Všichni si myslí, že mám vysokou. Vždycky jsem vypadal jako inteligent. Už jako puberťák. Jenže obecné školství není a nebylo jaksi „koncipováno“ pro typy, jako jsem já. Mám něco s mozkem. Je v něm jakási podivná anomálie způsobující, že vnímám realitu a „látku“ nějak po svém, přes nějaký filtr, nebo škrtidlo bránící brysknímu přenosu informací mezi mozkovými trusty.

Byla to věčná kalamita, ta moje školní docházka. Nic jsem nechápal. Nebyl na to čas. Bylo třeba plnit plán a dodržovat osnovy. Probírat učivo v souladu s direktivou shora. Vzdal jsem to brzy. Potřeboval jsem čas, ale ten nikdy nebyl. Nikdo se neozval, když byl vznesen formální dotaz, jestli někdo nerozuměl. Nevěřím tomu, že jsem nerozuměl jako jediný a ani jsem se jako jediný nepřihlásil. Bál jsem se. Možná bych se nepřihlásil ani dnes, nechci vypadat jako pitomec, zvlášť, když vypadám jako inteligent.

Taky vypadám jako Někdo. Vzbuzuju respekt. Netuším jak to. Lidi se mě tak nějak bojí, či co. S mojí náturou to není na škodu. Příroda si asi řekla, že když už pomalu chápu, aspoň ať jako idiot nevypadám. Tak to chodí. Mohlo to být horší. A pak to jméno: Mark, rozumíte? MARK! Jak reprezentativní! Každý za ním hned slyší TWAIN. Takový slavný člověk! Mark, připadám si jako podvodník. Jako zaručeně pravé švýcarské hodinky za pár babek z čínské čtvrti. Zvláštní je, že ani nezáleží na tom, co mám právě na sobě. Klidně můžu být v teplákách a stejně mě okolí uctivě zdraví. Lidi si asi myslí, že jsem CEO z General Motors, co se zrovna zdržel někde na ranním joggingu. Jo jo, když něco příroda zařídí, je to vždycky dokonalé.

Má to jedinou chybu, bojí se mě i ženský. Vypadám tak přísně a povýšeně, že všechny moje pohledy, které náhodou zachytí, považujou za kritické. Ani je nenapadne, že bych na ně mohl mít chuť. Matka příroda nemusela být zas tak dokonalá.

Vypadám dobře, solidně, k světu. Vyzařuje ze mne autoritativní usedlost. Vypadám jako někdo, komu není nic zapotřebí, kdo je zcela a naprosto zabezpečený. Nikoho ani nenapadne, že jsem sám.

Dělám v jednom vydavatelství. Vždycky mi šel pravopis a taky sloh. Jen jaksi nemám co říct. Tak dělám korektury těm, co neznají pravopis, ale zato se potřebujou vykecat. Village Publishing. Znáte, ne? Možná mě kdysi zaměstnali taky proto, že se jmenuju stejně. Village. Mark Village.

Spousta autorů si už myslela, že mi to nakladatalství patří. I autorek. Bylo příjemné si užívat jejich významného pomrkávání, dokud nezjistily, že jsem jen bezvýznamná nula. Z jejich zdvořilé poníženosti se naráz vytratila veškerá koketnost. Většinou bych o ně stejně nestál, většinou nevypadaly moc extra. Ale menšinou jo.

Jako tahleta Libby.

Drobná, tmavovlasá, něco přes třicet. Líbí se mi jak píše. A ke všemu je to kočka. Můj typ. Nikdy nepomrkávala, dívá se pořád stejně. Umí se i usmát. Na nic si nehraje, vypadá prostě normálně, jen se někdy dívá tak trochu divně. Jako by byla trochu mimo. Četl jsem všechny její věci. Mám pocit, že ji dokonale znám, ale když přijde, ten pocit je najednou pryč. Najednou ho nahradí zmatená nejistota. Najednou neznám ani sám sebe. Je to divné. Jako bychom měli něco společného. Nějak to souvisí s tou disproporcí mezi zevnějškem a nitrem. Vlastně o ní nic nevím. Jestli má rodinu, nebo žije sama. Z jejího psaní se to poznat nedá.

Skoro vůbec nepíše autobiograficky. Vymýšlí si. Nic z toho, co zatím napsala, na ni nesedělo. Možná se pletu, ale kdyby jo, nemohla by to nikdy stihnout. Povahy autorů se často dají odhadnout podle toho, co napsali. U Libby pořád nevím. Ona nepíše z frustrace, píše z čiré potřeby. Spousta autorů se potřebuje vybrečet. Nikdo nechce poslouchat jejich skuhrání, tak prostě sednou a začnou tlouct svoje sračky a shity do kláves. Vždycky se pak nakonec najde nějaký úchyl, co si ty jejich výlevy rád přečte. Libby nepíše sračky. Píše třeba o hodinách. O velkých stojacích pendlovkách, co stály v rohu obýváku v domě jejích prarodičů v Savannah.  A ty pendlovky si povídaly po nocích s pianem, co stálo vedle nich. Rozuměli si, to piano s těma pendlovkama. Oba toho měli hodně za sebou. Oba hodně pamatovali.

A Libby s nimi vyrostla. Hladila svými malými prstíky klávesy toho piana a potom, když to její dědeček dovolil, natahovala ty pendlovky, aby se nezastavily. Nesměly se zastavit. Znamenalo by to potíže. Byl to rituál, obřadný rituál a Libby ho milovala. Bylo to něco jako vytahování vlajky, nebo její večerní stahování. A to staré piano zase milovalo ji. Tak to napsala. Ne, že ona milovala to piano; naopak. Není to zvláštní? Brala to jako službu. Hrála na ně, protože mu to způsobovalo rozkoš. Chápete to? Ne jí, jemu! A to byla malá holčička. 

Ty pendlovky se na to dívaly a neposmívaly se jim. Ani nežárlily. Měly svoje vyšší poslání, byly nad věcí, měřily čas. Odměřovaly jejich společný čas a dobře si to uvědomovaly. To piano si tak přálo, aby se jednoho dne ten natahovací rituál nekonal, aby se zastavil čas a něžné dívčí prstíky hladily jeho klávesy už napořád. O tom psala Libby.

Chtěl bych ji slyšet hrát. Chtěl bych být klávesnicí na tom pianu. Chtěl bych ji cítit hrát. Ne, ona vůbec není domýšlivá. Je zvláštní, vnímá věci jako živé bytosti, ale to, co píše, to nejsou pohádky pro děti. Je to tak nějak zvláštně naruby. Jako by dítě vyprávělo pohádky rodičům.

Nejsem studovaný člověk, ale myslím, že nejsem ani žádný blb. Jsem takový nějaký hloubavý. A snadno ztrácím nit. Proto jsem raději sám. Protože mě nikdo nevyrušuje. Dnes už vím, proč jsem ve škole nechápal. A proč současně chápu Libby. Teď mě tak napadá, že je to s ní vlastně možná stejné jako se mnou. Že Libby je snad vlastně taky sama. A to s tím pianem si vymyslela. To, že ji piano milovalo. My snad oba toužíme po tomtéž, Libby...

Willard a Emerson

„Willarde?“

 „Psst, ticho, ještě jsem neodbil půlnoc.“

„To je přece jedno Willarde, nikdo tu není.“

„Ale pravidla jsou pravidla Emersone, musím být akurátní, měřím čas. Nemůžu si dělat co chci. Jako ty.“

„Nikdo tu není Willi, tak přestaň být komisní. Že tě to pořád baví, kolik ti je, Willi?“ „Jsem ročník osmnáct set dvacet šest, je mi sto šedesát dva let, sto padesát dva dní, deset hodin, dvacet devět minut...“

„Dost, dost Willarde! Zase se zasekneš a začneš odpočítávat vteřiny jako minule.“ „No jo, tak už mě nech, za dvě minuty, dvacet jedna, dvacet, devatenáct... a tak dále, vteřin budu odbíjet. Musím se připravit. Ticho už Emersone.“ 

Myslí si o sobě kdovíco. No tak je starší, no, to je toho. Taky by se nic nestalo, kdyby si to svoje odbíjení projednou odpustil. No, co by se stalo? Nic. Jedno velké NIC! Myslí si, že by se zastavil čas. Jak je domýšlivý! Znám ho teprve sedmdesát devět let. Podle něho jsem nejspíš těch zbylých třicet pět neexistoval. Myslí si, že nejdůležitější ze všeho na světě je pořádek a přesnost. A že on je ten nejdůležitější a nejpovolanější dohlížitel. Nic jiného podle něj není důležité. Jak je omezený!

Ale třeba je aspoň svým způsobem šťastný. Možná. Nevím, nikdy si na nic nestěžoval, teda, aspoň co ho znám. Nikdy se nezastavil, pokud se pamatuju, vždycky ho včas natáhli. Asi proto je teď tak domýšlivý. Přesvědčili ho, že je důležitý. Pro ně je. Oni vypadají každý den jinak, zatímco my vypadáme pořád stejně. Oni si to hrozně berou, zatímco nám je to jedno. Oni přicházejí a odcházejí, zatímco my jsme pořád tady. Jsou jako chodící květiny.

Znám květiny. Dávají je do vázy, co ji na mě postavili. Přijdou a stačí, aby Willard odbil třikrát půlnoc a ony odejdou. Jsou polomrtvé už když přijdou. Někteří lidi jsou taky takoví. Vydrží sice mnohem déle, ale jednou odejdou. Teda, odejdou jednou všichni, ale jenom někteří jsou polomrtví už když přijdou. Trochu se podobají Willardovi. Nedohlédnou dál, než na svoje vlastní kyvadlo. Myslí si, že jsou důležití a všechno musí být po jejich. A když odbíjejí hodně hlasitě a hodně často, ostatní se podřídí. Rozumní se prostě s takovými do marných debat nepouštějí. Kdo cítí, ví, že je to marné.

Nevím, jestli jsem rozumný, ale vím, že cítím. A vím, že Willard ne. On nikdy nepoznal to trvalé pnutí, to napětí. Jemu stačí posunout závaží nahoru. On je vyvážený. Neustále slouží svému účelu, bez přestání. Ale já ne. Ani zdaleka ne. On nikdy nespí, zatímco já musím nečinně stát a jen čekat. Někteří lidé jsou tak krásní. Nutí mě to o nich přemýšlet. Já a Willard jsme taky krásní, teda Willard určitě je, o sobě jsem to jenom párkrát slyšel. „To je Emerson? Krásný kousek, a udržovaný!“ Tak to říkali. Willard se nevyjadřuje. Je nad to povznesen. Je mu snad dokonce i jedno, jak vypadá. A krásně zním. Dvakrát do roka za mnou chodí ladič. Zbaví mě prachu, zasype mě práškem proti molům a pak mě dlouho ladí. Dělá mi to dobře. Ale ještě líp mi dělá, když mě po klávesách hladí Libby.

Je jí teprve osm, ale má nadání. A je krásná. Rozumíme si spolu. Má mě ráda, není jako Willard, lhostejná. Hrávaly na mě různé holčičky, ale Libby mě hladí. A pak, povídá si se mnou. Pamatuju si, že mi některé jiné holčičky i nadávaly. Dokonce mě jednou jedna i kopla. Ale Libby je citlivá, vnímá mě. Když přijde a posadí se ke mně, jen se dívá a pohladí mě. Cítí, že jsem živý, že i já cítím. Pro ni nejsem jenom kus nábytku. A já jí na oplátku někdy pomůžu. Znám její věci, vím jak bych je zahrál. Umím se na ni napojit. Ne, není to hloupost. Umím to. Vážně. Hraje bosá. Položí mi nožku na pedál a ruce na klávesy a pak, za chvíli, asi tak za dvě minuty a třiatřicet vteřin, že Willarde? Tak za chvíli se spolu staneme celkem. To ona mě naučila cítit, vnímat. To její dušička ve mně uvízla a tolik touží se zase propojit.

Umí mě zahřát, ano, to je ono. Ona je vřelá, je jí teprve osm, ale ona sálá teplo. Toužím po tom teple, miluju to její teplo, já miluju Libby.

„Co, že jsi najednou tak zticha Emersone?“

„Cože? Vždyť sis to přál!“

„No ano, jistě, bylo těsně před půlnocí, ale teď už je deset minut a devatenáct, dvacet... vteřin po ní. Jindy spustíš, sotva mi dozní gong a dnes už deset minut a dvacet pět, dvacet šest... vteřin mlčíš.“

„Myslím na Libby, Willarde. Stýská se mi po ní.“

„Stýská? To slovo už jsem slyšel, jenže nechápu, co to znamená.“

 „Vím, ty to nemůžeš pochopit. Něčemu, jako jsi ty se nikdy nestýská.“

„A to je dobře, nebo špatně?“

 „Nevím Willarde. Dovedeš si představit, že by dnes odpoledne nepřišel starý pán a neposunul ti závaží?“

 „Představit si to? A jak se to dělá?“

 „Ale Willarde, ty nemáš představivost?“

 „Ne, k čemu by mi byla? A co to je vlastně?“

„Jsi šťastný Willarde, když ji nemáš. Představivost dovede pěkně potrápit.“

„Potrápit? Co to znamená?“

 „Potrápit znamená, co to vlastně znamená? Víš Willarde, potrápit znamená po něčem marně toužit.“

„Aha, dobře Emersone. A teď mi vysvětli, co znamená po něčem toužit.“

„Poslyš, Willarde, ty ses nikdy nebál? Nebál ses, že ti někdo neposune závaží a že se kvůli tomu zastavíš?“

 „Nikdy jsem se nezastavil Emersone, nevím, jaké to je. Vždycky jsem šel. Bát se? Nevím, jaké to je, bát se.“

„S tebou je těžká debata Willarde, ty nic nevíš o životě.“

„Jak tě tak poslouchám Emersone, připadá mi, že je to tak asi lepší.“

„Možná máš pravdu, někdo, kdo nemůže nic změnit, by raději neměl ani nic vědět o životě.“

 „A ty něco víš o životě Emersone?“

„Vím Willarde, vím, protože cítím.“

„A jaké to je?“

 „Je to, je to krásné a současně strašné Willarde.“

„Cítit?“

„Ano, cítit znamená milovat, ale to ti nikdy nedokážu vysvětlit.“

„Nemusíš Emersone, jsem spokojený, když funguju. To mi stačí.“

„Ale někdo Willarde potřebuje víc. Když cítíš, nestačí ti, že jenom funguješ. Potřebuješ něco víc. Něco, něco vyššího. Něco, co tě naplní Willarde. Nebo někoho. Potřebuješ se někomu odevzdat. Byl jsem k tomu stvořen, potřebuju harmonii Willarde. A sám jí nedosáhnu. Potřebuju hrát a sám to nedovedu. Potřebuju se s někým propojit, teprve potom začnu sloužit svému účelu. Je to jako bys ty mohl měřit čas jen když přijde Libby a obejme tě. Jen když bys ucítil její teplo na svém hladkém, lakovaném, dřevěném těle. Jen když bys cítil lásku Willarde. Čas by existoval jen ve spojení s láskou a jejím teplem. Jakmile by ti někdo přestal projevovat lásku, čas by se zastavil. Vlastně, ty by ses zastavil. Čas by šel dál a ty by sis uvědomil, že existuješ zbytečně. K čemu by byly zastavené hodiny v pádícím čase? Nic by nebylo zbytečnějšího, už chápeš?“

„Jako, že já bych byl zbytečný? To je absurdní Emersone. Já nikdy nemůžu být zbytečný!“

„Mohl bys Willarde, mohl. Jen si to neumíš představit, protože jsi to nikdy nepoznal a protože necítíš.“

„Myslíš si o sobě Emersone, že jsi něco lepšího, když „cítíš“? Jsi ubohý. Já jsem byl stvořen k tomu nejlepšímu, co vůbec existuje. Měřím čas Emersone. Nejsem tak hloupý, abych si myslel, že beze mne čas přestane existovat. Nepřestane, jen nastane zmatek Emersone. Existuju, abych zabránil zmatku a chaosu. Není vznešenějšího poslání. Každý mě potřebuje. Neexistuje jediný člověk, který by se beze mne mohl obejít. Nepotřebuju cítit, nepotřebuju lásku Emersone. Jsem naplněný sám sebou, tím, co dělám. Nikdo si netroufne nepřijít a neposunout mi závaží. Nikdo si netroufne způsobit chaos a zmatek. Jsem důležitý Emersone.“

„Já ti snad začnu závidět Willarde. Máš tak snadný život. Nebo spíše existenci. Ano, ty nežiješ, ty jen existuješ. Prostě funguješ. Nic nepotřebuješ a ničeho se nebojíš. Jsi ideální existence. Lidé tě potřebují a ty je ne. A ke všemu se tě oni bojí, netroufnou si tě nechat zastavit. Vlastně ti rozumím. Nepotřebuješ po něčem toužit. Nepotřebuješ milovat. Jsi uctíván a milován. Nikdy jsi nepoznal nic jiného. Proto jsi bezcitný Willarde.“

„Takový je čas Emersone. Čas nemůže cítit. A víš proč? Protože už by dávno neexistoval. Raději by se zastavil...“

Takhle píše Libby. Nechápu to. Chápu ji, ale nechápu to. Je krásná, určitě ji už milovalo spousta mužů, ale ona píše, jako by necítila. Jako by nemohla milovat.

Jsme si podobní, já jí rozumím. Jenom to prostě nedovedu pochopit. Asi bych ji chtěl. Připadám si jako ten Emerson. Chtěl bych umět zařídit, aby cítila. Chtěl bych, aby způsobila, že zase začnu cítit.

Vím, že kdybych chtěl, že by to asi šlo. Že bych se do ní zamiloval. Ale bojím se toho. Nevím, jestli by mě chtěla. Nechci se zamilovat a potom zjistit, že je to marné.

Jenže jak to udělat? Pozvat ji na večeři? Ale co kdyby souhlasila? Bylo by to fajn, já bych na ni začal myslet ještě víc, začal bych po ní toužit a dělat si naděje a pak by se ukázalo, že se mnou šla na večeři jen ze zdvořilosti? Nechci se trápit. Už jsem to zažil. Nechci to zažít znovu. Chci být raději jako Willard. Jenže mi to stejně nedá pokoj. Je ve mně kus z Emersona a kus z Willarda. Proč nemůžu být jedno, nebo druhé? Proč jsem se musel tak blbě namíchat?  

Autor má již v prodeji román Nejnádhernější polštář na světě:

http://www.librix.eu/cz/books/detail/nejnadhernejsi-polstar-na-svete-598/