Díváš se na cesty

jako každý podzim

a taky jak vdovy s malými psy

v přešitých oblečcích po manželech

stávají v květinářství

frontu na smutek

a bojíš se toho

že ti v ní jednou nebude líto

a nezvedne se vítr

my odděleni od mlh

svým vědomím

opuštěni prostorem

jež se jen zdá být

ač jindy jeho hrany

můžou hledat na povrchu žil

když si tvůj stín

uvědomí sám sebe

jako kdysi ty

padáme z náručí

když pro břehy už není místa

ani v tělech

ani v nás