Z nebe tak krásně modrého, že by byl člověk nejradši přímo uprostřed něj a navždycky si zplna užíval jeho božské barvy, i ze zářivě bílých oblaků, co po něm pomalým klidným tempem majestátně táhly ve vší své neoblomné jistotě, ukusovaly z obou stran dvě dlouhé řady domů jako kruté neúprosné čelisti tak obrovská sousta, že z celých nebes nechaly lidským očím kráčejícím tam dole ulicí jen maličký uzoučký proužeček. Dokonce i to bájné slunce, jehož paprsky odedávna sytí svým teplem a radostnou povahou všechno živé, bylo těmi štíty zatlačeno v tak nedohlednou dáli, že mohlo dávat těmto místům, i navzdor jarnímu poledni, jen ubohý nuzný nádech večerního šera.

Jiří si tu připadal jako v nějakém zatuchlém korytě, po jehož dně se musí plahočit společně se všemi ostatními splašky, jelikož nemá kam jinam uniknout: z obou stran neprostupná řada zavřených vchodových dveří, nebe vysoko, kam nedoskočí -  kam se nikdy nedostane, a pod nohama asfalt se zaschlým flekem krve – ani naskrz něj nebylo cesty pryč.

A navíc všude kolem jakýsi prach, co ubírá barvy naprosto všemu, až všemu nechá jen šeď.

Šeď listí stromů, šeď skla, šeď trávy, co pod jeho nánosem pomalu umírá, až se nakonec stane jen pustou měsíční krajinou; šeď barevných laků a metalíz, šeď čehokoli, na co kdy sedne. Na kliky a dveře, na dlažbu, hlínu i na očí, k jejichž vlhkosti to jeho praší podstatu táhne snad nejvíc.

Ty oči! Míjel je. Byly daleko i úplně nejblíž - a jemu samotnému se z nich dělalo zle. Zvlášť když pohlédl do těch, která patřila dětem. Dětem, která měla s radostí pobíhat a vřískat a honit se za míčem! A ne jen odevzdaně prostupovat chodníkem se svými šedými suchem popraskanými bělmy a zorničkami neměně upřenými kamsi v mrtvolnou dál; jakoby snad nějak podvědomě tušily, že s každým pro život tak nutným nádechem přichází i ten hnusný vlezlý prach, jenž se usadí hluboko do plic a do masa, kde bude až do samého konce hnisat a bolet bolestí, které se někdy chybně říká stáří a ne život. Ne, takhle to být nemělo, to Jiří moc dobře věděl a také cítil tam v nitru hrudníku, kde se nad fotkami z Dachau, Bosny či vyhladovělé Afriky obrací v člověku lidskost.

Nevydržel to, musel odvrátit pohled někam pryč a tak jej namířil vzhůru: ukouslé kusy mraků protnuly bílé čáry letadel a božské barvy zahnaly sloupy černého kouře, aniž by pán zaplakal. Už ani ten proužek nezbýval. Níže byly střechy domů a pod nimi květináče v oknech, ze kterých padaly okvětní lístky. Jiří je sledoval pohledem až k zemi, kde pokrývaly mrtvé tělo hnijícího holuba. Kněz nad ním ani nezlomil hůl, jen tudy čtyřikrát prošel jakoby nic. Pro tahle bezduchá stvoření svatou vodu v konvi neměl. A tak tu ta mrtvolka byla s poklidem žrána mouchami, jejichž vlaštovky se ještě nevrátily z jihu, a jednou vyzáblou kočkou za doprovodu bujarého smíchu gotických chrličů, jenž se zběsile chechtaly svými groteskními škleby, co nejhlasitěji mohly, i když tu na strohých okapech nových domů vlastně vůbec nikdy nebyly.

Jiřímu v tom obraze už chyběly jen fanfáry. Ty kdyby slyšel, pomyslel si, rozpřáhl by ruce a roztočil se dokola, zatímco by křičel, jak dokonale to život v tomhle světě poznal.

  A ony zatroubily. Auto! Lekl se Jiří až tak tak zastavil na hraně obrubníku.

Stál na rohu ulice, kde málem spadl pod kola pickupu; na tom obyčejnému a přitom unikátním rožku, ke kterému celou tu dobu směřoval. Měl tu v poledne schůzku. Ale jelikož bylo teprve tři čtvrtě, sedl si ještě na chvíli na lavičku, aby se uklidnil. Při tom svým pohledem znovu zavadil o lidi tady dole. Najednou už nebyl cizincem v houfu místních, najednou byl naprosto cizí člověk, jenž v tom houfu ani není; stojí opodál a zírá jak z jiné planety.

Strhaná mimozemšťanka jde s nákupem, doma uklidí, pak jde do práce na noční, ráno spát a tak pořád dokola, aniž by se odsud měla jak dostat. A kousek opodál mimozemšťan. Už ani nejde. Spíš stojí než jde. Jakoby čekal, až se přižene ta vlna, jenž se prořítí korytem každého z nás. Všichni tu spíš stáli, než šli. I děti, které se zvoněním právě vyběhly ze školy až k zábradlí u silnice, kde se octly samy. Naprosto samy a tak jen smutně a táhle zamířily domů - do malého vlhkého bytu s prázdnou ledničkou a špinavými okny.

Jiří cítil, jak se dostává do hloubi dění, ale jak tak konal, všechno kolem něj se začalo stávat odpornějším, než kdy předtím. Vnímal, jak se plní hnusem z jakékoliv existence čehokoliv, avšak ani navzdor tomu se nedokázal přestat koukat, jelikož svět kolem s každou chvilkou nabýval nových netušených rozměrů. A v nich bylo vše tak trochu jiné, než se dřív zdálo: z krásných funkcionalistických domů této ulice padá omítka, ženský a chlapi a děti už v životě nečekaj nic lepšího než maj, auta - pohyby a jejich rez, marnost a vyteklý olej, vlaštovky co se nevrátí , protože už od podzimu leží chcíplý ve svých hnízdech; tahle čtvrť s vysokými zdmi, jež se táhnou všude kolem, zbytek toho zdravého příkladného mravného města, jenž ji tu celou zavrhl a obehnal ostnatými dráty nabitými proudem; i ten jediný starostlivý chlap čekající před školou, jenž je ve skrytu duše pedofil – to všechno teď v Jiřího hlavě nabralo nové nechutné detaily.

Dvanáct, uslyšel Jiří jediný smysl kostela a vydal se k rožku. A jak přitom míjel všechny ty podlomené beznaději odevzdané bytosti, musel se s každým svým krokem ptát, proč tomu všemu tak je? Jeho podrážky čvachtaly ve vrstvě jedu, jenž vypudilo tohle proklatý místo horší než posolený Kartágo. Tam to aspoň vzalo lidem půdu a ne půdě lidi. Vždyť duše člověka nemůže sídlit v tak vyhaslých a šedých... Zase ty oči!

Tak rád by jim pomohl! A tak rád by odvrátil pohled jinam... Ale neměl jak: pomoct všem bylo nad jeho síly a pomoct jen jednomu, to zapadalo do mozaiky světa jako dokonalé nic. Nic, které bylo maximem jeho možné snahy.

„Máš to?“ byl na tom rožku znova vyrušen ze své vlastní hlavy. Jiří pohlédl do temna, jež naproti nabídla kapuce vybledlé černé mikiny, a naučeným pohybem podal pytlík plný pytlíků plných prášků různých barev a zelených lístků, aniž by se na něj opovážil kouknout; a když konečně v ruce ucítil dvě bankovky těch největších rozměrů, které tahle země má, vydal se pryč jakoby nic.

Svíral je a mačkal v dlani s jakousi křečí. Šel normální chůzí a přitom utíkal jako odraz vlastního stínu, jenž na zastávce s radostí naskočí do tramvaje; a až v ní bude stoupat kopcem vzhůru ke svému bytu, ucítí náhlou úlevu, protože pak už to všechno bude tam. Tam daleko za jeho týlem – tam v nedohledné dáli.