“Pojď, sedneme si tady, tady je to hezké.”
“Proč ne?”
“Nebo se rovnou můžeme natahnout do trávy. Krásný, co?”
“Jasně, s Tebou…s Tebou je krásně všude.”
“Nepovídej…”
“Povídám…Hele, koukej na ty mraky. Támhleten vypadá úplně jako mercedes.”
“Chacha…mercedes…kam ty na ty nápady chodíš?”
“To víš, já jsem takovej nápaditej. Leží se ti takhle dobře?”
“Jo jasně, máš moc pohodlnou ruku.”
“Jsem rád, že jsem Tě potkal.”
“No tak to já taky. Je mi s Tebou hrozně fajn…I když tě teda nechápu.”
“Co, proč mě nechápeš?”
“Že se mnou vůbec chodíš. Že Tě může taková stará ženská zajímat.”
“Neblbni, přece vůbec nejsi stará, kde jsi to vzala?”
“Ale jo, vždyť mám hrozný vrásky. Nemůžu se na sebe ani podívat do zrcadla.”
“To jsou hlouposti. Nejsi stará…jsi moc krásná. Jsem do Tebe blázen…”
“Au…pozor na mý vlasy. A stejně Tě nechápu. Nevím, co na mně vidíš.”
“No jasně, Ty bys mohla bejt moje máma, že jo?”
“Tak to jsi přehnal, to zase ne! Tak hrozný to se mnou není…”
“Ne, já to tak nemyslel. Mně nezajímá, kolik Ti je, fakt ne. Hlavně, že je mi s Tebou dobře…”
“A mně s Tebou…”
“Necuchej mě, budu rozcuchanej!”
“A proč ne?”
“To je fakt, proč vlastně ne?”
“Jen si sem tu hlavu polož…Tak…Hele, koukni na ty mraky! Támhlety vypadají jako karavana!”
“No…a támhleto, to je úplná kouzelnická čepice.”
“Kouzelnická…kde to zas bereš?”
“Já mám rád kouzla…Sci-fi, fantasy…Pána prstenů jsem čet´ osmkrát…A celýho Lone Wolfa, teďka čtu Dunu…”
“Hele, neměl by ses před maturitou věnovat jinejm věcem?”
“Prosímtě, maturita je daleko…Nemůžu se dočkat, až bude pátej díl Harryho Pottera…”
“Harryho jsem četla taky…Před spaním. Synovcovi…”
“Ty máš synovce, jo?”
“Hm, dokonce dva…A to je ségra o něco mladší než já…”
“Nebuď smutná, nechci, abys byla smutná. Chci, abys byla šťastná.”
“Ale já nejsem smutná…Jsem s Tebou, že jo…”
“Máš takový jemný ruce…”
“Díky.”
“Víš, hned jak jsem Tě viděl poprvé, líbila ses mi. Nevím, jak ses na tý zábavě objevila. Mě to tam tak nudilo…”
“Stál jsi tam sám a já dostala chuť Tě oslovit…”
“Taky bych se Tě moh´zeptat, proč jsi oslovila zrovna mě.”
“Asi že mi Tě bylo líto…A taky jsem byla sama…Už dlouho jsem byla sama…”
“Někdo Ti ublížil?”
“Hm…bylo jich víc…Myslím, že chlapi jsou mizerové…”
“Všichni ne…”
“Ale jo, všichni!”
“Jak Ti mám dokázat, že všichni ne…”
“Nevím…třeba mě hlaď…”
“Takhle?”
”No, například.”
“Tak co, jsou muži mizerové?”
“…třeba ne…”
“Nevidím teď přes Tebe na mraky…”
“A vadí to?”
“Nevadí…”
“Líbej mě…”
--
“Hele, myslíš, že bys mi teď mohla dát Tvoji adresu? Nechci bejt odkázanej jenom na Tvoje zavolání.”
“Víš…radši ne.”
”Proč ne?”
“Myslím, že bude lepší…když už se neuvidíme.”
“To nemyslíš vážně? Po tom všem?”
“Zachováme si hezký vzpomínky…”
“Ale…vždyť já Tě mám rád!”
“Promiň, ale já Tebe ne…Stejně by to nemělo smysl, to nám přece bylo jasný od začátku…”
“Ale nemůžeš mě přece takhle nechat!”
“Nedělej mi to těžší…Líbil ses mi, proto jsem si tě vybrala. Teď už se neuvidíme…”
“Vybrala…proboha, na co, já ti nerozumím!”
“Na to jediný, co jsi mi moh´ poskytnout.”
“Cože?”
“Podívej, bylo mi jasný, že si už nikoho nastálo nenajdu…Nikdo se mnou dlouho nevydrží…Už jsem s tím srovnaná…Chtěla jsem jenom jedno…dítě…”
“Cože…to přece…”
“Neboj se, já na Tobě nebudu nic chtít. Vážně ne, bude to jenom moje dítě. My už se neuvidíme. Opravdu to tak bude lepší.”
“Takže Ty jsi mě jenom využila…”
“Ale prosímtě, jak tomu říkáš? Sám jsi přece říkal, že chceš, abych byla šťastná, ne?”