Vzduch za okénky tramvaje se chvěl horkem a spolu s jasně zářícími barvami, nelidsky zvýrazněnými žhnoucím sluncem, jako by se svět venku chtěl přeměnit na nevkusně křiklavé pimprlové divadlo z plastu, kovu a betonu. Rozliční lidé odsud i z daleka se ploužili skromnými úzkými stíny podél stěn a s pootevřenými ústy bezradně civěli na tu výheň skrze černá skla slunečních brýlí.
Sluneční brýle! Připadá mi, že se každý rok v tutéž dobu – ovšemže záleží na počasí, ale obvykle jde o přelom června a července – začínají mezi lidmi šířit rychlostí infekce. Na nosech kolem postupně pučí obroučky všech myslitelných barev a obrysů, považte, tuhle jsem zahlédl ostře růžové brýle s obroučkami tvaru srdce! Nemohl jsem v malém záchvatu estetického masochismu ani oči odtrhnout, ty brýle mě svou naprostou odpudivostí fascinovaly jako obnažený pahýl nohy žebráka u nádraží. Oproti tomu rozmanitost tmavých skel, druhé ze zásadních složek brýlí proti slunci, nepřeberným tvarům obrouček už jen nepříliš zdatně sekunduje. Alespoň z mého hlediska, já tomu však naštěstí moc nerozumím. Proto rozlišuji jen dvě základní kategorie skel slunečních brýlí – i tak jsou v podstatě obě rovnocenné – a to skla zrcadlová, skrze které nejsou vidět oči nikdy, a nebo skla více či méně tmavá, za kterými jsou oči vidět jen výjimečně, s velikou námahou a i tak dost nejasně. Zda v tom je vůbec nějaký rozdíl i ze strany nositele, o tom nemám ani potuchy: sluneční brýle bych si posadil na nos snad jen pod pohrůžkou smrti.
Tramvaj zrovna projížděla nudnou alejí a já se znovu krátce podíval do tváře muže, který seděl naproti mně na tom pitomém dvojsedadle. Měl na sobě černé brýle, jak jinak. Tvář měl strnule namířenou před sebe, tedy přímo na mě, a ta skutečnost mě rozčilovala natolik, že jsem zvažoval, zda na příští zastávce nemám radši vystoupit. Opravdu, ten neustálý pocit, že na mě může skrze skla svých brýlí proti slunci beztrestně a nerušeně zírat, mě dožíral až k šílenství. Díval jsem se tedy na ostatní cestující, jako by obrýlený metrosexuál pár centimetrů přede mnou ani neexistoval.
Vždycky jsem v ulicích a prostředcích hromadné dopravy rád pokukoval po ženách a dívkách, jako snad každý muž, byl to jeden z mých oblíbených způsobů, jak si krátit dlouhé cesty po městě. A zde se před lety asi vynořil jeden z prvních důvodů, proč mi sluneční brýle začaly lézt zvolna, ale úporně na nervy. Ženy, které mají sluneční brýle, totiž okukovat takřka nejde. K tomu totiž musíš mít pod kontrolou jejich pohled, pohyby jejich očí, protože podstata pokukování je v tom, že ona o vás neví – nebo se tak přinejmenším tváří. Sluneční brýle však oční kontakt, který je obvykle hrou pro dva účastníky, redukují na jednosměrnou záležitost a tak v každé chvíli, kdy se díváš na blyštící černá skla, mohou být oči za nimi namířeny přímo na tebe a provrtávat tě zkoumavým pohledem; a co víc, ani nemusí po střetnutí s tvýma očima uhnout, jak by se slušelo, protože jsou tak pohodlně skryté před zraky ostatních. Jistě, jistě, pravděpodobně to tak není – zvlášť pokud vypadáš nebo se oblékáš podobně nemožně jako já; třeba ta slečna dokonce zrovna podřimuje, ale neustále je zde ta možnost; děsivá představa!
Když míjím ženu ve slunečních brýlích, ze zásady se na ni nikdy nedívám, ani kdyby připomínala anděla v negližé. S lidmi ve slunečních brýlích pokud možno ani nemluvím. Nemám na to zkrátka nervy.
Unylý hlas v plastovém reproduktoru konečně ohlásil zastávku, kde jsem měl vystoupit, a s radostí jsem se zvedl ze židle. Naposledy jsem uštědřil muži přede mnou krátký pohled, kterým jsem se pokusil jeho sluneční brýle silou vůle rozdrtit na drobné střípky. Bohužel bez úspěchu, a ještě ke všemu jsem se ani nedozvěděl, zda můj pohled plný koncentrované zloby vůbec zachytil.
Seběhl jsem tři schůdky, horký vzduch stoupající z chodníků a sluneční výheň nad hlavou mě zahalily svou ubíjející dusivou silou. Mžoural jsem kolem sebe, oči zhýčkané chladivým tramvajovým šerem, a snažil se zorientovat v prázdninových výlukách a změnách linek.
„Nevíte, jak odsaď jede dvacítka na Smíchov?“ ozval se vedle mě unavený, ale milý dívčí hlas. Jen krátce, jak velí dobré mravy, jsem pohlédl na slečnu, abych s úlevou zjistil, že nepatří k těm, kdo svoje oči schovávají.
„Kolem Národního divadla,“ odtušil jsem po krátkém studiu jízdího řádu. Hlasitě si povzdechla a já se neubránil úsměvu, věnoval jsem jí ještě jeden pohled, tentokrát o něco delší, abych si ji mohl lépe prohlédnout.
Vypadala na dvacet, ale stejně tak by jí mohlo být i šestnáct nebo třicet. I když měla oči přimhouřené, všiml jsem si, že jsou nejspíše zelené nebo zelenomodré; a dlouhé vlasy obarvené do temně oranžova měla na temeni sepnuté výraznou černou sponou. Pohledná tvář i pěkná šíje byly až nezvykle bělostné v tak neúprosném slunci, které už nejméně týden atakovalo každého, kdo byl nucen vykročit ze stínů.
Došlo mi, že se na mě také dívá se zájmem, a v rozpacích jsem stočil zrak k přijíždějící soupravě s číslem 12.
„Eh, no,“ řekl jsem duchapřítomně, abych získal čas a obnovil duševní rovnováhu, ze které mě vyvedla, „hrůza, jak je teď přes léto emhádéčko úplně v chaosu. Ještě v tomhle počasí, vážně za trest.“
Znovu se na mě usmála a já byl vděčný aktuálním klimatickým podmínkám, že už jsem se nemohl začít víc potit.
„To jo,“ přikývla.
Dvanáctka na zastávce otevřela dveře a lidé se začali horečně tlačit dovnitř a ven, sem a tam, v brýlích i bez nich – ale jako by mě to na chvíli úplně přestalo trápit. Dívka sebou najednou trhla, otočila se spěšně na jízdní řád a zpátky k vozům tramvaje, a třemi dlouhými skoky proklouzla mezi ostatními cestujícími skrze dveře za zvuku výstražného znamení o vteřinku dříve, než se zavřely, a zvuk jejích bot na chodníku doprovodilo skoro neslyšné duté klapnutí. Zmateně jsem ji očima hledal za sklem, které v jasném slunci připomínalo špinavou vodní hladinu, a zdálo se mi, jako bych v šeru mezi odlesky a odrazy našel její pohled, omluvný a posmutnělý, bezradný a toužebný, a koutky jejích úst se trochu zdvihly tak, že se jí ve tvářích udělaly drobné ďolíčky, a snad i zlehka pokrčila rameny, než se dala tramvaj do pohybu a odvezla ji pryč, směrem ke Smíchovu, kam měla namířeno.
Teprve pak se k mému horkem a city potemnělému vědomí dostal se značným zpožděním nevýrazný banální zvuk, tiché poklepání, jako by se po chodníku proběhl plastikový pták. Sklopil jsem oči k zemi a uviděl, že pod mýma nohama – tam, kde ještě před pár okamžiky stála dívka – leží černé brýle proti slunci, nepříliš výrazné, s tmavě fialovými obroučkami.
Zdvihl jsem je po krátkém zaváhání a svíral je v prstech se směsí mírného zklamání, hraného odporu a upřímné zvědavosti. Můžou být snad její? letělo mi prudce hlavou a zároveň jsem zvažoval, jak dlouho už to může být, co jsem naposledy měl tuhle věc v ruce... Jistě dlouhé roky.
Měl jsem sice na nejbližší hodiny jiné plány, ale o tom, jaké jsou priority, rozhodl běh událostí za mne. Dvanáctka odvažející majitelku ztracených slunečních brýlí ještě ani nezmizela za zatáčkou, když na zastávku přijela tramvaj s číslem 20, která s ní sdílela přinejmenším podstatnou část trasy.
Bez váhání jsem nastoupil na prázdnou zadní plošinu. Černé brýle jsem opatrně zastrčil do kapsy u košile a skrze změť rytin a leptů netrpělivě pozoroval rozžhavené město ubíhající proti směru jízdy. V břiše jsem začal pociťovat zváštní šimrání, živočišné vzrušení, jaké snad pociťují kriminalisté, když odkrývají významnou stopu, nebo lovci zvířat, když se prohánějí s brokovnicí lesem... Já sám, pokud jsem jej vůbec někdy znal, už jsem na podobný pocit dávno zapomněl.
Na rušné křižovatce jsme dostihli tramvaj před námi a když jsme přejeli druhý most, začal jsem s každou zastávkou pozorně sledovat, zda nevystoupila dívka v dlouhých květovaných šatech s rudými vlasy a černou zdobenou sponou - - - už jsem začínal mít pochyby, zda mým očím někde neunikla, zda se navždycky neztratila v davu lidí, nežná a křehká, když jsem ji konečně zahlédl, jak míří od tramvaje k obchodům v podloubí u metra. Za pár chvil zastavila i dvacítka a několika rychlými kroky jsem dívku doběhl.
Zatvářila se překvapeně, když mě spatřila – čekal jsem, že se na mě zase usměje, ale v jejím obličeji se zračil spíš stín obavy. Jasně, došlo mi vmžiku, vypadá to asi dost ujetě. Sáhl jsem tedy rychle do kapsy u košile a vytáhl sluneční brýle.
„Myslel jsem, že ti tyhle vypadly,“ řekl jsem klidně a snažil se nevnímat vtíravý zápach z nedalekého stánku s párky v rohlíku. „Ale možná ani nejsou tvoje...“
Tvář se jí najednou rozzářila, nemusela už nic říkat, vzala si ode mne brýle a s přimhouřenýma očima se na mě zkoumavě zadívala.
„Díky,“ vydechla. „Doufám, že jsi sem nejel jenom kvůli tomu?“
Nevěděl jsem, co bych odpověděl; najednou mi to celé přišlo hrozně ponižující. Díval jsem se stranou a čekal, jestli mi ještě něco poví.
„Víš, já je vlastně ani moc nenosím, ale stejně, díky moc,“ řekla po chvilce.
Opatrně jsem se na ni podíval a možná až příliš temně jsem pronesl: „Já sluneční brýle nesnáším,“ snad až moc rázně, ale dívka se tomu nahlas zasmála a lidi procházející okolo se za námi ohlédli, dokonce i umaštěný upocený tlouštík ze stánku s párky.
„Nerad je nosíš?“
„To taky, ale i tak všeobecně, prostě bych je zakázal.“
Dívala se na mě sice stále pobaveně, ale nikoli s odstupem, jak by se snad dalo očekávat. Zdálo se mi – a nevycházel jsem proto z údivu – jako bych v ní jakýmsi zvláštním způsobem vzbudil zájem.
„Víš, že kdybys je měla na sobě, když ses mě zeptala na tu tramvaj, asi bych se na tebe ani pořádně nepodíval?“
„Proč?“
„Já myslím, že se lidi za ty brýle schovávají. Že je to další skvělý způsob, jak se ještě líp vyhnout tomu neustálýmu styku s lidma, do kterýho tě nutí veřejný místa ve velkoměstě. Jenže to zároveň hrozně odlidšťuje i ty zbytky mezilidskýho kontaktu... Vždyť se nad tím zamysli, lidi v těch debilních slunečních brejlích na tebe můžou civět, jak jen chtějí, a nemusíš o tom vůbec vědět! Tebe to neznervózňuje?“
Dívka se během mého krátkého monologu přestala usmívat a vypadala zaskočeně, že jsem se tak rozohnil. Nadechla se k odpovědi, ale nenechal jsem ji mluvit, pokračoval jsem dál: „Tobě nevadí, že nevíš, kdo se na tebe dívá třeba v autobuse, na zahrádce hospody, v parku, třeba i na koupališti? Pro mě je to šílenej stres, všechny ty potenciální oči, který na mě zvědavě čumí a zírají za tou rouškou neviditelnosti. Myslím, že je to další stupeň v neustálý individualizaci moderního člověka, další dávka opojný anonymity, další stěna mezi jednotlivcem a ostatníma lidma, další krok v tý izolovanosti, která už zavinila tolik zlýho...“
Na chvíli jsem se odmlčel a ačkoli jsem ještě měl spoustu věcí na jazyku, pohlédl jsem na ni, jako bych jí dával slovo.
„No, já bych řekla,“ začala pomalu a rozvážně, „že ty brejle lidi nosí prostě proto, aby jim nesvítilo to strašný slunce tolik do očí.“
Zarazil jsem se a váhal, jestli si ze mě utahuje úplně, nebo jenom napůl. Prudce jsem se nadechl k nespokojené odpovědi; teď ale pro změnu nenechala mluvit ona mě. Pokračovala dál s víčky sklopenými tak, že vypadala, jako by měla oči úplně zavřené.
„Ty si snad neuvědomuješ, jak se mračíš, jak pořád mhouříš oči? Vždyť taky přes to slunce skoro nic nevidíš!“
Jako bych chtěl vzdorně dokázat opak, otevřel jsem oči dokořán: ostře to zabolelo, takže jsem je raději zase přivřel a odvrátil hlavu stranou; stále jsem však dívku pozoroval a zjistil, že jí slunce poselo nosík drobnými pihami, kterých jsem si předtím nevšiml. Cítil jsem, jak mi krev tepe ve spáncích, a snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že je to vedrem.
Zvedla víčka a ještě jednou se na mě dlouze zahleděla svýma zelenomodrýma očima, než pomalu zastrčila brýle na jejich místo do tašky přes rameno.
„A vůbec, nepůjdeme teď radši někam, kde je nebudu potřebovat?“ |