|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Ták, už je tu máme,“ opřel se spokojeně o zábradlí nedaleko mola Hugo Železo, majitel obchodních lodí Rozálie, Esmeraldy a Mořského koníčka. Kdo ví, co si ten vychytralý rváč ošlehaný životem vlastně myslí, napadlo mě. Ale nejspíš vůbec nic. Tamti jsou mu lhostejní. Vlastně ne. Přece jen k nim něco pociťuje, pomyslel jsem si, když jsem si povšiml, jak přejíždí vypočítavým pohledem houfy přicházejících.
Zanedlouho se tísnilo na nábřeží a v přilehlých křivolakých uličkách na tisíc dětí. Všechny byly oblečeny stejně – do bílé řízy s párem neuměle vyvedených velkých rudých křížů, jedním na hrudi a druhým na zádech. Nejstarším chlapcům už rašilo pod nosem chmýří a větším dívkám se vzdouvaly na hrudi nepatrné kopečky. Byly tu ale i úplně malé děti, které se určitě noc co noc v představách navracely do máminy náruče. Přesto se však za ranního svitu znovu a znovu s novým odhodláním vydávaly na cestu. A právě o ty jsem měl zájem.
Zmožené, s rozedranými krvavými chodidly, hladové, na pokraji vyčerpání, a přece plné odhodlání se trmácely za velkým posláním, které s nadšením přijaly. Přece právě jim bylo dáno do vínku vymanit svaté město Jeruzalém a hrob Ježíše Krista z područí nevěřících. Ten, který pro nás všechny život obětoval, povstane z mrtvých a přijde království nebeské. Protože naše odhodlání a vroucí modlitby Tě vzkřísí, ó Pane náš. Záplavy Saracénů padnou v prach před Božím synem a otevřou brány věčného města.
Přibývají další a další. Řinou se jako povodeň užaslým městem. A stále zřetelněji zní píseň, kterou některé z těchto drobných rtů někde na počátku pouti zanotovaly, nejprve snad dva tři verše, pak se připojil někdo jiný, přidal slovo, jiný sloku. Stala se motlitbou – nebo vyznáním? Mnohý dospělý se podvědomě pokřižuje, sotva zaslechne ty neobratné verše, verše plné zbožných slov. Mnohé již tuto cestu zaplatily životem. Vyčerpání z pochodu si vybíralo nesmlouvavou daň. Ale hned v další vesnici, v příštím městě zemřelé nahradily jiné zástupy dětí v bílých řízách, které vyslyšely volání Božího syna. Volání Božího syna? Ne! Byla to jen mámivá slova fanatických potulných kazatelů, slova o velkém poslání, kterému jsou děti předurčeny a kterému se nadšeně podvolovaly. Vždyť ony nevinností zvítězí tam, kde hříšní vojáci selhali. A rodiče? Cožpak se mohli postavit Bohu?
Malý zlodějíček, potloukající se v přístavu, poklekl do prachu čpícího zaschlou močí a zvratky opilců z nedalekých putyk. Sepjal prsty a vroucně odříkával modlitbu za ty maličké. Sklouzl jsem pohledem stranou. Přítmí rozpadajícího se stavení ukrývalo dvojici. Nachmelený námořník a mladá dívka v ušouraném laciném oblečení poddávající se za hrst drobných touhám muže. Jeho prsty již neurvale roztrhaly živůtek a drtí v sevření poloobnažená ňadra. Možná je to starší sestra zlodějíčka, se kterou je kluk smluvený, nebo opodál číhá nějaký otlemenec, který se uměním dívky i chlapce živí. A až se námořník nasytí prvních dotyků, chtivě jí vykasá sukni a s pootevřenými zapáchajícími ústy se skloní ke rtům dívky, pak nastane hochova příležitost. V takové chvíli přece každý přivře oči a nic nezpozoruje. Obratné dětské prsty vniknou v nestřeženém okamžiku do měšce, nebo ho odřežou a do chlapcovy dlaně vklouzne několikaměsíční výdělek námořníka, který dá obživu chlapci, dívce i jejich „ochránci“. Kolikrát už hoch jistě takto čekal na svou příležitost. Nesměl udělat chybu, vždyť nejednou už byla těla přistižených nalezena s prořízlými hrdly. Co bychom my dali za každého zdravého chlapce nebo dívku, povzdechl jsem si. Kdybyste jen tušili, jak jste nenahraditelní!
Záhy se všude kolem průvodu začaly objevovat klečící postavičky dětí z města. Se sepnutýma rukama se modlí za ty maličké. Za děti, které nalezly odhodlání spasit svět. Mnohé se pak zvednou, odběhnou domů a ze skrýší, kde je ukrývaly před svými drahými, vytahují bílé řízy. Marné jsou slzy i odpor těch, které nade vše milují. Boží syn nás potřebuje, Boží syn nás volá. Volá nás, své děti! Vymaňují se z náručí matek. Ani slzy, ani vyhrůžky nic nezmohou a i ony se připojují k procesí malých svatých bojovníků. A vrátíme se jako hrdinové! Jejich duše prostupuje píseň o bílé říze a rudém kříži. A my Tě budeme hodny, Pane náš!
„Za každých dvacet kusů dukát na dřevo,“ požadoval na mně kapitán Hugo Železo.
„Platí,“ měl jsem už dohadování právě dost. Nadto jsem nechtěl riskovat zmaření obchodu. Vždyť ti, o které mi šlo, užuž budou nastupovat do lodí. S úzkostí jsem sledoval, jestli jich bude dostatek.
„Malí, kteří bez sklonění hlavy projdou pod touto tyčí,“ ukázal Hugo na lať vysunutou z okna kajuty, „připadnou tobě, ostatní půjdou na mé lodě.“ Jeho prošedivělý řídký vous nedokázal zakrýt zarudlou hlubokou jizvu, hyzdící pravou část obličeje. Táhla se rozšklebená od koutku úst až k obočí. Bylo jasné, že mě považuje za kavku, kterou oškube. Ti starší mají přece větší cenu. Na tržištích s otroky jsou žádanější. Dokonce se rozhodl neponechat dozor nad naplněním podmínek obchodu žádnému ze svých zástupců a sám si připravil do hrsti kamínky, pomocí nichž chtěl odpočítávat děti nastupujících do mých korábů.
„Dvacet malých – dukát,“ spokojeně se zašklebil Hugo.
Plácli jsme si.
Kapitán pošťouchl nohou plavčíka, aby nás obsloužil. „Korbel!“ Hoch spěšně odběhl a vzápětí byl zpátky. Plný hnusu jsem musel vyzunknout něco nechutné břečky, abych stvrdil obchod. Doufám, že z toho utrejchu neoslepnu. Škoda toho chlapce, povzdechl jsem si, když jsem plavčíkovi vracel nádobu. Bral bych ho! Vypadal zdravě a jeho bystré oči svědčily o inteligenci. Rusé vlasy a velké modré oči mu dodávaly zdání klukovské protřelosti. Dokonce i zuby měl zdravé. Dosvědčovaly, že na lodích, kde mnohdy scházely čerstvé potraviny, se neplavil zas tak dlouho. Nebo měl štěstí na krátké plavby. Jiní měli často dásně oteklé a zuby vyviklané. On ne.
Byl jsem na moři už dost dlouho na to, abych o osudech plavčíků něco věděl. Někdy je v přístavní putyce koupili za hrst drobných. Mnohdy od rodičů, kteří se zoufale snažili uživit aspoň ty mladší, nebo hochovi, který toužil po dobrodružství, nabídl někdo z námořníků, že mu ukáže loď, a chlapci pak už nedovolili odejít. Někdy prostě chňapli prvního, který se nachomýtl, přetáhli mu pytel přes hlavu nebo ho omráčili pěstí a klučina vzlykající na palubě odplouvající lodi už jen bezmocně sledoval, jak mu domov mizí v dáli.
A jejich osud na lodích? Byli děvečkami pro všechno. U takové sběři, jako byla tahle, skutečně pro všechno. Ženy na lodích nebyly, přístavy s nevěstkami jednou dvakrát za dlouhý čas. Plavby trvaly řadu měsíců, i proto se občas někdo z té svoloče ohlédl po plavčíkovi. Na mé první plavbě o jednoho metali kostky.
Lépe na tom byli jen ti, kteří byli určeni k posluze kapitánovi nebo důstojníkům, jako právě tento chlapec. Nejenže mohl dojídat zbytky z důstojnického stolu, ale někteří velitelé měli vzdělání a aspoň nějakou úroveň a chlapec se ledasčemu přiučil.
Už tu byli první křižáčci. Ti, které jsem chtěl nalodit. A na nábřeží vypasený, spokojeně se šklebící prelát žehnal „malým svatým bojovníkům“.
„Hajzl,“ uplivl si Hugo Železo směrem k fráterníkovi, „za každou loď jsem musel vycvakat padesát dukátů. Ještě že těch panchartů je dost, abych na nich na tržišti s otroky v Alžíru a Alexandrii vydělal. Ta flanďácká svině. Bez jeho požehnání bychom ty spratky nesměli naložit. On má své jidášské groše jisté, a riskujeme my. Bouře, piráti a mám po zboží…“ znovu pohledem oceňoval přibývající děti, „nebo kdyby mezi těmi zmetky vypukly nemoci – můžu se jít pást!“
První se k nám blížil nějaký starší chlapec a za ním v houfech další děti. Podle rudé látky na rameni byl jedním z vůdců. Hugo Železo mu cestu zahradil nohou a ukázal ke své lodi: „Ty patříš tam!“ Děti se rychle přizpůsobily pokynům. Oddychl jsem si. Těch, o které jsem měl zájem, byl dostatek. Dukáty z mé ruky rychle mizely, ale to mě netrápilo. Stačilo lusknout a vzápětí jsem měl plný měšec dalších. Na lodi jich bylo víc než dost. Na deset, sto korábů!
Začínal jsem vyhlížet, které dvě z dětí si vyberu já. Chlapce, nějakého čiperu, kterému uličnictví kouká z očí, a přesto, když se nikdo nebude dívat, se nám rád stulí do náruče. A dívenku, nejraději modrookou s dlouhými světlounkými vlásky, něžnou a jemnou. Nebylo těžké si vybrat. Přesto jsem se nemohl rozhodnout. Děti byly sice pohublé a poznamenané četnými škrábanci a modřinami, ale postačí troška jídla a péče a budou jako ze škatulky. Máme na to právo? neodbytně mi hlodalo v mysli. Ale tohle jsme přece už řešili v dlouhých diskusích. Nejen právo, ale i povinnost!
Teď, kdybych v Něj věřil, bych snad vzal Boží jméno nadarmo. Tam jsou! Holčička úzkostlivě se tulící k chlapci, a ten má přes své mládí na rameni znamení vůdců. A na hrudi erb s řeckým tau, které někdy nahrazovalo kříž. Popojeli s nějakou kárkou a chlapec přikazuje:„Petře, Matěji, rozdělujte!“
Zpod plachty vozíku děti tahají tu placku, tu ovoce. Dokonce i kus sušeného masa se našel. „To dáte Barborce a Daníkovi!“ nařizuje a prstem určuje maso pro vyvolené – nejmladší děti.
Rozděluje všechno jídlo mezi svůj houfec. Nikdo nezareptá. Okolní dav dětí po nich pokukuje, ale on je nesmiřitelný: „To je naše!“ Odměřuje každý kousek a jen svým podává. Dokonce jsem postřehl, jak holčičce, která se k němu tiskne, podává i svůj díl. „Já nemám hlad!“ povídá. Lhář jeden! Na očích mu vidím, s jakou chutí by se zakousl do voňavé placky. Voňavé? I na pár kroků je zřejmé, že bych si na ní vylámal zuby. Ale on je ve své spravedlnosti neochvějný. Toho chci! I s tou holčičkou. Copak bych je mohl rozdělit? Vy budete moji! Sotva dojedli, vydali se vstříc mé lodi. Málem jsem zavýskl.
Holčička prošla a laťka jí čněla vysoko nad hlavou. Ale chlapec se musel nepatrně sklonit. Nepatrně!
„Mazej pryč, patříš tam,“ ukázal Hugo Železo na svoji loď.
„Počkat, já ho chci!“ ohradil jsem se.
„Obchod je obchod!“ šklebil se mi ten vydřiduch do očí.
„Dám za něj dukát!“
Kapitán se na mě užasle podíval. „Dukát? Dukát!“ mumlal si, „ten malej kripl se ani v ráhnoví neudrží!“ Věděl, že plavčíka pořídím v každém přístavu za babku. Najednou se mu tvář rozjasnila. Jo, takhle to je! Na tom se dá vydělat…
„Dej tři a já,“ přistrčil Hugo ke mně i svého plavčíka, „přihodím jako pozornost jeho. Na slovo poslechne.“ Aby dodal slovům váhu, pobídl kluka herdou do zad, aby se na mě tvářil co nejroztomileji. Chlapec okamžitě pochopil, co se od něj očekává, rozzářil se a začal po mně házet cukrbliky.
„Dva,“ byl jsem rozhodnutý nedělat ze sebe pořád hlupáka.
„Tři, a i ten plavčík je náš!“ vpadl do dohadování můj zástupce Filip, který právě přinášel další měšec s dukáty. Vykulil jsem na něj oči. Po tom, co Hugo o něm naznačil, pokud je tomu tak, to by pak i přesto o něj měl zájem?
„Ber ho!“ sykl mi Filip do ucha. „Pro mě,“ dodal. Co jsem měl dělat? Známe se spolu od dětství a i on má právo si vybrat odměnu. A nějaký dukát nás nezajímal. Chce ho, jeho rozhodnutí. „Beru oba,“ prskl jsem, třebaže se mi příčilo, že je chlapec svědkem toho, jak o něm smlouváme jako o dobytče na trhu.
„Filipe, proč máš o toho hocha takový zájem?“ nedalo mi to.
„Vzpomínáš na putyku v Janově?“ ušklíbl se.
Došlo mi to. Byli jsme tam svědky, jak kapitán, na jehož lodi jsme se plavili, s jiným kapitánem v přístavní krčmě holdovali nějaké hazardní hře. A ten druhý, když neměl dostatek peněz, přihodil i plavčíka. Prohrál. Nejvíc nás udivilo, že tam ten hoch bez zareptání přešel k nové posádce, jen někomu zamával na rozloučenou, a vzápětí se už snažil získat někoho z nové osádky. Po několika neúspěšných pokusech se chytl u starého kormidelníka. Od té doby starého muže na slovo poslouchal, zahrnoval ho jednou pozorností za druhou a bezvýhradně mu sloužil. Tenkrát jsme nechápali, ale vše nám došlo později. Chlapec získal ochránce v tomto krutém světě, a čím výš byl onen námořník v hierarchii, tím lépe. Možná to pro plavčíka znamenalo dokonce i šanci přežít. Tenkrát měl štěstí. Kormidelník v něm viděl syna nebo vnuka, kterého možná nechal doma a který ho třeba právě vyhlížel v některém zapadlém přístavu.
A stejně jako ten starý námořník se teď Filip rychle sblížil s chlapcem, který stejně jako onen hoch tenkrát hledal u někoho ochranu.
To já to budu mít těžší, povzdechl jsem si. Právě přivlekli vzpírajícího se chlapce, o kterého jsem měl zájem. Asi si myslí, že mu nechtějí dovolit se nalodit. Sotva ale hoch postřehl, že ho strkají k mé lodi, na jejíž palubě už stála dívenka, která se předtím k němu tiskla, řekl bych jeho sestřička, přestal se zpěčovat.
„Mikoláši,“ hlesla dívenka a usmála se přes slzy.
„Terko,“ nadšeně jí zamával.
Terka a Mikoláš, zasnil jsem se nad jejich jmény. Líbila se mi. Získám si vás? Získám! Získám…?
Naloďování bylo téměř u konce. Všechny naše lodě byly přeplněné a jedna za druhou odrážela od mola. Už jsem skoro vydal pokyn k odplutí i té své, když jsem postřehl toho zlodějíčka, který v přístavu žádostivě pokukoval po odplouvajících malých křižáčcích. Zaváhal jsem, ale rychle jsem se rozhodl. Stačilo kývnout, opravdu jen nepatrně, a on na mě zprvu nevěřícně jako by říkal Nemám přece bílou řízu ani rudý kříž, poté nejistě, ale přece jen vklouzl na palubu mé lodi. U nás ti bude lépe, pomyslel jsem si.
Konkurenční koráby čekala dlouhá plavba. Byly přeplněné stejně jako ty naše a přístavy nevěřících s trhy na otroky daleko. Kompas nebyl na těch kocábkách běžný. Objevily se nedávno a řada kapitánů k nim neměla důvěru. Proto se většinou drželi s loďmi u pobřeží a obeplouvali celé Středozemní moře. Ale my? Postačí několik hodin a budeme v bezpečí. S obchodními loděmi Viléma Prasete a Huga Železa už nebudeme mít nic společného. Nic! Napadlo mě, že se tu nemám s kým a proč rozloučit. Měl jsem těch chamtivých, otrlých lidí právě tak dost. Ještě dvě tři hodiny plavby a budeme mezi svými. Teď si ještě získat Terinku a Mikoláše. I mnohý člen posádky si začal kradmo vyhlížet kýženou odměnu. Ten dívenku, jiný chlapce. Za to strádání a nejistotu, zda a kdy se vrátíme domů, si ji všichni zasloužíme.
Ještě chvíli šplouchaly vlny o boky našich lodí, a už molo zmizelo navždy za obzorem. K údivu ostatních mořeplavců jsme se nedrželi pobřeží, ale vypluli rovnou k Jeruzalému, na širé moře. Nemusel jsem se ani dohadovat, co si tamti námořníci myslí: Kdo by riskoval bloudění a ztrátu zboží, lodí i životů? Dokonce jsem postřehl kapitána Huga Železa, jak si nás ze zádi své lodě pohrdlivě měří. Víte, že by mě zajímalo, jestli si alespoň vzpomněl na toho plavčíka, kterého nám prodal? Ale myslím si, že mu bylo naprosto lhostejné, jestli skončí na dně moře, nebo v otroctví.
„Tam je Jeruzalém, tam nás očekává syn Boží,“ ukazoval Mikoláš někam před nás Terince. Přistoupil jsem k nim.
„Pleteš se. Ten je tam,“ ukázal jsem správným směrem. Chlapec ke mně zvědavě vzhlédl: „Ty jsi kapitán?“
„Dá se to tak říct.“
Následovala smršť otázek, které jsem mu celý blažený pečlivě zodpovídal jednu za druhou. Je zvídavý!
„Chcete si prohlédnout loď?“ navrhl jsem. A už Terčina ruka vklouzla do mé dlaně. Konečně! Sice mlčela, ale co. O to víc mě Mikoláš, ten andílek, zasypával dotazy. Dokonce nyní strpěl moji ruku na rameni! Pohladit po hlavě jsem se ho neodvážil. Ucukl by? Dáme se dohromady, těšil jsem se, a naděje ve mně rostla. Moje kajuta se jim líbila ještě víc.
„Ta je velká,“ vydechli.
„Něco pro vás mám,“ snažil jsem se je zaujmout.
„A co?“ zazářily jim oči. Přistoupil jsem k truhle a chystal jsem se ji otevřít, ale už jsem to nestihl.
S třeskem zalomcoval lodí hrom z bezmračné oblohy. A další. A další… Neklamná známka – blížíme se k cíli. Prostor kolem křižovaly blesky, mezi které připlouvaly naše koráby. Moře kolotalo četnými bublinami a mezi nimi se zmítali umírající mořští živočichové. Cena za náš návrat. Zvážněl jsem.
„Teď budeme potřebovat vaši modlitbu!“ snažil jsem se odvést pozornost obou dětí, aby se moc nevyděsily.
Nechápavě ke mně vzhlédly.
„Nyní se rozhoduje o všem. O všem!“ zopakoval jsem a přitiskl je k sobě. Vycítily moji nejistotu.
„Zavřete oči a modlete se, modlete se, jak nejvroucněji můžete,“ požádal jsem je a cítil, jak blednu. Jestli se to nezdaří, nebude žádné zítra, vířilo mi myslí. Ani pro vás, ani pro mne, ani pro ty, kteří nás doma nedočkavě vyhlížejí. Asi jsem vypadal tak napjatě, že to potlačilo každou jejich otázku už v zárodku. Co jsem jim měl říct? Dobře jsem věděl, že jestli moje výpočty nebyly správné, vše vyjde nazmar. Nikdo nepřežije. Léta odříkání. Téměř třicet let jsme šetřili energii, každý joule po joulu, na tento jediný okamžik. Na tento. Pokud se posun v čase nezdaří, všichni zahyneme. A s námi to smete naprosto vše. Dějiny, jak jsme je znali, budou zapomenuty.
Svět kolem nás se rozmazal, protáhl, a když se narovnal, vyhlédl jsem okénkem kajuty a málem zajásal. Podařilo se. Jsem doma. Doma! Určitě je rok 3756, měřil jsem si pohledem nedaleký přístav. Vše bylo připraveno na připlutí dětí, tak jak jsme to před rokem opustili. Tedy pro nás to byl rok. Tady uplynuly pouhé hodiny a možná jen minuty!
„Profesore,“ rozsvěcovala se v mé pracovně jedna obrazovka za druhou, „dokázali jste to! Spasili jste lidstvo! Na Zemi znovu zazní dětský smích!“
„A ti maličcí?“ ještě jsem nedokázal opustit slovník středověku. „Jsou v pořádku?“
O Mikoláše a Terku jsem se obávat nemusel. Byli už u nás doma a manželka byla z obou v transu. Ani nevěděla, koho má objímat dříve. Jestli mě, nebo… Povedlo se! Jsou naši. Naši! Rozumíte?! Naši! Máme syna a dcerušku. Téměř třicet let jsme na ně čekali! Jedno dítě je kouzelnější než druhé. Stejně jako všichni ostatní jsme se i my vzdali snu, že kdy zazní v našich domovech, na celé Zemi, dětský smích.
„Nepřišli jsme o jediné plavidlo,“ seznamovali mě se situací kolegové, kteří společně se mnou celou výpravu do minulosti připravovali, ale zůstali zde. „Jen jedna Archa,“ tak jsme označovali lodě určené k přivezení zvířat a rostlin z minulosti, „se napůl potopila. Nestačila včas doplout na místo přesunu a zadní část byla rozdrcena. Ale vše se podařilo zachránit!“
„Jsou děti zasaženy časovým přesunem? Bude mít pro ně v budoucnu následky?“
„Jejich vitalita je úchvatná, ani jsme nepotřebovali transfuze! Je tam i pár nemocných, ale to je pro naše lékaře zanedbatelný problém. A pokud máte na mysli… Ano, budou moci mít v budoucnu děti. Profesore, nadto každá kapka jejich krve je zázrak! Lékaři oznámili, že na základě vstupních rozborů a buněk, které z ní mohou extrahovat, dokážou vrátit milionům žen i mužů plodnost. Slibují, že se brzy narodí nespočetně jiných zdravých dětí, které nebudou postižené chemickým zamořením a genetickými manipulacemi tak jako my.“
„Jak přijaly nové rodiče?“
„Filip měl geniální nápad, jak to zaonačit, aby si připadaly, že jsou stále ve středověku. Nevíme o tom, že by se vyskytl jediný problém s jejich začleněním do nových rodin. Jen psychologové si nyní lámou hlavy, jak je co nejšetrněji připravit na to, že nejsou ve své době.“
„Nebudeme vás, profesore, rušit. Jste jistě unavený.“ A obrazovky potemněly.
„Záznam,“ požádal jsem o spuštění dokumentace událostí po návratu naší výpravy. Časový skok mě sice vyčerpal a obměna krve poškozené časoprostorovými vlnami byla přes řadu transfuzí nedostatečná, ale zvědavost byla silnější.
Bedlivě jsem sledoval všechno, co se od našeho připlutí odehrávalo. Od našeho objevení z minulosti, omámení a uspání dětí až po jejich přenos do simulovaného saracénského vězení. Každé jsme vynesli zabalené v ochranné protiúrazové dece z podpalubí lodí a opatrně, aby jim ani závan větru neublížil, jsme je snášeli k místu, kde se mělo rozhodnout o všem. Přijmou nás? Blesklo mi hlavou. Vždyť jsme je ukradli! Ukradli! Z jejich světa. Ať byl sebekrutější, byl jejich! Řekl bych tohle před výpravou?
Abych přišel na jiné myšlenky a potlačil znovu se rodící pochybnosti, zběžně jsem nechal v pracovně odvysílat záznamy z hlavních tříd po celém světě. Bez ohledu na kontinent nebo město se naprosto nikdo nemohl odtrhnout od vysílaných přenosů z připlutí dětí. Nejen ženám, i leckterému muži vyhrkly slzy. Zřetelně jsem vnímal Naše odříkání nebylo marné.
Ještě před zahájením akce „Adam a Eva“, jak jsme výpravu do minulosti pokřtili, jsem musel vybojovat s těmi, kteří hlásali, že ne ony děti, ale jejich vitalita je důležitá a měly by být jen zásobárnou životodárné hmoty pro znovuoživení lidstva. Tvrdili: Jsou už tisíce let mrtví! Tenkrát jsem vyhrál. Drtivě! A nyní? Pochopil jsem, že po prvních odvysílaných záznamech by v případě, že by jim někdo chtěl ublížit, povstalo by k jejich ochraně celé lidstvo.
Vrátil jsem se k záznamům, co se dělo s dětmi v saracénském vezení a po něm, které mě zajímaly nejvíc. To už jsem byl jako všichni mojí společníci v narkóze a péči lékařů. Simulované saracénské vězení a v něm se tísnily přenesené děti. Tohoto okamžiku jsem se nejvíce obával. Dlouho jsme promýšleli, jak jim co nejpřijatelněji umožnit přechod z roku 1212, kdy probíhaly dětské křížové výpravy, do roku 3756, naší současnosti. Přenos časem se mohl uskutečnit pouze před pubertou, aby byla dětem zachována plodnost. Navíc jsme nutně potřebovali jen děti malé, které dokážeme připravit pro svět o dvě tisíciletí starší. Krajní věk byl stanoven na deset let. Radši bychom pěti až šestileté, ale těch by bylo málo.
Pozoroval jsem, jak se v kobkách probírá první, druhé, třetí dítě a zprvu nevěřícně a pak zklamaně civí na okovy na zápěstí a kotnících. Okovy? To si měly jen myslet. V té suprapevné elastické látce byla řada čidel, která sledovala jejich zdravotní stav a přenášela data do lékařských laboratoří po celém světě, kde je četné týmy odborníků vyhodnocovaly.
Nikdy předtím se veškeré prostředky lidstva nesoustředily na jeden jediný cíl. Jen nashromáždění potřebné energie vyžadovalo po desetiletí od každého obyvatele Země značné omezování, které všichni ochotně podstupovali. I ti největší skeptici bez zareptání respektovali rozhodnutí většiny. Děti byly po celý dlouhý čas příprav i nyní naprostou prioritou a organizační týmy už před zahájením akce Adam a Eva nestačily odmítat dobrovolníky. Nemusel jsem se s nikým ani spojit, abych tušil, že nyní je dobrovolníků ještě víc.
Právě jsem postřehl Mikoláše. Odcupital omezován „okovy“ ve své cele špalírem dětí až k mřížím tak, aby jej slyšely i ostatní v dalších celách. A zprvu tichým, ale postupně sílícím hlasem umlčoval štěbetající houfy: „Proč jste ustrašeni, vy malověrní?“
A zanotoval první slova písně, kterou si na své pouti děti samy složily. Jak byly úchvatné, když s jejími verši vstupovaly do Marseille! Přidal se k němu nejdřív jeden, vzápětí další a další a nakonec se ze všech chlapeckých a dívčích rtů nesl vzhůru ke klenbě domnělého vězení chorál. Přestože v naší době je náboženství minulostí, zněl chorál velebně a malí Boží bojovníci byli úchvatní ve svém odhodlání. Mikoláš nechal doznít poslední tóny v klenbách cel, poklekl na zem a začal: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“
Jeho výraz, planoucí oči, hořící tváře mě zarazily. Pochopil jsem. Vzali jsme vám váš svět – víru, sny i odhodlání - a ani nevíme, jestli u nás budete šťastni. A neptali jsme se vás! Dokážeme vám vynahradit vše, o co jsme vás připravili? Vždyť byste ale bez nás zahynuly. Přesněji řečeno převážná většina z vás. Dobře jsme to věděli. S tím vědomím jsme do všeho šli, zmítalo mou myslí. Ty děti šly přece na jistou smrt… Nebo k Bohu, jak říkali jejich rozumnější současníci, kteří jen nad celým tím šílenstvím bezmocně krčili rameny. Se slovem Páně vstříc záhubě. Zbylé děti, které nezahynuly cestou nebo nebyly prodány do otroctví, pobili Saracéni jako zvěř, jen co je objevili na svém území. Ani francouzský král, dál jsem se v duchu ospravedlňoval, který proti malým křižákům poslal vojsko, aby je zastavil na hranicích království, a zamezil rozšíření toho bláznovství i mezi své poddané nepochodil!
Vrátil jsem se k záznamu. Všichni se k Mikolášovi přidali a jedna postavička za druhou v kleče vyznávala oddanost Pánu.
Jako bychom si to naplánovali, pookřál jsem a zaplašil pochybnosti. Proč vůbec pochybuji? Vždyť jsem ten krutý svět, ve kterém žili, viděl. Kdyby mi o něm někdo vyprávěl, nevěřil bych.
Ještě ani neskončila modlitba, když se uprostřed prostranství zhmotnila průhledná trojrozměrná postava, postava Ježíše Krista, syna Božího, a dětskou modlitbu přerušila rozhodná slova, nabízející spasení. Mávl prstem a okovy z dětských zápěstí a kotníků odskočily, dveře cel se rozevřely a On je vedl k místu, kde čekali všichni, kteří dostali ten neskutečný dar a zodpovědnost stát se jejich rodiči.
„Profesůrku, úchvatné, co?“ objevil se Filip na obrazovce a oslovil mě tak, jak mě častoval v dětství a mládí. Směs obdivu a sarkasmu.
„Zatím všechno vychází,“ vyjádřil jsem spokojenost. „I díky tobě, ten hologram Ježíše byl přece tvůj nápad.“
„Bylo to pořád lepší než ona scestnost, kterou připravili psychologové. Chtěli zinscenovat prodej na saracénském tržišti. Teprve později je budoucí rodiče měli adoptovat.“
„Máš pravdu, citát anonymního kronikáře z Kolína nad Rýnem všechny přesvědčil. Jak to bylo?“
„… cokoliv s námi Bůh chce učinit, splníme oddaně a oddanou duší,“ a povzdechl si: „Škoda, že se už nikdy nikdo nepodívá do minulosti. Pro historika byla ta minulost úchvatná.“
„Filipe, víš dobře, že stačila jediná chyba ve výpočtu a úder energie by způsobil stejný efekt, jako kdyby se zřítil Měsíc na Zemi. Měli jsme nehorázné štěstí, že vše vyšlo. Naděje na úspěch byla pouhých čtyřicet šest procent. Přenosová zařízení jsou právě nyní demontována a jen šílenec by se je pokusil ještě někdy použít.“
„Víš, kdo je ten tvůj Mikoláš?“ odvedl Filip hovor jinam.
„Historik jsi ty, ne já, jak bych to mohl vědět?“
„Nepovídej, že jsi neslyšel o desetiletém Mikoláši z Porýní, jednom ze dvou vůdců dětské křížové výpravy. Kolik dětských vůdců si myslíš, že mělo na hrudi erb s řeckým tau místo kříže a jmenovali se Mikoláš? Copak jsi neviděl, jak byl rozhodný, sotva procitl z omámení, a jak ho ostatní bezvýhradně poslouchali?“
„Cože? Ty chceš říct, že je to on? Ten přece zahynul na zpáteční cestě domů, když ho papež přesvědčil, aby ukončil výpravu!“
„Je to jistě on! Myslím si, že rozpustil svoji část výpravy, s nejvěrnějšími se spojil s částí pasáčka Štěpána a spolu dorazili do Marseille. A když se nevrátil domů, všichni nabyli přesvědčení, že zemřel cestou jako mnozí.“
Náš rozhovor ukončily otevírající se dveře Filipovy pracovny.
„Scenérie – loď,“ přikázala drobná postava v námořnickém. Vždyť tohle je přece Filipův plavčík, kterého získal od Huga Železa! Když se pracovna mého přítele poznenáhlu proměňovala v kolébající se loď, všechno mi postupně docházelo. Stěny vytvořily dokonalou iluzi paluby středověké lodě, tušil jsem, že pokojem vane vlahý větřík, a slyšel jsem křik racků poletujících nad hladinou. Viděl jsem, jak palubou vytvořeného korábu pohupují vlny. Vsadil bych se, že závany větříku dokonce obohacovaly vůně simulující moře.
„Kapitáne, večerní šálek čaje!“ hlásil chlapec ze dveří a zvesela přibalancoval s tácem až k Filipovi.
Snad jsem dokonce údivem otevřel ústa. Filip se nahlas rozesmál, nepatrně naznačil rozpřáhnutí a už ho plavčík objal a sedl si mu na kolena.
„Filipe, on ví?“
„Ano, my jsme se s Mojmírem dohodli už na lodi. Já mu řekl, že chceme syna a zda jím chce být právě on, a Mojmír souhlasil. Simulaci korábu z pracovny zvládl dobře, ne?“
„A to mu nevadí, že sis ho prachsprostě koupil za dukát?“
„A proč by? Copak ty jsi Mikoláše i ostatní nekoupil?“
Chtěl jsem namítnout, že oni to nevědí, ale nakonec jsem došel k závěru, že můj přítel má pravdu.
„Jediné, co mě skutečně mrzí,“ pokračoval Filip, „že vy chcete své děti držet v nevědomosti a až postupně jim odhalovat, kde jsou, a Mojmír tak bude ještě dlouho bez kamarádů.“
„Filipe, něco nechápu. S návrhem vytvořit v rozsáhlé oblasti simulaci středověkého přístavu a aspoň zprvu je držet v domnění, že jsou stále ve středověku, jsi přišel právě ty.“
„Jenže Mojmír byl na změnu už dávno připravený. Dobře věděl, že Hugovi by nedělalo problém prohrát ho v kostkách, a fanatismus malých křižáků mu byl cizí. Chtěl jen přežít.“
„Možná… snad máš pravdu,“ váhal jsem. „Když vidím jeho pokroky, možná by stálo za to, aby i Mikoláš s Terinkou prohlédli. Ještě si to promyslím.“
„Vše vypnout,“ přikázal jsem centrálnímu počítači a zvedl se, abych se zašel podívat na ty naše dva drobečky. Ale ve dveřích jsem se srazil s manželkou. Pozdě, došlo mi. Určitě už je dala spát.
„Jsou nádherní. Terinka mě vzala kolem krku a Mikolášek se i přitulil. Víš, bála jsem se…, ale jsou tak kouzelní, když mi vklouzli před spaním do náruče. A Terinčiny vlásky, jsou tak hebké! Bylo příjemné je rozčesávat.“
„Mikoláši,“ zaprosila Terinka, „můžu k tobě?“ Jak byla ta její postel velká a prázdná! Když její bratr místo odpovědi odkryl deku, rozběhla se a vklouzla k němu. Stýskalo se jí po jeho doteku. Vždyť odmalička spávali přitisknutí k sobě.
„Líbí se ti tu?“ šeptl chlapec.
„Jsou hodní,“ ale po líci jí sklouzla slza a Mikoláš jen přikývl na souhlas.
„Stýská se ti?“
Třebaže nic neřekla, vnímal, že kývla.
„Utečeme! Utečeme za maminkou. Uvidíš, já tě přivedu domů.“
Nedal jsem jinak, než že ty dva chci přeci jen spatřit. Vždyť jsem se k nim během dne nedostal, ani slovíčko neprohodil. Ale žena byla šťastná a já jí to přál. Však příležitostí budu mít ještě víc než dost! Vklouzli jsme do pokoje zařízeného ve středověkém stylu. Manželka se napřed vyděsila, když Terinku neviděla v její posteli, ale sotva ji zahlédla, jak se tulí k bratrovi, objala mě. „Necháme je spát,“ tiše jsem souhlasil. A když jsem zavíral dveře, zaznamenal jsem jakési zavrnění a zaslechl zamumlání: „Maminko!“
Jako by se onen tenký hlásek, zoufalé vyznání plačícího dítěte plného stesku, nesl tisíciletími na jedno kamenité políčko. Ustaraná žena s kruhy pod očima vzhlédla od práce. V dálce zahlédla dvě drobné postavy. To jsou ony! Radostně vše upustila a rozběhla se k nim. Dva, tři kroky a…. Filip a Klára – sousedovy děti. Znovu se sklonila ke své práci, ale nedá jí to a stále pošilhává do dáli. Mikolášku, Terinko, vrátíte se mi? Svatá Marie, matko Boží, oroduj za ně u svého syna, aby je opatroval. Udělám všechno, všechno, jen když se vrátí… Všechno!
|
|
|
