Evelína si připadala poněkud odstrčená, ale aspoň měla čas ADAMa pozorovat. Když se jí předtím letmo dotýkal, přála si, aby to neskončilo. On však nevypadal, že by měl stejné myšlenky.
„Jak jsi věděla?“
„Ty žiješ…“
„Jsi ráda?“
„Samozřejmě,“ vypálila. Pochybovačně zavrtěl hlavou.
„Máš nového ADAMa.“
„Alberta,“ zašeptala, „můj ADAM jsi ty.“
„Už na tom nezáleží. Čas se nedá vrátit zpátky.“
Kývla, chtěla něco říct, ale lítost jí to nedovolila.
„Vrať se hned do knihovny, sbal se a odejdi z budovy ústavu. Brzy tu nebude příliš bezpečno. Nic ti vysvětlovat nebudu, pochop. Vím, že se na mě zlobíš, ale aspoň mi věř.“
„Můžu se…“
„Ne,“ zarazil ji. Její nepředstíraný smutek ho mrzel, ale nebylo cesty zpátky.
„Evelíno,“ poprvé ji oslovil, „tu svoji výzkumnou práci nemáš na síti moc dobře zabezpečenou. Když jsem se k ní dostal já… Četl jsem ji.“
„Nesmysly, že? Jak bych mohla já něco vědět o ADAMech, to si myslíš, že?“
„Ne. Říkám to proto, že mi leží na srdci tvá bezpečnost. Tvé poznatky sice nejsou bezchybné, ale i tak ti mohou nadělat problémy. A po dnešku zvlášť. Dávej na sebe pozor, ano?“
„Takže sbohem?“
„Opatruj se.“
„Ty taky.“

Vystrčili ji ze dveří na jasně osvětlenou chodbu, svit žárovek ji bodal do očí. Rychlou chůzí zamířila do knihovny a po chvilce už spěchala k východu. Jako by se za ní otáčelo hlídací oko kamery, ale možná se jí to jen paranoidně zdálo. Venku ji ovanul chladný vzduch. Hnána obavami pelášila Evelína k domovu, ani se neohlédla. Až v bezpečí vlastního domova ji napadlo, že se ADAMa nezeptala na spoustu věcí. Proč lhal o své smrti? Kdo mu poskytl útočiště v ústavu? Že by některý MISák? Kdo byli ti ostatní ADAMové? Zachránění z resetu nebo tajný spolek těch, kteří se nějak odlišují a domluvili se? Co to vlastně plánují?

Nehnutě stála dlouho do noci u okna a čekala na nějaké znamení. Zdálo se jí to, nebo i Albert se choval jinak než obvykle? Usnula pozdě neklidným spánkem.
Zlé noční sny zdaleka předčila ranní skutečnost.     

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
 
Ten půlrok, jež následoval po oné nešťastné události, měl ve vzpomínkách Evelíny vzhled krajiny pozorované z jedoucího rychlo-vlaku. Jednotlivé děje té doby jí splývaly. Ty špatné, trapné a ponižující, i ty plné lhostejnosti a únavy. Ubíhající měsíce a dni se prolínaly, až kolikrát nevěděla, kolikátého vůbec je. Ne, že by jí ta informace byla k něčemu dobrá.
Její účast, ať jakkoli nevýznamná, v onom nezdařeném spiknutí ji stála místo na katedře i přátelství a podporu kamarádek. Přišla o byt, zabavili její počítač i s rozepsanou prací a musela vrátit Alberta. To ji zamrzelo, cítila se za něj zodpovědná. Když s ní konečně její zhrzená matka po dvou týdnech promluvila, přemluvila ji, aby si Alberta vzala k sobě, máma naštěstí souhlasila.
„Jak jsi mi to mohla udělat?“ lkala pravidelně Evelíně do video-telefonu, „taková ostuda!“
„Nic jsem neprovedla, kolikrát ti to mám opakovat?“
„Možná ne, ale spolčila ses s nimi! Vždyť jsem slyšela, jak komise hodnotila tu tvou výzkumnou práci! Pobuřující a pochybné závěry, říkali.“
„Možná jsem se v lecčems mýlila, ale výzkum je přece od toho zkoušet a porovnávat nové myšlenky, ne?“
„Nezkoušej tu na mě ty svý odborný výrazy. Raději přemítej, jak se omluvit. Jak se stát zase normální!“
„Víš co? Mně tu nějak mizí signál, necháme to na jindy. Ahoj.“

Tam, kde nyní žila, mizel telefonní signál často. Tady mizelo do nenávratna skoro všechno. Jenom sněhu tu bylo dost. Sněhu a času.  
Její nové působiště byla ztracená varta na konci světa, v kraji sněhu a bílých nocí. Zimy už tu nebyly co kdysi a i ta sněhová nadílka byla zčásti umělá, ale někdo to dělat musel. Zajišťovat pokračování výzkumného úkolu o vlivu změn podnebí na kvalitu sněhu, potažmo na ovlivnění zásob vody pro lidstvo. Honosný název úkolu prakticky spočíval v denním laboratorním měření minerálů v kapce roztátých vloček.
Stanice, kde žila, pracovala a snažila se nevzpomínat, byla projektována pro několikačlennou posádku. Tudíž zde měla spoustu prostoru. Pro své občasné bláznivé nápady, pro soukromí, když se potřebovala vyplakat, i pro chvíle nečekané radosti, kdy si sama pro sebe tancovala z jedné místnosti do druhé.
Jednou za čtrnáct dní sem přiletěl letoun se zásobami. Piloti odvezli vyplněné deníky se záznamy, odebrané vzorky a také odpadky. S Evelínou buď nekomunikovali (ti, co byli vystrašeni její účastí na spiknutí), anebo si k ní beze studu dovolovali (ti, co si mysleli, že ona na tohle právě čeká). Postupně se naučila předvídat podle počasí jejich přílet a obvykle se zamkla v některé z laboratoří. Bylo jich tu dost.
 
Přistávající vrtulník rozvibroval výplně prosklených stěn. Rozfoukaný sníh zahalil základnu do bílého pláště. Z místnosti, která bývala fotokomorou, sledovala přicházejícího pilota.
„Haló! Přiletěla civilizace! Kde jste kdo?“
Nějaký vtipal, ušklíbla se Evelína a dál si nevzrušeně prohlížela staré negativy. Vydržela tam, dokud neslyšela vrtulník startovat na cestu zpět.
Hlas, který se zničehonic ozval za jejími zády jí málem způsobil infarkt.
„Díky za milé přivítání…“
„Ááá… Ty? Žiješ? Kde ses tu vzal?“
„Slyšel jsem, že prý za tebou chodí málo návštěv, tak jsem si řek´…“
„Nemluv nesmysly, ADAMe! Oznámili nám, že všichni rebelové zemřeli.“
„Měli pravdu. Ovšem nikoli v boji. V zoufalé situaci si vzali život.“
„A ty?“
„Já to viděl jinak. Měl jsem prostě štěstí.“
„Kdo tě za mnou poslal? Vidíš, jak jsem dopadla. Co po mně ještě chceš?“
„Právě jsem strávil čtyři hodiny schovaný mezi páchnoucími pytli v odpadkovém prostoru letadla. Nikdo neví, že jsem tady. Věř mi.“
„Takže proto jsi zde. Kvůli úkrytu, co? A vůbec tě nezajímá, že jsi mne tím znovu ohrozil?“
„Necháš mě venku zmrznout? Nebo se odvážíš schovat mě u sebe? Rozhodni se.“
„K smíchu! To tys rozhodl za nás oba!“
„Teď už mi asi neuvěříš, že jsem tě chtěl hlavně vidět, že ne?“
„Ne. A víš co? Nelze věřit tomu, koho neznám. A já tě ve skutečnosti neznám ani trošičku.“
„Vážně? Ty, která se mi dívala do hlavy?“
Evelína, která se už chvíli sotva držela na pokraji pláče, už napětí nevydržela, odběhla do pokoje, který používala jako ložnici a zavřela se tam. Zničil mi život, vztekala se, využil mě a ještě mi bude něco vyčítat! Nejzoufalejší na tom bylo, že přímo hmatatelně cítila, jak moc ho má stále ráda. Když se uklidnila natolik, že se dokázala sama sobě posmívat, jak se chová hloupě, vydala se ADAMa hledat. Po něm však jako by se na stanici země slehla.  S hrůzou ho zahlédla, jak se venku rozhlíží.
„Ty seš vážně blázen. Kam chceš jít? Na nejbližší základnu je to přes sto kilometrů. Akorát zmrzneš!“
„Když ti tu vadím…“
„Zase se hádáme,“ postěžovala si Evelína najednou.
„Tak to je ten správný čas na usmíření.“ ADAM k ní popošel a objal ji. Lehce, nijak důvěrně. Jako objímá někdo, kdo přežil a vrátil se z veliké dálky.

Vyprávěl Evelíně, jak se seznámil s tajnou organizací „jako-mužů“ a s jejich názory. To oni mu ukázali, jak přelstít původní naprogramování. Samozřejmě v kooperaci s některými osvícenými MISáky. Stoupenci nových pořádků, bojující za rovnoprávnost mužů, se formovali hlavně z řad resetovaných ADAMů.
On byl výjimka, jediný z nich měl na vybranou. To byl také nakonec důvod, proč zůstal naživu.
„Věděli jsme, že šance jsou mizivé, proto jsme do toho šli jen v malé skupině. Chápej, byla to jen zkouška systému. Naše ústředí vše monitorovalo, výsledky se podrobně zpracují a příští útok bude mnohem úspěšnější.“
„Útok?“
„Po dobrém to nejde. Cílem je přece dosáhnout vyjednávání, ne zabíjet.“
„Zabíjení… to je přesně ten důvod, proč byla mužům upřena práva, ADAMe.“
„Já ti rozumím, ale musí přece existovat způsob, jak by spolu mohli ženy a muži žít rovnoprávně!“
„Co když se bude historie znovu opakovat? Války… Viděl´s někdy ty filmové záznamy? Já ano!“
„Evelíno, vážně si myslíš, že ti muži, co v nich umírali, z toho měli nějakou radost? Že si přáli raději bojovat a zabíjet, než doma chodit do práce a žít se svými rodinami? Zdokonalit je třeba zákony, spolupráci mezi zeměmi, výběr politiků do jednotlivých vlád a ne programovat mozky obyčejným mužům!“

Evelína ho zaraženě poslouchala. Bylo na něm znát, že o podobných tématech nehovoří poprvé. Vlastně to dávalo smysl, ale přesto jí ty úvahy zněly více jako fantazie, než možná realita.
„Zabíjení, války, smrt… tohle já nepochopím. Ani to, jak se mohli ti tví přátelé sami zabít.“
„Oni neměli co ztratit, chápeš? Po bolestivém naskenování myšlenek z mozku by byli odvedeni k resetu. Takhle zvolili možnost nic nevyzradit a rychlou bezbolestnou smrt. Jakmile dojde k odkysličení mozku, myšlenky již přečíst nelze. Nikoho ze strážných nenapadlo, že by se v tom množství těl mohl ukrývat jeden živý rebel.“
„Jak si to představuješ nyní?“ přešla Evelína od obecných otázek k soukromým.
„Doufal jsem, že se tu budu moci ukrýt, to přiznávám,“ pronesl ADAM rozpačitě.
„Nemohl jsi tušit, zda tě neprozradím. To mi tak věříš?“
„Evelíno, ty to nechápeš. Ty jsi ten důvod, proč jsem riskoval a nezvolil smrt. Žila jsi s jedním ADAMem čtyři roky, neposlalas ho na reset a dokonce jsi po jeho smrti změnila svoje názory. Ano, mám důvod ti věřit.“
Evelína zalapala po dechu. Natáhla ruku, dotkla se jeho tváře, potřebovala se ujistit, že je ADAM opravdu skutečný.
„Já… promiň mi to vyšetření mozku,“ rozbrečela se, „vypadal jsi v tý nemocnici tak… a pak jsi umřel.“
„Ty se neomlouvej, zachránila´s mi život, pamatuješ?“

ADAM ji objal mnohem pevněji než předtím a po chvíli ji mezi slzami zkusmo políbil. Nebránila se. Půjde to, uvědomil si. Někde uvnitř pořád cítil k Evelíně lásku. Začnou znovu. Lépe? To sotva. V každém případě ovšem bez možnosti se rozejít, leda by jeden z nich chtěl putovat stovku kilometrů sněhem a ledem. Jak mu to řekli na ústředí? Jste důležitý experiment, vydrží-li vztah v takových podmínkách, vydrží už všude.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

ADAM 08-UH-70131 – hlášení č.: PNS3/78“ -
   - objekt zpracován, stupeň opětované lásky:  K8-065
   - situace: pod kontrolou, kvalita komunikace: AA-8/01D
   - negativní ovzduší: JH07/9, pozitivní ovzduší: SD04/6
   - stav: spokojenost EC33/08
  -  výsledek: zájem o pokračování – 99,6%

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

    Vážení přátelé a spoluzakladatelé nové společnosti,
dnes si připomínáme již desáté výročí dne rovnoprávnosti všech obyvatel naší planety. S vděkem a pokorou se ohlížím zpět, k těm, kdo v minulých dobách bojovali, trpěli a umírali za emancipaci mužů. Přesto, že názory naší mužské populace předjímali budoucí kooperaci obou pohlaví, základní kámen společné spolupráce zasadila žena. V její, dnes již legendární, výzkumné práci zazněla poprvé v novodobých dějinách myšlenka, jež ukázala nám cestu. Cestu k vzájemnému poznání, cestu míru. Její teze, že pro ženu je nejdůležitější potřebou láska, znamenala zásadní přerod ve způsobu námi vedeného odboje. Přerod od odporu k pozitivnímu přístupu. Ačkoli mnozí z nás byli původně k této metodě skeptičtí, její výsledky předčily naše očekávání. Historicky podmíněný negativní přístup žen k mužům se na základě naší nové strategie naprosto změnil. Experimentálně bylo nade vší pochybnost navíc dokázáno, že čím více lásky jedinec rozdá, tím více se její množství v ovzduší kumuluje.
Ano, vážení, to láska zachránila naše životy.

                                                                   (koncept prezidentova proslovu k 10.výročí Dne rovnoprávnosti)

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Evelíno, co bude dnes k obědu?“
„Dneska je úterý, to je kuchyň tvoje!“
„Od rána visím na střeše a opravuju vysílač, všimla sis?“
„Adame, já jsem za celý ráno našlapala aspoň pět kilometrů kvůli vzorkům a doteď je zpracovávám.“
„Dřív přece platilo, že vařily jen ženy, ne?“
„Bejvávalo. To víš, emancipace není legrace. Dala bych si rybu.“
„Sakra.“
„Taky tě miluju.“