Dveře těžce zaduněly.

     „Tak vylezeš ven? Nebo to mám vykopnout?!“ ozval se z jejich druhé strany hluboký hlas Emilova otce, „Slyšíš?! Otevři!“ Přešlap, otočení na patě a najednou ticho, krásné ticho a v něm vytrvalý nádech k další průrazné vlně. „Tohle je ještě pořád můj byt, chlapečku, ve kterým seš ty jenom obyčejnej host... tak se podle toho taky chovej!“ dořekl ten chraplák a zazněl odmlčením.

     Basa hraje, i když je zticha, dával kdysi Emilovi jeho táta radu. Tenkrát to bylo ještě všechno dobrý... Bývalý a budoucí baskytarista seděli na starším kanapi, zhlíželi na malé deseti wattové kombo a černý preclík se čtyřmi strunami; v nich byly vzpomínky i sny – jen ne ten skutečný život.

     Ten měl teprve přijít.

     A další pěst s velkou ránou dopadla na tělo dveří, přičemž se pukliny kolem futer zas o něco málo roztáhly. Když se objevily poprvé, někdo si jich ještě všímal, avšak jak plynul čas a ony byly stále širší a širší, zájem o ně i navzdor logice zdravé mysli pomalu upadal - až jsou teď nakonec všem úplně fuk. Jednoho dne prostě vyletí. Zůstane po nich prázdná díra. Čouhající cihly v jako by okousané zdi. Prach, suť a obdélník ze dřeva, co nikdo neodnese. Protože to už to bude všem jedno.

     Tak se budu zavírat někde jinde, říkával si Emil pokaždé, když na to pomyslel. Třeba v koupelně. Nebo v tom malým, zbytečným kumbále, v té černé díře, co bývala špíži...

     Vždycky se najde místo, kam člověk může zapadnout tím před nejhorším. Musí se najít!

     Avšak poslední dobou Emila všechen tenhle optimismus opouštěl. Nebo spíš nemohl přijít. Všechny ty pozitivní kecy školního psychologa a terapeuta a naučený myšlenky po vině povinně omílaný jako otčenáš, který maj člověku pomoct – ty všechny do jedné byly napsány na zdech pokoje, listech papíru, vyryty v desce stolu a v paměti, tkvěly všude kolem tak, jako vždycky. Byly tu s ním - ale Emilova hlava je už nadále nechtěla příjmat.

     A zase rána. Zase on. To ožralý prase, ta svině, ten hnus mojí krve.

     „Takže neotevřeš,“ konstatoval fotr jízlivě veselým tónem, který hned změnil na cosi klidného. „Tak si neotvírej, tak si tam zůstaň. Ale počkej, až vylezeš ven,“ najednou zvýšil hlas, „to už bude po všem hovno, panáčku, teď jsi u mě skončil, rozumíš? Žádný kapesný, jídlo ani střecha! Táhni si třeba do děcáku nebo chcípnout někam na mráz...“

     Tenkými útrobami domu se to neslo jako nějaký rekviem a každý, kdo jej v tu obvyklou večerní dobu slýchal, pociťoval na své hrudi tíživé sevření smutku, i když se jej ta písnička vůbec nijak netýkala... Ženská středního věku v depresích, samá modřina a krabička na prášky, fotr alkoholik, gambler a všeobecný kokot. I ten jejich marný synáček Emil, ten pubertální zewl a špinavá fetka s jeho slabostmi, hořem a vinou. Trosky. Jejich existence, jejich závazky, prázdná lednice, rozbitý nádobí, zbytky citů i poslední bolesti. Všem to lezlo do uší a hlav, jen těm třem, co to všechno hráli a zpívali: My tady chcípáme!, těm to bylo jedno. Naprosto jedno. Jako nějaké barové kapele, co hraje cizí anglický písničky, aniž by věděla o čem. Jako nevědomě fungujícímu gramofonu - ale ten aspoň praská podle svýho... To spíš jako malé empétrojce s levnými sluchátky, která vyluzuje mrtvolnou nepřítomností přesně to, co jí dáte.

     A přesně tohle bylo Emilovým (ne)řešením: Apatie. Zůstat sedět, zírat do zdi a nevnímat to všechno, co se děje kolem. Obrnit se. Odvyknout si bolesti a citům k těm nejbližším, přestat tomu rozumět, nechápat to. Odvrátit se do světa jedniček a nul, ve kterým nejseš schopnej přečíst všechny ty přirozené gramodesky, na kterých se vlní reálný zvuk. Bejt jako ta mechanika, do který násilím rvou všechny ty tlustý kazety a široký lpíčka, co sice bolí, ale pořád ne tak, jako jedno dobře vražený cédéčko, co do tebe zajede hluboko ani nevíš jak a pak si s tebou dělá, co si zamane.

     Emil přešel po pokoji, aby se s opatrností podíval ven. To protože okno ve čtvrtém poschodí dává člověku možností víc, než jakékoliv jiné. Dá se z něj utéct po hromosvodu a opět se po něm vrátit, nebo to vzít hlavou napřed a cestu zpět už nemuset řešit.

     Za sklem z šedých mraků padaly mokré vločky. Pouliční lampy komíhaly žlutým světlem. Všechno vzala mlha. Svět končil tam, kam se už nedalo dohlédnout. Tak kam po mokrém hromosvodu? Běhat kolem domu a nemoci nikam dál? A co tak vyskočit ven a projít se až za ten konec, kde už nic není?

     „Drž hubu děvko,“ vzal otcův hlas Emilovy odpovědi. Když nejde zmlátit vlastní sny, jde zmlátit syn. A když nejde zmlátit syna, jde zmlátit vlastní ženu, „hajzle!“ Její kroky odběhly někam v dál a ty jeho za nimi. Měla už dávno utéct, já ji to tolikrát říkal, utečeme, ale ona ne! Ozvalo se pár tlumených ran.

     Tak tohle je můj otec? nadal si Emil za otázník, který se tam vetřel jako obvykle. To je vlastní otec, jeho dvě poloviny: jedna mlátí syna a druhá ženu. Každej z nás to tak má. Jsme ze dvou polovin. A ty dvě Emilovy se teďka fackujou a nadávají do pičí někde v koupelně. To člověku trhá vnitřnosti a možná i duši, jestli nějaká je.

     A jestli je, tak proč ji tíží ten hnus mojí krve, který mám s otcem společný? Proč je tu ta naše krev už úplně od začátku a napořád nezávisle na našich vlastních činech?

     Proč námi schována v nás tiše tepala a my ji nespatřili? My ji nechápali, necítili? Třeba jako tenkrát? Když jsem hrál u sebe v pokoji jakousi vymyšlenou melodii a pak se otevřely dveře, ve kterých jsi stanul a chtěl mi pomoct. „To není kytara, do níž se pořád mlátí, Emile, dej tam trochu toho ticha,“ radil si, „ona ani kytara není kytara... Hudba potřebuje trochu ticha i během písničky, tomu nestačí jenom to obyčejný, věčný nic, který se ozve po konci.“ Tenkrát jsme nic netušili, táto a mámo, byli jsme šťastní a vědět tak, mohli jsme být snad i dneska.

     Hudba potřebuje trochu ticha a hudba je život a... tak i ten potřebuje nějaký to ticho, říkal si Emil v dobách, kdy se špína zvedala jen v žilách otce. Hádky, hrozící rozvod, kterej zapíjel, aby se toho svýho srdce zbavil, aby jej dorazil jako nějakýho spadenýho koně. A zase hádky, slabost to všechno skončit a další, neustálý křik plný stokrát vyřčených výčitek. Trochu ticha v tom věčným randále! stěžoval si Emil ve svý rezonující hlavě, až si to bájný ticho nakonec našel.

     Barvičky a nevědět. Zažít v sobě ticho, Emile, ticho?

     Jo, ticho, říkával si v těch stále se zkracujících mezerách, kdy se mohlo znít a mluvit, kdy existoval zvuk.

     Jenom zdrhat, od toho tu jsi, jako ten větší a starší, se stejným hnusem v těch stejnech žilách, před kterýma není úniku; mít zdrcený prsty, podlámaný kolena a oči, co vidí jen cestu pryč. Notovat si na předloktí a pak najednou podroben vlastní krvi konečně pochopit všechny ty rady a moudra!Ale copak to tak mělo být, Emile?

     Muselo.

     A světlo opět zhaslo. Zase spadl zapalovač a za ním lžíce. Zase spadla ruka na tu zfackovanou tvář a hlava na polštář.

     Jen si tak trochu šlehnout a moct se v klidu zamyslet nad tím, co tě trápí pořád víc. Nad tichem, který ti, s krátkou pauzou škrtnutí zapíku, bere celé dlouhé dny a tobě je jasné, že ti ta krádež už vůbec nevadí, že bys to měl nejraději snad navěky. Bez bolestných přestávek a unavujících mezer, bejt jenom v tom, jenom tam!

     Protože když něco přesáhne všechno ostatní, není důvod k ostatnímu.

     Ruka samovolně vykonala vše potřebné jako nějaká odpověď beze slov, jak čistá zářící myšlenka, kterou pozná jen málo z nás. Bylo to připraveno. Dávka zlata se v plastikové tubě stkvěla až po okraj přesně tak, jak je hodno jejího jména, a ten, kdož ji tu v této chvíli držel, věděl, že i když po ní zůstane jen malá tečka, velká stejně jako všechny ostatní, bude to tečka unikát. Věděl totiž, že tahle nota bude tou poslední, za níž následuje už jen sustain proklatě drahejch kytar a to věčné ticho dohraný desky.

     A tak si to zabodnul do ruky, mezi žíly, do masa, protože tak to bude pozvolnější, a zlehka tlačil palcem k malíčku, avšak najednou přestal. Ustrnul, jelikož jej zastihlo přesně to, co už dávno nečekal.

     „A víš co? Já už mám sílu, já jsem ji někde sehnala. Táhnu pryč, co nejdál od tebe, protože ty seš jenom posraný prase, humusák, kus hovna! A zkus se mě dotknout!“ dolehl až sem její náhle zesílený hlas, jenž se dral až ode dveří, co v okamžiku bouchly. A za nimi i zadek toho chlapa – žuchnul o podlahu; nechápal, co se stalo, plazil se předsíní až do špíže, do té temnočerné tmy, v níž má všechen svůj chtěnej chlast – a tam si zůstal.

     V Emilově pokoji to mezitím ještě asi čtyři hodiny nenápadně dýchalo. Pak se ten dech zvednul, nechajíc za sebou snad úplně všechno to drahé zlato jako něco nechtěného, co nemá cenu brát, opatrně sklouznul po železném drátě k zemi, po níž proběhnul bájnou tmou až do míst, kde ještě před chvíli nemělo být vůbec nic, místo kterého teď z otevřených dveří září dva chápající pohledy a krásně znělá slova: „Pojďte, pomůžem vám.“

     Avšak ráno bylo těžké. Syn to měl vyplé a tak mu jen poslala smsku. Kam jsi včera zmizel? Kam jsi šel? Viď žes nebyl doma, že jsi utekl jako obvykle a já tě tam nenechala! Dojeď za babičkou. Byla tu nová místa. Rodiče na ni tak prapodivně koukali. A na něj zas jemu stejní. Byl tu nový režim, v němž máš všechno, včetně viny za každou svou chybu. Svět se stal větším. A rum odporně táhnul z huby. Slunce svítilo nějak jinak, i když pořád stejně. Naděj matných vzpomínek odchodu byla usvědčena realitou prohledaného bytu, v němž poslední otázkou zůstala poslední místnost...

     Haló, synu, jsi tam? Proč se neozývá? Vždyť je ráno, je světlo, v němž se k sobě vždycky do desíti chováme aspoň trošku jako lidi, tak proč nejde ven? Najednou dostal strach i on, on bájný. Trošku popoběhl, vyrazil dveře, jako by si s nimi celé ty roky jenom hrál, a když shledal, že je celý ten pokoj prázdný, začal se vážně zamýšlet nad smyslem dokořán otevřeného okna.

     A potom jen vytáhl ruce z kapes...

     Aniž by s tou sutí na koberci kdy víc něco udělal.