Za poslední 3 roky jsem vystřídal 2 asistenty, oba z občanského sdružení Hewer. Výrazně spokojen jsem byl jen s prvním asistentem. Byl původně vyučený autoelektrikář, ale nebavilo ho to. Místo vojny šel na náhradní civilní službu a sloužil v domově narušených dětí. Tam zjistil, že jeho životním posláním je láska k člověku. Asistenta dělal na plný úvazek u tří klientů. Jedním z nich jsem byl já.
      Jeho hlavní náplní bylo pomáhat mi při koupání, protože já se ve svých 65 letech už bojím lézt sám do vany. Jirka mě vždycky kompletně vykoupal, utřel a oblékl mi ponožky. To jsem už při své zpuchřelé kostře nedokázal.
      S Jirkou jsem byl maximálně spokojen. Při každé návštěvě mi i nakoupil a když náhodou něco neměli, volal mi mobilem z krámu, co tam ještě mají podobného, abych si mohl vybrat. Takovouto ochotu neprokazovaly ani ty nejlepší pečovatelky.
      S obavami jsem očekával, kdy s tímto zaměstnáním Jirka "praští", protože dělat asistenta nemohoucím staříkům a stařenkám za nízký obolus není právě optimální životní náplň pro 24-letého člověka, který se dost intenzivně zajímal o počítače.
      K víceméně očekávanému zvratu došlo letos v červenci. Jirka mi oznámil, že se s bráchou stěhují do Brna, kde budou zakládat firmu. Spíše však firmičku. Nového asistenta mi mělo obstarat opět občanské sdužení Hewer. Nový asák se také jmenoval Jirka, ale jinak měl spoustu nevýhod. Byl trvale zaměstnán jako pečovatel v domově důchodců na Jižním městě a prácí osobního asistenta bral jako vedlejší pracovní poměr.
      Dal mi rozpis svých služeb a dny koupání a velké hygieny náhle určoval on. To se při jeho zaměstnání dalo ještě pochopit. Občas mi přitom i nakoupil. Jelikož bydlel až ve Strašnících a cesta se počítá jako poskytnutá péče, bylo v mém zájmu využívat jeho služeb co nejméně.
      Minulý týden jsme koupání odvolali kvůli depresím. To se s bývalým asistentem stávalo také. Ale nový asistent mi pevně určil další termín na dnešek na 11,00.
      Včera i dnes jsem mu volal, že mám opět deprese, že to budeme muset vzít nějak zkrátka, ale termín jsem nerušil. Přece jen jsem se nekoupal už 14 dní. Dnes však přibyla další potíž: neměl jsem vůbec co jíst a tak jsem Jirku (toho nového, samozřejmě) požádal o nákup v Arkádách Pankrác, jelikož můj oblíbenec Tran Van Dong stále neotvíral, přestože měl mít otevřeno od osmi. Konečně ve 3/4 na 10 příslušník asijské menšiny otevřel a já se u něj "rozšoupl" za 160 Kč. Okamžitě jsem volal Jirkovi, že do těch Arkád už chodit nemusí, že jídlo mám. Něco bleskurychle zabrumlal do mobilu a zavěsil.
      Přešla jedenáctá a Jirka tady už měl být. Byl jsem připraven na koupání. Ve 1/4 na 12 jsem mu konečně zavolal. To, co jsem se od něho dověděl, mi pořádně hnulo žlučí:
      „Jakmile jsi zavolal, že už jídlo máš, vystoupil jsem z autobusu, sedl na zpáteční a jel zase domů. Má to cenu, abych k tobě znovu jezdil?“ ptal se.
      „Podle mě už nemá. Já si ráno vzal projímací čaj a určitě by to na mě přišlo při tom koupání. Dohodneme se na jiném termínu.“
      Jirka beze slova zavěsil. Dohodnout na příštím koupání se můžeme i přes e-mail. Nakonec jsem problém vyřešil tak, že s Renatou na drátě jsem se po 3 letech odvážil vlézt sám do vany. Závratě jsem neměl, i když normálně je přitom mívám.
      Základem práce se starými lidmi je mluvit pomalu (to neuměl ani jeden z asistentů) a věci často opakovat. To jsem si u prvního asistenta vynutil tím, že jsem se pořád ptal, co vlastně říkal. U toho druhého jsem si na to zatím nezvykl.