řečmi tělem prosvítá ta

dálka sněhobílých kopřiv

polykati smí jen vteřinku

zápraží a hrob

a pálenku

vyhrňte mi srdce v rukávu

léze návrší tisknout smí jen

tichounkou modlitbičku

rakovin těch

stěn

a pozdrav mě

tu nejistotu vypovězených deštníků

na příští lijáky už nachystal

se den ku spánku

a pozdrav se

mou snoubenku

a kroky vrhané, do tmy vytepávané

rozběhnuvší se, už už překonat

ten kousek

staň se člověkem!

utíkej