Plul jsem po oceánu, vše zdálo se být nekonečné. Najednou jak hrnek z porcelánu, ztroskotal sen o skály láskou nedotčené. Kdo nepoznal lásku, nemůže zpívat. Kdo nepoznal touhu, nemůže líbat. Proto nezpívám, tvá láska byl klam. Proto nelíbám, toužím být sám. Nechci se zachránit, chci utopit žal. Nechci nic navrátit, nejsem ten,co by se za život rval. Tisíckrát prosil jsem a bojoval. Tisíckrát lásce jsem vzdoroval. Teď vlny postaraly se o zánik mé lodi, Potopím s ní své sny jak nezralé plody. Myšlenky už dávno odešly z mysli mé, I když zdaly se být vůči všemu tak odolné. Láska není dar, ale trest Všechny snahy jdou nazmar, žádné poupě, jen dotěrný vřes. Jen bolest, křik a utrpení, v tom nachází ona své zalíbení. Je to jen pocit, jenž nebráníme se mu. Zprahprostý cit, jenž díky němu Většina z nás na věčnost odchází, když přes kousek střepu zápěstí krvácí, když skáčeme do ledových vod a rozbíjíme sny o skály, když málo je slov, které nás navrátí. Pak skončíme jen v hnijicí hnus, pachem rozkladu jak zvířecí trus. Tak skončí každý,kdo podlehne té zrůdě, Tam na kraji hřbitova v humusné půdě.
|