z českých autorů? Proč o naší minulosti promlouvá do světa cizinec? A nebo
vlastně – není to úplně jedno, když promlouvá správně? Je dobře, že se o nás
diskutuje a mluví jinde ve světě. Je dobře, že se o nás ví. Je dobře, že díky
této knize si o naší zemi budou zahraniční čtenáři shánět informace. Že budou
shánět informace o té době. Je však dobře, že to všechno zařídil britský
spisovatel? A nebo je to opravdu naprosto jedno? To už nechám na čtenářích po
přečtení tohoto brilantního románu.
100%
Ukázka: „Ale ona ještě
na okamžik stojí bez hnutí, naposledy se rozhlíží po Skleněném pokoji. Po
oknech stéká déšť, jí po tváři tečou slzy. Světlo je rozptýlené, tlumené vodou.
A takové jsou i její vzpomínky, rozmazané časem i monumentální náladou.
V tomhle pokoji není místo pro sentiment. Je to místo ryze racionální. Ale
ona se nedokáže sentimentu ubránit, tomu zoufalství z loučení, prudké
bolesti, s níž na ní útočí útržky vzpomínek. Kdy se sem zase vrátí?
|
|
|