Tajemství
Nejprve se smála, jako kdyby řekl nějaký opravdu podařený vtip.
„To není pravda! To přece není pravda! Řekni, že to není pravda!“ smála se.
Teplý prostor bytu zmizel, jako když píchneš do balonku. Vysoukal ze sebe totiž pomalu: „Zabil jsem kdysi kamaráda. Vraceli jsme se z hospody přes les a zastavili se na okraji lomu. Byli jsme opilí. On řekl, že je šťastný a že by jednou chtěl s takovýmhle pocitem zemřít. Znáš to, jak se přátelé strkají u nízkého zábradlí? Hned toho druhého chytí. Jde jen o to, aby se lekl. Já jsem strčil docela silně a schválně nechytil. Dodnes tomu nerozumím. Bylo to velmi snadné.“
Brzy přišla vlna lítosti. „To je hrozný, s čím musíš žít…“ plakala a objímala ho. Byli spolu už pár let a on nechtěl, aby mezi nimi stálo tajemství. Nedávno se vzali a chtěli spolu mít dítě. Konečně se mu ulevilo. „Jsem s tebou i s tvojí vinou. Je dobře, žes mi o ní řekl.“ Objímali se a plakali. Dlouho vše bylo jako dřív. Balonek zalepili, znovu nafoukli.
Ještě to věděli rodiče. Když za nimi krátce po činu přišel, řekli, že mu odpouštějí. Od té doby jim nevěřil. Celý zbytek světa uvažoval o nešťastné náhodě a mezitím pozapomněl. On se samozřejmě trýznil, i když už to bylo dávno. Někdy se mu zdálo, že vůbec nic neudělal. Bylo to příliš přízračné, než aby to mohlo být skutečné. Samotnou událost si přitom vybavoval živě.
Trvalo dlouho, než začal znovu unikat vzduch. Než se vlna roztříštila o břeh, aby vyplavila ostražitost: „Viď, že už nic takového neuděláš? Viď, že už jsi jiný?“ Pochopitelně se pořád kontroloval. Věděl, jak snadné jsou některé věci. Byl velmi hodný a dělal, co jí na očích viděl. Vždycky hladil a nikdy neuhodil, leda omylem. Nosil jí dárky a vymýšlel zábavné činnosti. „S jakým člověkem vlastně žiju? Co se v něm doopravdy děje? Proč mi to proboha pověděl tak pozdě?“ myslela si, když viděla, jak květináč padá z jeho útlé ruky. „Už nikdy nic takového neudělám. Nebyl jsem to já.“ „Ano, nebyl jsi to ty.“
Na rodinu a občas i na něj se začala dívat s opovržením. Měla navrch; to do jisté míry oběma vyhovovalo. „Proč jsi takový chladný? Ty mě nemáš rád?“ zeptala se. Odpověděl oblíbeným citátem z Bible: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ Nedávno na tenhle citát znovu narazil na konci Dostojevského. I chlad má přeci svoje oprávnění. Člověk aspoň ví, na čem je. Chtěl, potřeboval chlad. Netečnou, klidnou strnulost spánku. Protože spáchal něco zlého a uvědomil si to, bral všechno nové s rezervou. Potud je takový život snadný. Jenže stejně pořád skrýváš víc, než chceš. I před nejbližšími.
Pak dostala strach. Dobře to zpozoroval, a nešlo o tom mluvit. Připadal si mocný a bezmocný zároveň. Chytal se banalit – je důležité, aby zubní kartáčky byly na správném místě a pěkně pohromadě. Chodili spolu nakupovat, pouštěli si filmy. Umět tak spolu mlčet! To byla výsada, o niž se někdy zpočátku opomněli ucházet. Jednou večer zachytil v autobuse její pohled. Prohlížela si ho pátravě jako někoho cizího. Opravdu ho velmi milovala. On ji také.
Na jaře se sídlištní keře obalily vodopádem květů.
Potom pustil plyn.
|