čas znovu obrácený naruby
jakási noc
ta všudypřítomná
sedí na bliznách květin
zimnice ztvrdlých potoků
přes mříže října
sahá za kořeny
až ke krajinám spánku
je tichá a přesto
jazykem ozvěn nese zprávu
objímá trupy padlých bříz
chtěla by letět
stoupat stále výš
a poté
– ne nepodobna božstvům -
věřícím sypat cestu pod nohy
když za tmy opouštějí
studenou placentu zářícího chrámu
pro tuto noc
jež doširoka rozvírá tvá slova
nepatřičná jak nové listy
na tělech zpola uschlých stromů
pohřební zpěvy za kopci
dunivě tepou nebe
čas stojí – to my jsme odjeli
ve spících vozovnách
mumlavě odfukují stíny
příštích dní
- letím - |