Sobota 12. 10. 19??
- 23:28
Pohřeb byl zvláštní. Mluvil jsem s příbuznými, které jsem neviděl už léta. Teta Běta (jak mě její jméno vždy těšilo svou zvukomalebností!), bratranec Tonda, se kterým jsme kdysi o prázdninách chodívali kouřit za stodolu černý čaj ubalený do novin a spousty dalších lidí, kteří mi sice byli povědomí, ale nedokázal jsem si vybavit proč, a mnoho takových, které jsem snad nikdy neviděl. Jediné, co naznačovalo společné kořeny, byly rysy, které se (mnohdy nenápadně) objevovaly na obličejích většiny přítomných – mohutné obočí, výrazné lícní kosti a u žen náchylnost k obezitě. Téměř s nikým jsem si neměl co říci, kromě pár trapných zdvořilostních frází a povinných větiček. Vzduchem ke mně občas doletěl fragment rozhovoru:
„Marušce je už sedmnáct, je z ní hezká holka, teď chodí do tanečních…“
„Chudák teta Zdena, ještě že se nedožila Jindřichovy smrti, měla ho moc ráda…“
Dědečka Jindřicha jsem měl rád i já, samozřejmě, ale přesto – nijak silný vztah jsme si nevytvořili. Byl to prostě můj dědeček, ale vídali jsme se natolik zřídka, že mě jeho smrt zasáhla jen na svrchní vrstvě vědomí.
Babička byla ovšem několik dní úplně na dně. Plakala mi dlouhé minuty do telefonu, sluchátko nedokázalo odlišit vzlyky od artikulovaných slov.
Vrátil jsem se domů, zajedl těch několik piv a panáků a teď dopíšu a půjdu si lehnout.
Neděle 14. 10. 19??
- 00:35
Na večer jsem měl domluvenou schůzku se Zuzkou. Na Můstku jsem koupil od babky kytku za 50 korun a vylezl na Václavák. Jako vždycky jsem byl u pasáže pět minut před celou a jako vždycky mě čekalo dvacet minut, akorát na dvě cigaretky, než se moje milovaná bytost objeví. Dneska jí to zase slušelo. Polibek, kytka.
Nemohl jsem si pomoci, ale ačkoli byla krásná jako vždycky, měl jsem z ní nejasný nejistý pocit, jako by jaksi „vybledla“. Nesmysl, ujišťoval jsem se v duchu, viděl jsi se s ní předevčírem a je to pořád ta samá Zuzka, kterou si vezmeš.
Přesvědčil jsem se, nakonec jsem si podlehl, ale uvnitř stále hlodal nějaký roztoč pochybnosti. Změnila se? Nebo ji najednou vidím jinak?
Domů jsem od ní jel posledním metrem. Když jsem se s ní ve dveřích loučil, déja-vu. Nevím proč. Podívala se na mě, usmála se, ještě ve škvíře mezi dveřmi, a v tom úsměvu jsem spatřil něco známého, ale Zuzka v tom určitě nefigurovala. Zvláštní. Hodně.
Zítra pondělí = zase do práce.
Pondělí 14. 10. 19??
- 21:50
Ráno jsem se probudil úplně zmatený. V polospánku, ještě v té krátké chvíli, než budík rozlišíš od dozvuků snů, z mé mysli odplouval obraz ženy tak nevýslovně krásné, že mi trvalo bezmála celé dopoledne, než jsem se dal do kupy. Volala Zuzka, jestli dnes přijdu. Vymlouval jsem se na překlady, ale nakonec jsem přece jenom svolil, aby přišla ona ke mně. Když už nic jiného, prý mi aspoň vyžehlí a udělá večeři. Hm. Jsem zvědav, jestli bude takhle aktivní po roce manželství.
Večer nestál za moc. Na milování jsem neměl ani pomyšlení (což mě samotného překvapilo asi ještě víc než Z.). Půjdu si lehnout už v deset.
Byla nádherná. Měla na sobě světle modrý kostým, přiléhavý, těsný, přitahovala ho očima a tajemně se usmívala. Za Ní zářilo silné žluté světlo. Chtěl jít k Ní, ale když udělal krok kupředu, vzdálila se.
„Kdo jsi, jak se jmenuješ?“ volal a jeho slova rezonovala prudce a dlouze v nicotě okolo nich.
„Jméno není důležité,“ zašeptala sladce.
„Kdy budeš má?“ zeptal se pak.
„Vše má svůj čas,“ usmála se.
Budík.
Úterý 15. 10. 19??
- 18:55
Myslel jsem na tu dívku ze sna celý den. V práci jsem byl dost nemožný, ale to mě upřímně řečeno trápí pramálo. Doufám, že Ji tuto noc opět uvidím. Na Zuzku jsem si celý den vlastně nevzpomněl. Ani mi nezavolala.
Teď si najednou připadám jako blázen – čekám na nějaký pitomý sen, sen, sen, který beztak ani nepřijde. Jenom sen. Je to jenom sen, musím to urovnat se Zuzkou, nerad bych o ní přišel, mám ji rád. Dopíšu a hned jí zavolám.
Doufám, že usnu brzo. Je tak krásná!
Seděl vedle Ní na bílé posteli. Místnost byla jasná, světlá a strohá jako nemocniční pokoj. Na stěně visel Van Goghův autoportrét.
„Máš ráda Van Gogha?“ zašeptal opatrně.
„Měla jsem ho ráda. Byl trošku zmatený, ale brouček,“ oči Jí zvlhly, „byl moc milý a tolik mě chtěl. Střílel. Je to už dávno.“
Hleděl na Ni poněkud nechápavě, pak zatřásl hlavou a jemně Ji pohladil po tváři.
„Jsi skutečná?“ zeptal se.
„Nevěříš?“ zvedla obočí.
Začala se svlékat. Nevěřil – svým očím.
„Jsi krásná,“ šeptal, „krásná.“
Středa 16. 10. 19??
- 19:22
Nemůžu se dočkat večera. V noci jsem zažil něco nepředstavitelného. Neuvěřitelného. V poledne se za mnou v práci stavila Zuzka.
„Dva dny jsi nezavolal.“
(Zapomněl jsem) „Chtěl jsem. Já – mám teď hrozně práce.“
„Já vím,“ tvářila se ustaraně. „Neprovedla jsem ti nic? Chováš se tak…“
„To nic. Nejsi nevyspalá?“
„No, nemohla jsem dlouho usnout –“
„Máš kruhy pod očima. Měla bys jít dneska brzo spát. Taky půjdu.“
Zírala na mě jako na zjevení.
„Co ti je? Něco se děje? Takový jsi nikdy nebyl…“
„Mám blbou náladu. Radši jdi.“
Odešla beze slova. Možná že měla pravdu, asi jsem byl opravdu moc odměřený a neomalený. Nerad bych o ni přišel. Ale už půjdu spát. Určitě budeme dneska pokračovat, v bílém pokoji na bílé posteli. Zuzana mi neuteče. Ona by mohla.
Čtvrtek 17. 10. 19??
- 19:10
Nepřišla. Celý den v práci jsem proseděl jako bez ducha. Ještě že je zítra pátek, o víkendu to nějak vyřeším. Překonal jsem se a zavolal Zuzce; omluvil jsem se jí a svedl včerejšek na pracovní dnes. Byla milá a pochopila mě, ale její hlas – byl nějak moc vysoký, moc skřípavý a nakonec jsem byl rád, že jsem konečně zavěsil, nechtěl jsem ji už poslouchat. Slíbil jsem, že k ní zítra přijdu a uděláme si hezký víkend. Jak je možné, že se ten sen nevrátil? Něco takového jsem ještě nezažil… může se člověk zamilovat do snu, do obrazu, který je vlastně vytvořen jen v jeho mysli?
Neměl bych navštívit lékaře? Možná jsem přepracovaný.
Ještě si uvařím instantní polívku, podívám se na zprávy a hned po nich zkusím usnout. Nemůžu se dočkat noci. Kéž by přišla! Toužím po Ní celým tělem, celou duší. Zuzka je proti ní jen odraz na zakalené kaluži.
- 22:15
Nemůžu usnout. Vezmu si nějaký prášek.
Seděl na bíle povlečené posteli ve světlé místnosti bez oken a bez záře žárovek, ale přesto prosvětlené měkkým bílým světlem. Byl sám. Na stěně visel ponurý obraz, temná a depresivní malba od Goyi, zobrazující nějakého nahého, šedovlasého obra, jak ústy trhá hlavy ruce nohy malým bezcenným bezmocným a bezbranným lidským tělíčkům, jak je okusuje jako kuřecí stehýnka -
Někdo zvoní? Kde jsou dveře?
Budík.
Pátek 18. 10. 19??
- 18:28
Druhá noc bez ní. Jsem zdrcen. Ráno jsem vypil dvě kafe a vykouřil pět cigaret, než jsem omámen vůbec došel do práce. Nemohl jsem se vůbec na nic soustředit a úkoly se mi hromadily na stole. Nechám to na příští týden. Teď je prvořadé, abych nějak ten sen donutil k návratu, abych se s Ní ještě setkal – miluju Jí, bože můj. Kde je?
- 19:37
Volala Zuzka. Byla dost rozzlobená. Úplně jsem zapomněl, že jsem k ní měl jít, takže dopíšu a běžím na metro.
Sobota 19.10. 19??
- 17:25
Po milování se Zuzkou jsem se zase přistihl, jak myslím na Ní. Bylo to něco úplně jiného, slabý odvar, Ona tehdy byla ztělesněná extáze, požitek, potěšení. Vrátil jsem se domů hned ráno. Ten sen se mi v noci samozřejmě nezdál. Už pomalu přestávám doufat.
Už jsem úplně zapomněl, jak vypadá? Vím, je dokonalá krásná nejkrásnější, ale JEJÍ OČI! Kde je?
Beru si prášek a jdu spát.
Ležela nahá na posteli. Oněměl. Krása celého světa se musela vyextrahovat do podoby této bytosti. Její aura zářila na kilometry daleko.
„Kde jsi byla celé ty dny?“ zeptal se chraptivě.
„Promiň. Neodkladné záležitosti. Moc mě to mrzí, omlouvám se, broučku,“ zapředla.
„Nic se nestalo. Teď jsme spolu,“ řekl, když si odložil šaty. Ulehl vedle Ní a políbil Ji na spánek a konečky prstů Ji zlehka hladil na hebkém břiše.
„Vstávej!“ řekla. „Co ti je? Proč spíš?“
Cloumal sebou a pak se probudil. Zíral na nechápavý obličej své přítelkyně.
- 18:53
„Vstávej! Je teprve půl sedmý! Proč už spíš? Nejsi nemocnej? Úplně ses změnil, já –“
„Ty krávo jedna,“ zavrčel jsem. „Nemůžeš mě nechat na pokoji? Musíš mě pořád otravovat? Kdo ti vůbec dal klíče?“
„Ty,“ vydechla. Dívala se na mě, jako by nevěřila svým očím.
Obraz dívky ze sna mi odplouval z vědomí. Zuzana mě opravdu rozčílila, tolik.
„Jdi.“
„Ty idiote,“ křičela najednou a bušila do mě pěstmi, „co si myslíš? Přece se tě nebudu doprošovat! Nebudu tu, nemusím tu s tebou být!“
Stála nade mnou, stále jsem ležel v posteli pod peřinou, a čekala asi, že se jí budu omlouvat, nebo co.
„Vypadni,“ řekl jsem.
Kupodivu poslechla. V očích měla zmatek a slzy.
Teď jsem spolkl další prášek. Musíme pokračovat. Ona je ta Jediná.
„Kam jsi zmizel?“ zeptala se. Byla přikrytá slabým prostěradlem a oči jí zářily.
„Teď už nás nikdo nevyruší. Slibuju,“ řekl.
Milovali se dlouho. Nekonečně dlouho.
Neděle 20. 10. 19??
- 11:25
Láska je zvláštní věc. Přijde si, kdy chce, úplně tě zničí, donutí tě překračovat vlastní osobnost a pak si ještě hodnou chvíli dá načas, než tě opustí – nebo zůstane navždy.
Cítím k Ní lásku? Miluju Zuzku? Vím já?
Noc byla fascinující. Na to nejsou slova. Bolí mě celé tělo, ještě teď. Není to jen sen, nemůže být – je to vášeň, skutečná.
Nebudu čekat až do večera. Ještě ani není poledne, a já už prahnu po prvních závanech tmy, které naznačí příchod noci. Zkusím usnout po obědě.
Vezmu si dva, tři prášky. Touha je silná, já sám jsem slabý, Ona je nádherná.
Nebeský orgasmus. Pure Pleasure.
„Zůstaneš se mnou navždy?“ zeptal se. Zazářila.
„Čekala jsem, kdy se zeptáš.“
„Miluji tě,“ řekl.
„Já tebe taky,“ řekla.
„Už mi povíš, jak se jmenuješ? Chtěl bych to vědět.“
„Až nastane ta pravá chvíle. Až si budu jistá, že už mě neopustíš. Zaručíš mi to nějak? Můžu ti věřit?“
„Miluji tě,“ opakoval tupě. Pak se vzpamatoval. „Může snad být něco větší záruka? K nikomu jinému jsem nikdy necítil to, co k tobě. Vzdám se kvůli tobě čehokoli.“
„Přestaneš kvůli mně kouřit?“ smála se.
„Okamžitě.“
„Ještě počkej. Od zítřka spolu můžeme být navždy. Budeš-li chtít. Jestli mě opravdu miluješ, pochopíš. Přemýšlej.“
Pondělí 21. 10. 19??
- 03:00
Před chvílí jsem se vzbudil. Nesnáším svět, když je bez Ní. Civím z okna do němé slepé tmy. Nemůžu jít ráno do práce, hodím se marod. Teď jsem se natáhl po cigaretách, ale pak jsem je vyhodil z okna. Něco jsem jí přece slíbil, a i když to asi nemyslela vážně, musím jí dát najevo, jak neúprosně silný je můj cit. Jakkoli.
Jak zařídit, abych s ní byl navěky? Už asi neusnu a zkusím to teď nějak vymyslet. V televizi běží noční reprízy idiotských seriálů. Jedním okem se na ni dívám, druhým pročítám, co píšu. Samé žvásty. Je čas na skutky.
- 9:57
Mám to. Snad to vyjde. Nemůžu se dočkat. Musím ještě do lékárny a pak s Ní už budu moci být navždy. Lásko moje, moje drahá, Ty jediná a bezejmenná, už jdu! Čekej na mě.
Budeme spolu napořád…
Seděla na posteli v průhledné noční košili. Pokoj byl tmavý a ponurý, málo světla zářilo z rohů místnosti. Na stěně už nebyl žádný obraz. Vzala ho za ruku.
„Jsi můj,“ zašeptala. „Tak dlouho jsem čekala…“
„Tohle je to, po čem jsem toužil i já, celým svým srdcem. Už tě neopustím.“
„Neopustíš.“
Dlouze se políbili, svíral dlaněmi její oblé měkké teplé tělo.
„Jméno,“ vydechl.
„Říkáte mi různě,“ pronesla tajemně.
„My?“
„Lidi.“
Pohlédl na ni trochu nechápavě.
„Znáš mě,“ pokračovala.
„Kdo tedy jsi?“ zeptal se znovu netrpělivě.
„Ach, ten tvůj děda byl úplně stejný. Také se pořád ptal na jméno. Většinou vás to vůbec nezajímá. Asi jste jiní. Také jste byli oba skvělí milenci, ty i Jindřich.“
Na mysl se mu draly stovky zmatených myšlenek. Jsi hnusná, chtěl říct.
„Miluju tě,“ vyšlo z něj místo toho.
Zasmála se. „Teď už budeš moci navždy. Jsi jen můj, jen můj, já jen tvá.“
Drželi se za ruce a zmizeli v oslňujícím světle. |