Polibkem něžným (slunečního boha)
probuzen v úžasu jsem zůstal stát,
průzračnost dne i záře démantová
(očí Tvých!) stačí, bych zas byl tu rád!
Motýli touhy teď nad loukou světa
krouží a chtějí Něhu rozdávat,
co bylo-bylo, po smutku je veta,
já chci se smát a Tebe milovat!
Až vášeň prudká opět krev mi vzpění,
po hlavě vrhnu se v života rej,
proč trápit se pro to, co kmání není?
K hostině Lásky, drahá, prostírej!
Shoříme spolu v plamenech svých vášní,
svět kamsi mizí, jsme jen Já a Ty!
To stačí nám a nezdá se nám zvláštní,
že ke štěstí nám
už NIC nechybí!
|