Kam by dokázal v tom nečase dojít?
Průrvou nebes pádí střechy vod a dopadají
na střechy útesů... vláčí je do hlubiny.
Vrhá vpřed kužel svítilny oči
jsou ponořeny kamsi ve stíny... zpět
pak zase kolem něj
široce rozkročeny...
Vše co vysnil si je vniveč a přeci
netone hloupě ve svém
postrádání
Něco se děje s temnotou kolem - říká si
snad sám čas neexistování
smývá k ránu stopy iluzí
v prosvítání vědra bojovných šiků Asurů
- na chvíli odkládají do oblak své věčné zbraně...
Až na kůži
a na vzdor zchladlý nepřeje si nic
co objeví se z tmy beztak prodere se
třebas támhleto stavení,
skorem zbořená chalupa...
s vůní čehosi co nestihlo zetlet
dá se tu spát déšť a splín ustupují
už jen spát a dlouze...
na konci světa začíná se
bez zbytečného návěští