Vážně si myslíte, že když o některých věcech nebudete mluvit a přemýšlet, tak přestanou existovat ?!

KONCE

Březen 2009

Doufala jsem, že konečně umřu, ale zase nic. Takže je to tady. Tikám. Cejtim každou žílu v těle. Moment! Je to fakt moje tělo? Jo, asi je. Jsem jako časovaná bomba, která ne a ne vybouchnout.

Přestřel!

Hnus!

Proč kurva nemůže někdo zmáčknout nějakej posranej knoflík a všechno to ukončit?! Fajn, tak budu prostě dalších pár hodin tikat. Vždyť už to tu bylo tolikrát. Bezvládně ležim na zatuchlym koberci, kterej smrdí snad hůř než chcíplá kočka a civim do zažloutlýho stropu, skrz na skrz prolezlýho plísní. Ale já si počkám až to přejde. A příště se to snad povede a já bouchnu.

................................................................................................................................................................

Asi jsem moc přemýšlela a babrala se ve věcech, kterým moje okolí vůbec nerozumělo. Aspoň sem si to myslela. Takový lidi jsem pak pokládala za primitivy. Moje arogance sahala až do nebes a já si jí nesmírně užívala. Pohrdání k ostatním ze mě doslova sršilo. Za svojí jinakostí jsem si stála a nehodlala se jí za žádných okolností vzdát. Když ale dospějete k názoru, že jste Pánem celýho světa a všichni kolem vás jsou zbytečný nuly, zákonitě vám život ukáže odvrácenou stranu mince. Tu stranu, na který jste se vždycky báli stát.

...............................................................................................................................................................

ZAČÁTKY

Duben 2004

Při obvyklým poflakování po Staromáku mě někdo chytl za ramena. Prudce mě to vytrhlo z uvažování o tom, jestli Sókratův Daimonion skutečně existuje, nebo ne. Trapný, co? Ale bylo to tak.

Čáu! Kam deš?

Vlastně nikam. Ani nevim.- vyhrkla jsem překvapeně.

Tak pojď se mnou.

A kam jako?

Do Sudu a pak se uvidí.- mrkla na mě Jana a já šla.

V tu chvíli se mi prohnalo hlavou, jakou výmluvu si vymyslim pro mámu. Nakonec jsem usoudila, že bude nejlepší napsat esemesku a vypnout si telefon.

Vyrazily jsme. Já neměla co dělat, takže mi to přišlo celkem vhod. Janu jsem prakticky neznala, ačkoliv se mnou chodila do třídy. Zřejmě nepovažovala za podstatný školu pravidelně navštěvovat. Vykračovala si v ohyzdně růžovym tričku s šílenym třpitivym nápisem, kterej jsem se ani nepokoušela rozluštit. Nerada jsem plýtvala energií nad zbytečnostma. Tmavý džíny do zvonu a zelený kecky Puma byly završením naprostýho nevkusu. Zarazilo mě, jak je hubená. Cestou se pořád culila a něco blekotala. Oči jí zářily jako dva nabroušený modrý diamanty. Pořád máchala rukama a zapáleně se svým kulatým obličejem neustále přibližovala ke mně, jako by se chtěla ujistit, že jí opravdu poslouchám. Neposlouchala jsem.

Zapadli jsme do hospody, kde byla obvyklá sestava. Ty lidi tam snad i spali. Pátky byly vždycky hektický. Narváno štamgastama a do toho ještě turisti. Po krkolomných schodech jsme se dostali dolů a já uvažovala o tom, jak obtížná mě za pár hodin čeká cesta zpátky. Děkovala jsem bohu, že bydlim jen dvě minuty od Sudu. Bylo to oblíbený místo mládaže včetně mě a vzhledem k nekonečný otevírací době se tady scházeli i všichni číšníci a barmani z centra Prahy. Objednali jsme litrovej džbán vína. S naší vyzáží nám každej hádal tak dvacet, dostat se k alkoholu tím pádem nebyl problém. Zapálila jsem si cigaretu a upřeně hleděla na Janu v očekávání, že začne vypouštět z tý malý růžový pusinky nějaký strašný moudra. Probírali jsme naše životy jako na běžícím pásu a jediný, co nás umlčelo bylo brko, který se k nám dostalo od kluků z vedlejšího stolu. Dostala jsem do plic kouř několika krátkýma šlukama a držela ho uvnitř jak dlouho to jen šlo. Celá místnost byla v mlze. Kouř z cigaret se rval s kouřem z trávy, aby se nakonec spojily a vytvořily jeden velkej oblak, kterej se evidentně chtěl prodrat z místnosti, ale nenašel cestu. Tak mě napadlo, že kdokoliv vejde musí být zákonitě zhulenej jen z toho čmoudu. Chechtala jsem se tomu a chvíli trvalo, než mi došlo, jak nahlas se směju.

Co je?

Ale nic. Natáhla jsem se a nechala brko kolovat dál.

Pudem do Studia?

Kam?

Ty neznáš Studio?

Ne.

Pak bys ho měla poznat.

Tak dem?!- zalíbila se mi myšlenka, že objevim něco novýho.

Ale teď néé. Tam otvíraj až v pět.

V pět ráno? No to si se posrala. Jak mě chceš prosimtě udržet do pěti vzhůru?

Se vsaď, že udržim.

Tvářila se tak přemoudřele, že jsem měla chuť jí dát pěstí. Možná proto, že jsem v tu chvíli viděla sama sebe.

Tak takhle nějak asi vypadá můj normální výraz. Proboha.

Hele já žádnej fet nechci.- hned mi to došlo.

A zkoušelas´ to někdy?

Evidentně nepředpokládala, že nastane mlčení.

Tak zkoušela, nebo ne?

Nedůvěřivě jsem si jí začala prohlížet. Tahle vyzáblá princeznička s blond vláskama a ofinkou střiženou podle hrnce mi chce nabízet fet? V očích jí najednou začala jiskřit posedlost a dětinský očekávání.

Nečum na mě takhle. - ten pohled mě provokoval.

Ještě si neodpověděla.

Né, nikdy sem to nezkoušela. Spokojená?

Všechno je jednou poprvý.

S šibalským úsměvem se zvedla od stolu. Zaraženě jsem pozorovala, jak se její silueta ztrácí v dlouhý uličce, která vedla k baru. Začalo mě nahlodávat moje špatný já. Chtěla jsem to zkusit, samosebou. Vyplout z reality, ve který jsem i tak trávila pramálo času díky hulení, alkoholu a přemýšlení o smyslu života a podstatě Bytí. Totálně se odprostit od všech starostí a strastí, existovat chvíli nějak jinak. Byla tu příležitost a já se musela rozhodnout. Když teď řeknu ne, dam si za měsíc? Nebo za rok? Co na tom sejde, stejně jednou nastane situace, kdy neodolam.

Tak poď.- z poza rohu se vynořila hlava, veselá jak koblížek plněnej přesládlou marmeládou.

A co věci?

Ty tam nech, kluci nám to pohlídaj. - mrkla k vedlejšímu stolu, načež dostala odpověď od jednoho z nich, že je to v pohodě. Nenáviděla jsem vítky typu ,,je to v pohodě“. Tyhle ,,pohodový existence“ pro mě byli zdegenerovaný a vypatlaný tupci, který si uměj jen ubalit brko, aby si po tom, co ho vyhulí, mohli ubalit další.

Následovala jsem Janu na záchod a cítila se provinile. Strach z neznáma mi svíral hrdlo a tlukot srdce jsem cítila až v žaludku. Jana zavřela dveře, o který jsem se opřela a čekala, co se bude dít. Vytáhla ze zadní kapsy kalhot tři věci. Přepravku s pervitinem, kterej vypadal hodně žlutě a já si nebyla jistá, jestli je to tim světlem, nebo jestli prostě má takovou barvu, sežmoulanou dvoustovku a občanku. Sklopený prkýnko důkladně otřela kouskem toaletního papíru, aby na něj následně nasypala prášek. Ten začala pečlivě rozdělovat svým dokladem totožnosti a evidentně jí to bavilo. Hrála si jako dítě na písečku a když usoudila, že lajny jsou stejně velký, mohli mít tak šest cenťáků, vrhla se na rolování bankovky.

Chceš první?- natáhla ruku směrem ke mně. Měla nesmírnou radost z toho, že tam s ní sem, až mi to přišlo škodolibý.

První ty. - zmocnila se mě panika.

Když si dala svojí čáru, chopila jsem se srolovaný dvoustovky a všimla si, že se mi trochu třese ruka. Tak, jdeme na to. Sehla jsem se k prášku, kterej se zdál být z blízka ještě žlutější, zavřela oči...chvilka váhání...a přepážkou se mi prohnala štiplavá smršť. Polkla jsem a cítila v hrdle i ústech odpornou chemickou hořkost až mi tělem projela brutální husí kůže.

V poho? - Jana si evidentně všimla, že jsem sebou škubla.

Jo jo, dem, ať tam ty věci nejsou dlouho.- snažila jsem se svojí i její pozornost odvrátit od nepříjemnýho pocitu, kterej mě ovládl.

Neboj.- dodala až skoro s mateřskou péčí.

V klidu sem se posadila a vzhledem k tomu, že jsem byla hroznej pitval, rozhodla jsem se pozorovat, jak se mění moje uvažování a cítění. Jako první přišel nával energie. Krev v žilách kolovala rychleji, dýchat bylo najednou i přes ten kouř, co byl všude kolem, daleko snazší. Nasávala jsem ten nejčistší vzduch v životě, ani v horách neni takovej. Pokusila jsem se zavřít oči, abych si ten stav ještě víc vychutnala, ale víčka se od sebe okamžitě odtrhly, jako kdyby byly nepřátelé na život a na smrt a já měla pocit, že už se nikdy nespojí.

Ty máš oči jak tenisáky. Bacha aby ti nevypadly. - začala se hihňat Jana a do pusy si nacpala hned dvě orbitky, cigáro v ruce.

Fuj, jak můžeš žvejkat a na to kouřit, to nechápu.

Já nechápu takovejch věcí.

Na nějaký zkoumání sebe sama jsem po pár minutách zapomněla, zato pusa byla k nezastavení, pořád chrlila další a další slova. Moje hlava byla čistá jako papír, kterej někdo zrovna vyrobil a teprve se na něj začne psát příběh života. Bylo skoro pět ráno a Sud pomalu usínal, zatimco my jsme se teprve probírali. V nekonečných rozhovorech o ničem jsme utopily několik hodin abysme počkaly na otevření Studia. Noc pro nás teprve začínala. Měla jsem v sobě snad dva litry vína a nejmíň devět jointů, proto mě překvapovala střízlivost. Schody, kterých jsem se v době příchodu tolik obávala byly najednou kratší a vyběhnout je byla hračka.

Ulice zely mrtvolnou prázdnotou, ale tlukot našich srdcí jim dával víc života, než davy, který v nich proudily přes den. Konečně jsem si i JÁ připadala jako součást Prahy. Patřila jsem do ní a ona zadrala svoje drápy do mýho nitra. Pocit souznění s okolním světem mě naplňoval.

Jedem tramvají.

A kde to vůbec je?

U Hlaváku.

Táhla mě za ruku na zastávku a sem tam si poskočila jako střelená srna, což mi připadalo neskutečně vtipný a neubránila jsem se smíchu.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.-zase na mě šibalsky mrkla, na ústech takovej ten zákeřnej úsměv, jako když pytlák konečně uloví svojí kořist a ví, že už mu neunikne. Obě jsme se začali strašlivě řehtat.

Na Hlaváku jsme vyběhly z tramvaje. Energie mi začala loudavym tempem odcházet z těla. Bylo chladno a lehký tričko mě zrovna moc nezahřívalo. Snažila jsem se to ignorovat. Po chvíli jsme se ocitly před třema namakanejma plešatcema, ze kterých šel strach. Jana se s nima přátelsky přivítala, to mě uklidnilo. Dali nám pásky kolem ruky. Už netušim, jakou měl ten můj první barvu, protože sem jich měla v příštích měsících na ruce desítky. Sešli jsme do podzemí. Po pravý straně šatna, hned vedle schodů. Před náma se vynořila sedačka, doslova obsypaná lidma, který nebyli zrovna při smyslech. Hudba se mi vryla pod kůži a nakopla mě, jako kdybych si dala další lajnu. Během našich hovorů jsem se toho od Jany o Studiu hodně dozvěděla. Otevírací doba byla sama o sobě tak podezřelá, že i uplnýmu debilovi muselo dojít, co se uvnitř děje. Scházela se tam chátra i smetánka z celý Prahy. Vyjímečně tam zabloudili cizinci, který se nestačili divit, co vidí. Žilo to tam předevšim kvůli drogám a nekonečně se střídajícím dýdžejům. Variace na legendární americký Studio 54 je ale na rozdíl od svojí předlohy hodně diskofilní. Přesto to byl jeden velkej underground kde Někdo byl Nikdo a Nikdo byl Někdo.

Dem na čáru?

Tak jo.- odpověděla jsem po chvíli váhání.

Na záchodech postálo několik holek, vypadali celkem ,,čerstvě“. Jedna si namáčela vlasy v umyvadle, a pak si je chytla za hlavou, aby se mohla z kohoutku napít. Tehdy jsem to ještě nechápala. Nevyhnutelná nutnost vystát frontu mě donutila zabít čas drobnýma úpravama. Najednou jsem spočinula před vlastním obrazem. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to jsem opravdu já, na koho zíram. Dlouhý zacuchaný vlasy mi připadali zrzavější než obvykle, až to bolelo se na ně dívat. Barva pohublýho oválnýho obličeje byla nezdravě zažloutlá, jako kdyby se do kůže vpil odstín pervitinu. Ve rtech se hromadila krev, která chyběla zbytku tváře. Tou nejrudější rtěnkou byste takovejhle odstín nevytvořili. A nakonec ty oči, kterýma jsem to všechno pozorovala. Dvě obrovský černý skla, kolem kterých se prodírala hnědá barva, ale moc jí to nešlo. Ten mrtvolnej pohled mě začal děsit. Otočila jsem se zády sama k sobě.

Zapadli jsme do kabinky. Jana zopakovala proces se stejnou hravostí jako u Sudu. Tentokrát se ale neptala, jestli chci být první. Po přípravě si rovnou šňupla svojí lajnu a já jí následovala. Při návratu do víru dění jsem si všimla kluka opírajícího se o zeď v uličce u záchodů. Najednou mi najela droga a přišel nával energie. Ten blonďák se v tu chvíli otočil směrem ke mně, jako by vytušil, že TO je ta chvíle. Hustý vlasy mu padali k ramenům a zelenošedýma očima se mi začal zavrtávat až do nitra duše, která se choulila v koutku, někde hnuboko uvnitř mě. Já neměla ponětí, kde se schovává, zato on to věděl docela přesně. Hustý obočí ještě umocňovalo sílu jeho pohledu. Vyzařovala z něj suverénost, jako by mu to tam patřilo, jako by mu patřil celej svět. Právě on se stal odpovědí na moje PROČ jít znovu do Studia. Beze slova jsem kolem něj prošla a on se potutelně hihňal. Musela jsem vypadat, jako když mi uletěli včely.

Jana mě zatáhla na parket. Přestože se otvíralo před chvílí, celá místnost byla totálně narvaná, bar obsypanej žíznivcema. Velbloudi, co půl roku neměli vodu, napadlo mě. Muzika šíleně řvala. Vpravo od parketu bylo několik sedaček – samozřejmě plných. Jedna velká podzemní místnost, kde neexistujou žádný rozdíly, pravidla a zábrany. Rozhodně to bylo jedno z nejpozoruhodnějších míst, který provázely můj život.

Neměla jsem ponětí, jak dlouho už tančíme. Žádná žízeň ani únava, jenom se hýbat do rytmu hudby. Neustále jsem v puse převalovala jazyk a olizovala si rty, bylo to jako šílená obcese. Všimla jsme si několika kreativních rádoby umělců, který se pokoušeli o umělecký tance. Né že by jim to nešlo, ale začala jsem mít trochu obavy, že mě v rámci jejich krkolomných sestav přistane bota v obličeji. Byli neúnavní, stejně jako já s Janou. Ta se rozhodla jít na záchod, což jen naznačila, protože přes ten kravál bych neměla nejmenší šanci jí slyšet. Když jsem se za ní ohlídla byly tam ty dvě zelenošedý hluboký studny, do kterých jsem padala. Dopadla jsem v momentě, kdy do mě jeden z tanečníků prudce narazil. Naštěstí jsem nakonec neskončila na zemi. Řekla jsem si, že toho blonďáka budu ignorovat. Dál jsem si užívala hudbu a tělo se mi vlnilo úplně samo, bez jakýkoliv námahy.

Byly tři hodiny. Hudba pomalu utichala. Vydaly jsme se směrem k východu. Jesli mi schody u Sudu připadaly jako hračka, pak překonat ty, co vedly ze Studia byl nadlidskej výkon. Stály jsme s Janou před klubem. Žárovky, který jsem měla místo očí málem praskly. Bolest vyvolaná denním světlem, se prodrala do nervů v celym těle.

Kurva to bolí.- vyštěkla sem a pokoušela si rukou zakrýt tvář v domění, že to zmírní moje utrpení. Nezmírnilo.