|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Tím březovým hájem jsem zaručeně prve neprojížděl. Ztratil jsem směr? Škobrtnul na bludným kameni? Zabloudil v krajině dětství jak slepá bába? Šedovlasý Regemus mě propichuje očima, ale aspoň mlčí. Smráká se a vítr před sebou výhružně žene tmavě šedá mračna. Cesta se dělí a já nemám ani tušení, kudy se dát. Průsery jsou moje druhé jméno.
„Bože, chraň poutníky a přiveď nás na správnou cestu, pane.“
„Bez obav, otče, vyznám se tu.“
„Opravdu?“
„Mám plán. Vyjedeme na nejbližší kopec, tam se rozhlédnu a bude. Co?“
„Je to boží trest za naše hříchy,“ šeptá svatý muž, „slyším je všude okolo!“
„Koho, proboha… teda pardon. Koho slyšíte? Že bych se jich zeptal na cestu.“
„Doly, přece. Chrání lidi, pevně je vedou pěšinami osudu, avšak krutě trestají ty, jež se svému údělu vzepřou.“
„Co s nimi všichni máte?“
„Ony jsou poslem samotného Osudu! A někdy se zjeví znenadání, mohou na sebe vzít rozličnou podobu, ženy, muže, koně, kočky, či myši. Není radno… “
Regemus se zajíkl a s křížkem v kostnaté ruce mává před sebou.
Zaostřil jsem. V mlze, vlnící se mezi břízami, jako by opravdu stál přízrak…
Na patře mi vyschlo a kůň pode mnou se vrtí, jako když má v zadku sršně. Kněz něco mumlá, skloněný do koňské hřívy jak do máminy sukně.
Čekám. Což nesnáším, ale nic jiného mi nezbývá.
Žena, která nám kráčí vstříc, je zahalená do šálu barvy mlhy. Hledám odpověď v její tváři. Má lidské rysy. Přesto mě v zátylku šimrá znepokojení.
Čarodějky, vědmy, nebo jím podobné. Všechny vyhlížejí stejně. Jednou bude mít ty pronikavý stoletý oči i ta Delvarova. I když se…
Sakra! Že jsem si toho nevšiml hned. Pochází z Doly, říkali. No nazdar, a matinka najisto stojí přede mnou. O tom našem souboji na meče přece nemůže mít ani šajn, ne?
Brousí si zuby na starce? Nechce dát holku pod čepec? Nedivím se, Delvar ani z dálky žitnýho pole nevypadá na poslušnýho manžílka. Její oči mi obracejí vnitřnosti naruby a za čelem cítím bolest, jak by si někdo mou hlavu prohlížel zevnitř.
„Každý den kráčej svou pěšinou,“ obrátila se na Regemuse, „nejen Bůh zkouší tvou víru. Nezapomeň však přemýšlet o svých činech, neboť osud nemá být jen sledem trpných událostí.“
„Paní D-Do-Dolo,“ koktá svatý muž, „je mou povinností oddat tu ženu na Zirtyho dvorci.“
„Nejsem tvůj rádce, člověče, ty sám musíš vést kroky svého života, dokud nedojde naplnění.“
„Ehm…“ vložil jsem se do debaty, „nerad ruším, ale spěcháme. Co od nás chcete? Naše životy? Máme bojovat? Nebo vám slíbit, že budeme poslouchat starší a moudřejší a nebudeme dělat osudu naschvály?“
„Nepřerušuj mne mladíku, nebo ti opravdu vyjevím, co tě čeká!“
Znělo to výhružně. Zabralo to. Lekl jsem se.
Nikdy jsem nechápal, co všichni mají na vykládání budoucnosti. Znal jsem chlapy, co půl týdenní výplaty nacpali z onoho pochybného důvodu kartářce pod sukni. No co, někdo má rád vdolky… Já radši počítám spodničky mladším ročníkům.
„Až zabiješ syna svého otce a osedláš koně, který se nenarodil z kobyly, pak ti dám volnost, Eriku. Ale do té doby tě nezpustím z očí.“
Mám, co jsem chtěl. Brouka v hlavě a ruce zpocený strachem.
Syn svého otce.
Já sám? Nevím, že bych měl bratra. Matka mi zemřela, když mi bylo pět, a otec si bez ní se životem nevěděl rady. Ne že by se kolem netočila kdejaká tetka z okolí. Kdybych si dal tenkrát dvě a dvě dohromady a z vděčnosti se jim věšel na krk, žilo by se mi líp.
Ale já se trhnul, nakaženej trápením a zradou hnusnýho osudu. Sebral mi mámu, ne? Nemyl jsem se, nemluvil a jedovatý sliny mi stříkaly od pusy. Radost vychovávat takový děcko. Žádnej div, že to otec vzdal.
Vlastně nechápu, proč se Zirtyho tatík zachoval po smrti toho mého tak nehorázně velkoryse. Já bych podobnýho spratka vypráskal ze dvora.
Přízrak, Dola, zkrátka to strašidlo zase vyšumělo do březovýho háje. Posbíral jsem odvahu, otěže a skuhrajícího oddávajícího a vyrazili jsme k domovu. Správná pěšina se před námi rozevřela samozřejmě jako náruč vyčkávající ženy. Vlhká, dusivá a vzdychající skřehotáním žab.
„Otevřete! Hej, Sifare. Chrápete, nebo co?“
Brána se otvírá pomalu a na mě padá vyčerpání jak plesnivá vojenská deka. Když se naposledy otočím, sivý kůň stojí v dálce u lesa a hledí k obloze.
„Kdo sedlá toho siváka?“ zajímám se po ránu v maštali.
„Jakýho? Jediný bílý hajtry tady je ta půjčená pára do svatebního kočáru.“
„Myslím toho za branou. Utekl a zdivočel, co?“
„Cos pil v noci? Místo bílejch myší vidíš teď bílý koně?“
Sifar se řehtá a ve mně hlodá divný tušení. O koni, co se nenarodil z kobyly.
Jak se po dvoře mihne nabíraná sukně, naberu směr jak větřící pes. Vklouzla k babici, sakra. Okouním za rohem, ale nakonec svěsím ramena a beru za odřenou kliku. Ve tmě se do mě zapíchnou dva páry očí.
„Přišel sis nechat pofoukat rameno?“ ptá se vědma jako by nic.
„Přišel jsem si pro odpovědi.“
„To jsi na špatném místě,“ odsekává mladá, „utíkej raději za Zirtym.“
„Já si budu dělat, co chci, ale ty by ses měla snažit zhubnout do svatebních šatů.“
„Měla jsem tou kuší líp mířit, víc doleva a mohl od tebe být klid navždy.“
„Já to věděl! Takhle blbě mířit může jen ženská!“
„Jak to vidím já, zachránila jsem ti život. Jsi mi zavázán, panáčku.“
„No jestli musíš každýho chlapa propíchnout plitkou, aby si tě všimnul, má se Delvar na co těšit.“
Jméno budoucího chotě ji umlčelo. Taky dost, už mi docházely vtipný kecy.
Chtěl jsem po ní nějaký ujištění, svěřit se, že jsem se setkal s její matkou, ať už byla čímkoli. Doufal jsem, že by mi mohla vysvětlit tu podivnou předpověď. Nebojím se jí, jasně, že ne. Jsem jen opatrnej.
Pozdě. Manon (jméno si pamatuju) uraženě vystřelila ke dveřím. Zastoupil jsem jí cestu. Jsem zatraceně rychlej, když o něco jde.
„Jdi mi z cesty!“
Beru opatrně do dlaně ukazováček, co mi výhružně míří na hruď. Nechci se hádat.
„To rameno ti neodpustím, ale jinak se omlouvám.“ Dostatečně pokorný, ne?
„Ty jeden namyšlenej žoldáku! Nemusím se bavit s někým, kdo…“
„... je ti zavázán za záchranu života?“
Loudím trochu přízně. Smutný oči, tichý hlas a hlava skloněná k jedný straně. Divil bych se, že by to na tuhle nezabralo.
„Jsem záchrana pro kdekoho,“ zašeptala. Cize, ale bez hněvu.
„Tak mi pomož.“
„Já neumím pomoct ani sobě,“ nadechla se. A zmizela.
Něco tu po ní zbylo, snad vůně nebo pohyb černých vlasů ve vzduchu. Dlouho trvalo, než jsem začal dýchat zase normálně.
Najednou se mi odtud nechce. Jako bych měl v sobě podivný magnet. Vykročím za bránu a už se ohlížím zpět. Nosím vodu, sekám dřevo, pomáhám v kovárně Barfovi, jím s ostatními v síni a nocuju na půdě nad stájí. Z vikýře sleduju siváka v noci a jednu černou hřívu svázanou stužkou za dne.
Drží mě tu špatný počasí a vzpomínky na dětství, vysvětluju Sifarovi. Sám sobě se lže hůř.
Ráno se budím brzy, v samotě za stodolou se dobře trénuje. Meč se míhá šerým světlem, a jak klouže mlhou, drnčí blahem. Rameno protestuje, ale já si vedu svou.
Zirtyho moc nevídám, tráví téměř všechen čas v bezpečí věže. Vymýšlí ty svý pletichy, tipnul bych si, koho postrčit, koho umlčet, pokoutný cestičky za bohatstvím a mocí. Delvar si mě nevrle měří a já mu rozumně nelezu do rány. Regemus za ním běhá jako pejsek, s ustaranýma očima a vyplazeným jazykem. Jen zaštěkat a po kostičce olíznout pánu ruku.
Sjíždějí se hosté na svatbu. Zbytky Delvarovi rodiny, ti, co přežili vzájemné vyvražďování, vzdálení příbuzní za vidinou nacpaných žaludků i úslužní sousedi, co si hýčkají závist vůči Zirtymu jako drahou děvku. Sebranka to je, do jednoho.
Sivý kůň už v noci neřičí a zlostně nehází hlavou. Stává odevzdaně ve světle měsíce jak jeho zchvácení druzi u řezníka. Možná je čas ukázat mu sedlo a okovy otěží. Možná bych si měl dělat starosti s věštbou Doly. A možná bych měl ze dvorce zdrhat, jak nejdál to půjde.
Srdce mám z kovu, bratří se s mečem a podivný magnet mě drží na místě.
Nečekám, až se začnou kaplí šířit posvátná slova. Nebo prostě jen slova, kterými se sváže osud do uzle. Z nebe padá déšť a bubnuje místnímu pištci do rytmu. Falešný tóny překryjou mnohé. Ze strany nevěsty žádná rodina. To si všichni oddychli, ne?
Posnídal jsem koláče, zapil pachuť svařeným vínem a bez loučení zvedl kotvy. Brána je dokořán a nikomu chybět nebudu.
Cestou vyzývavě mhouřím oči do zelených koutů, ale Dola nikde. Zastavím až ve skalách. Ulovený zajíc zavoní na ohni a na zem se snáší laskavý podvečer. Jestli pak si jeho vlídné tváře na dvorci všimli.
Všimla…
Ráno mě zebe pod košilí, tupě zírám na vyhaslý ohniště jako by od něj čekal odpověď. Mizérie. Jitra o samotě jsou hnusný kdykoli.
Obloha nad krajem, co mu ukazuju záda, je tmavá nadcházející bouří. Jak šlápnu do bot, začne pršet, padaj kroupy, fičí ze severu. Ze zvyku zakleju, naštvanej, ale ne překvapenej. A pak se kdoví proč otočím. Obloha nad krajem, co mu ukazuju záda…
… černá kouřem a čpí pachem spáleniště!
Hnědák žene pod bičem zpět a nesouhlasně frká. Větve mě šlehají do tváře a rvou kabát na hadry, jenže nic z toho vlastně nevnímám. Čekám. Na okamžik, kdy se smrad spálenýho dřeva změní v zápach ze spálených těl. Do plic mi proudí lepkavej kouř, cítím ho až v žaludku.
Nedaleko pobořené brány valach špatně šlápne a já letím v plný rychlosti hubou na šutry. Válím se na zemi stejně jako většina zdejších. Jenže já hekám bolestí a jim jsou už díry v hrudníku úplně fuk.
Přitisknutej zády k zídce čekám na cizí pohyb. Nádech, výdech. Pak vyrazím vpřed. Do vřavy za stájemi vpadnu jak velká voda. Odpočatej a vzteklej jsem pro cizáky nečekaný překvapení. Dva z nich mě poctí svým zájmem a už se točíme v ryčném dupáku, dokud se zubatá nerozmyslí, koho přivine na svou hruď. Místní, kterýmu jsem tím vytrhnul trn z paty, je samozřejmě Delvar. To bude jistě vděku.
„Ty pitomče, proč ses vracel?“ chrchlá Sifar zezdola, zkroucenej na zemi.
Věž dohořívá, dřevo doutná, kameny se drolí a padají dolů. Na hlavy chlapů, co mají spálená obočí i fousy. Koně, co neuhořeli, řičí děsem a dupou po mrtvých a zraněných ve zběsilém zmatku. Kouřem se míhají bojující, do prázdna zní hrubá slova a nadávky. Oháním se mečem a krev mi stříká do očí, cizí i ta moje. Ryk boje slábne, útočníků je víc a nemají hlavy bolavé ze včerejší pijatyky.
Už jsem přišel o meč i záložní dýku, oháním se hořícím polenem. Z posledních sil. Netrvá to dlouho a mají mě, kde mě chtěli mít. Na kolenou. Cizí meč špinavej zaschlou krví mi jezdí po ohryzku. Teď, přeju si, zamiř a vystřel a klidně mě zase zraň. Marně. Není tu žádná, aby mne zachránila.
Výsměch cizáka kouše ponížením a vztekem. Dává si na čas. Na vteřinu se mi zjeví šance před očima, na zemi leží natažená kuše, jeden skok, to by mohlo vyjít… než se rozmyslím, tak se se mnou zhoupne svět. A já místo odvážného útoku zvracím chlapovi na boty. Uskočí hnusem a já se vzpamatuju. Skočím po kuši a pošlu špičku popaměti. Našla si cestu jeho podbřiškem. Ty vyjevený oči si budu dlouho pamatovat.
Naštěstí pro mě už zbytky nepřátel nehodlají s námi ztrácet čas. Škodu napáchali a mají i vlastní ztráty. Jejich velitel je žene pryč a v bráně se ještě pyšně otočí, někdo z chlapů drapne kuši, ale Delvar ho okřikne.
„Nech toho, pitomče, je třeba hasit! Vystřel a bude to to poslední, co uděláš!“
Je po všem.
Zirtyho pacholci si podávají vědra s vodou, Delvar řve rozkazy a já se motám po dvoře. Podoben supu prohlížím mrtvá těla. Naoko jdu dobrovolně pohřbívat, ve skutečnosti se rýpu ve vlastní ráně. Za každým rohem a vykopnutými dveřmi, za ohořelým trámem nebo pod zkrvaveným tělem čekám bílé šaty.
„Jako hrobník by sis nevydělal ani na žvanec,“ zasyčí mi známej chraplák do ucha.
„Zvládne to Sifar?“ odpovím babici otázkou.
„Největší mizerové mají nejtužší kořínek, koukni na sebe.“
Dělíme si muže mezi sebe. Ona živé a já ty, co moji pomoc už neocení. A kromě chlapů…
|
|
|
