Příchod nového dne ohlašoval jako obvykle křik ptáků Mandoro. Jejich křídla bila vzduchem a vířila písek přímořské pláže. Každé ráno si Mandorové vzpomněli, že bývali letci a pokoušeli se přinutit svá těla vzlétnout. Marně.
„Mágové magoři, prťavý suchaři! Zatraceně…“ ozvalo se od břehu. Známka toho, že se Barry konečně probudil. Včerejší noc ho nenechala na pochybách, že popíjet světélkující drinky s hromadou nemytých mágů, není zrovna nejlepší způsob, jak trávit čas. Jenže on už se na tomhle prokletém ostrově nudil tak příšerně, že by se spokojil se společností kohokoli.
„Huš, mrchy!“ zařval nenaloženě na přítomné ptactvo.
„Grýýýýýýýýýýýýýý!“ zaznělo v odpověď.
Kymácivým krokem se Barry vydal na snídani. Žluté šťavnaté slaďáky rostly na skupině stromů nad jeskyněmi. Šplhání do kopce ho vyčerpalo, častoval nadávkami a kopanci kdejaký spadlý kmen a čnějící pařez. Naštěstí vždy předvídavě stihnul uskočit před jejich odvetnou akcí.
„Zatracená hořká voda,“ ušklíbal se ten nevděčník a hltavě pil cestou z každého druhého pramene.
 Posbíral dost ovoce, ačkoli se ho snažil jeden ze stromů všemi silami shodit. Tyhle naschvály místní flóry už bral Barry jako příjemné zpestření své samoty. Na druhou stranu si měl aspoň s kým popovídat. Tedy zanadávat, samozřejmě.
Z vršku kopce měl báječný výhled na celý ostrov. Tady si vždycky vzpomněl na Mága. Jak se tenkrát s kamarády opil a vsadil se, že Mágovi ukradne předmět nejcennější. Odvážnému (a ožralému) štěstí přeje, dokázal to. Ne nadlouho, hůlka mu po chvíli propálila kabát i kalhoty, ještě rád se jí zbavil. Vrátil ji jejímu majiteli jako poctivý nálezce. Mág s ním nevzrušeně hrál jeho hru.
„Děkuji, mladíku. Prokázal jsi mi velkou službu. Čeho ode mě zato žádáš?“
„Ale nic, to by udělal každej,“ krčil Barry tehdy rameny a hleděl se ztratit.
„Splním ti za odměnu tvé přání. No tak, pochlub se,“ vnucoval se Mág.
„Něco by se našlo, ne že ne,“ usmál se Barry bezstarostně. A prostoduše. Jenže to tehdy netušil.
„Vyslov ho!“
„Chci být pořád mladý, svobodný, mít co jíst a pít a nemuset se s nikým dohadovat.“
Mág kývnul, jako by tu větu očekával. Hůlkou, jež náhle vzplála rudým světlem, poklepal mladíkovi na rameno.
Barrymu se zatočila hlava i žaludek. Nepřekvapilo ho to, neměl opici poprvé. Jenže tentokrát bylo probuzení obzvlášť těžké. Skákala mu po zádech, štípala ho do uší a celý den trvalo, než uvěřil, že se nachází skutečně na ostrově. Sám. Druhý den ráno zjistil, že sám bohužel ne. Ptáci Mandoro se nedali přeslechnout.

S břichem nacpaným slaďáky se Barry usadil na hoře. Uvolněná atmosféra líného poledne ho zlákala k mrzutým úvahám nad svým životem. Včera byl úplněk, banda mladších mágů sem za ním přijde zachlastat až za měsíc. Co si v mezičase počne?
V tom se na obzoru objevila silueta lodi. Šedobílé plachty na modrém pozadí moře vyhlížely jako křídla obrovitého kormorána.
„Jako na zavolanou!“ zvolal Barry potěšeně. Rozjařeně sbíhal dolů. Každé plavidlo pro něj bylo dobrým znamením. Přiváželo jídlo nebo pití nebo lidi, obvykle všechno najednou. A tenhle koráb, mířící do Rumové zátoky, se nápadně podobal Mořské hvězdě.
Pamatoval si dobře kapitána Bystrozrakýho, jednookého zkušeného mořského vlka, a taky toho podivínského vědce Kakadura. Barry neměl tušení, co přesně znamená být zoologem. Pravděpodobně to značilo chovat se jako šílenec, vnucovat rozličné zvěři své názory a pak před ní zběsile a zhusta neúspěšně zdrhat. Podivný mužík však poskytoval Barrymu vítané zpestření. Mladík mu při jeho minulé návštěvě ukazoval hnízda Mandorů, chytil pro zoologa jeden exemplář a škodolibě pak Kakadura pozval na svačinku, pečená vejce s přílohou. Masovou.
Jediným mráčkem na spokojeném nebi mužské vzájemné spolupráce byla malá upovídaná vědcova dcera. Neustále kladla Barrymu nesmyslné otázky. Nesmyslné pro Barryho samozřejmě. On na ni pohlížel jako na otravnou, naivní a škodlibou bytost.

„Hej! Tady! Tady jsem!“
„Nazdar dobrý muži!“ mával Kakadur z loďky, která se kymácela přílivem ke břehu.
„Ó, velký Bystrozraký, co mi vezeš?“
„Nic, ty suchozemská prašivá kryso. Kdybych sem nevezl tadyhle „chytrýho“, tak po tý tvý zaplivaný pecce uprostřed oceánu ani nevzdechnu.“
„Nač ta silná slova? Vyval raději nějaký silný pivo, brácho.“
„Mandorové jsou tu, sláva,“ zoolog vyskočil na pláž a hnal se k rozložitým ptákům pospávajícím na písku.
„Poznávám toho samce s nalomeným zobákem! Ach, oni jsou opravdu dlouhověcí,“ rozplýval se profesor nadšením.
Ne tak ptáci. Někteří z nich po mužíkovi plivli, někteří po něm hodili okem. Mnozí i bobkem. Kakadura to nemohlo odradit.
Bystrozraký se dvěma námořníky vytáhl loďku na břeh. A pak se to stalo.
„To jako má být ten zkušený průvodce místní faunou? Pozor na mé vzorky, námořníku! Tati, zase sis tu zapomněl brýle!“
Barry leknutím zakopl. To ne! Neuvědomil si, jak ten čas letí. Jeden rok na ostrově jako deset na pevnině. Z únavného dítěte zjevně vyrostla zvědavá a sebejistá mladá žena. Kéž by jí Mandoro kopnul, zaklel Barry potichu.
„Ech, dobrý den,“ pozdravil nahlas.
„To jste vy! Myslela jsem si to,“ pokývala dívka s přísným výrazem hlavou.
Barry se náhle cítil jako nepatrný červ. Skoro měl strach, aby ho někdo z ptáků omylem nesezobl. Tss, nenechá si tou nádivou zkazit náladu. Dva dny to vydrží. Dýl nikde Mořská hvězda nekotvila. Bystrozraký měl své zásady.

Na kraji džungle, na mýtině kde obvykle přespávali návštěvníci ostrova, se dva z námořníků činili, aby pro vědce s dcerou vybudovali provizorní přístřeší. Pracovali neskutečně rychle, ocenil je Barry pobaveně. Ale pak si všiml, jak za nimi stojí ta protivná osůbka a komanduje je. Šel raději nešťastníkům pomoct.
„Ach Barry, ani nevíte, jak se mi po tomhle ráji stýskalo,“ rozplýval se Kakadur.
„V ráji se vás každá blbá kytka pokouší kousnout nebo kopnout do holeně? Co je proti tomu teda peklo?“
„Můj otec hovořil o krásách přírody a rozličnosti zvířecích druhů, pokud chápete, co tím myslím.“
„Doteď mi to bylo jasný…“
„Musím vás představit, Barry, to je má dcerka Marianna, pamatujete si na ní?“
„Jako by to bylo včera.“
„Vyrostla, že? Studuje medicínu a psychologii. Je velmi chytrá, dělá mi jen radost.“
„Aspoň někomu,“ zamumlal Barry neslyšně a dodal pro uši zoologa, „to mě těší.“
„Jak to, že vypadáte pořád stejně?“ promluvila Marianna k Barrymu.
„Muži nestárnou, to jste nevěděla?“
„Zřejmě se to týká jen těch hloupých. Pojď tati, pomohu ti vynést všechno vybavení na břeh.“
„Ona má na vše odpověď, šikovná, viďte?“
„Úplný zázrak…“
Barry žasl, kolik věcí si oba dva návštěvníci s sebou přivezli. Ale nereptal, na ostrově bylo místa dost. Šel radši ulovit něco k jídlu.
Moc se mu nedařilo. Mořský had, tlustá modrá ryba s malýma očičkama ho uviděla dřív, než on ji a byla v čudu. Ani další dva pokusy o zabití nějaké mořské fauny nevyšly. Jako by se mu moře vysmívalo. Otráveně začal tedy šplhat na Hrbatou horu, na jejímž vrcholu nechal Mág vyrůst houbu kožnatku. Její masité listy připomínaly maso, vzdáleně. Cestou zpět překvapil stromové morče. Překvapeni byli oba, ale hlodavec o tragickou vteřinu déle. Do tábora přicházel Barry s pyšným výrazem zkušeného lovce. Před tou dámičkou ledabyle pohazoval svým úlovkem.

„Doufám, že jste to nebohé zvíře neulovil k obědu. Já osobně jsem tedy vegetariánka. A otce bude velice mrzet, že jste zavraždil zástupce téměř vyhynulého poddruhu morče stromové, varieta modrošedý dlouhochvostý.“
„Grrr…“
„A která část tohoto prostoru je určena jako toaleta?“
„Grrr?“
„Z toho si nic nedělejte, to se u trosečníků časem stává, mozková otupělost a ztráta řeči.“
Barry prchnul.
Dva další dny přicházel do tábora jen časně ráno, odvedl zoologa na stanoviště Mandorů a zanechal jej jeho bádání a pozorování. Výzkumný úkol, proč přestali ptáci Mandoro létat, jej nechával zcela chladným. Se svým názorem, že proto, aby je on lehce ulovil k večeři, se Kakadurovi nesvěřil. Dlouhověkost Mandorů, která nedala profesorovi spát, byla pro Barryho noční můrou.
Večery trávil na břehu s Bystrozrakým a jeho dvěma kumpány. Ti se nikdy nevzdálili do vnitrozemí, stále museli mít Mořskou hvězdu na dohled. Spokojeně spolu na pláži pili, krkali a předháněli se v líčení divokých historek ze svého života. Ráno je příliv našel poházené po břehu a umyl jim ulepené tváře, čímž je spolehlivě probudil.
Třetí ráno se Barry dobře naladěn vypravil do tábora vzbudit profesora s dcerou.
„Dobré ranko, je mi líto, že už se budeme muset rozloučit, ale je čas vstávat. Koukám, že Mořská hvězda už napíná plachty,“ šveholil do Kakadurova přístřešku.
„Ona vám dcera nic neřekla? Tentokrát zde zůstáváme měsíc, Mořská hvězda se pro nás později opět vrátí. Ale převelice vám děkuji za starost, Barry, jste dobrý člověk.“
„Neee!“
„Ale ano, jste.“ 

„Co přesně tady hledáte? Proč jsou pro vás Mandorové tak důležití?“ zeptal se Barry profesora, když už strávili šest dní v podřepu, odkud pozorovali páření ukřičených ptáků.
„Jsem zoolog, zvídavý zoolog, ptáci jsou můj život.“
„Kecy.“
„Ale mladý muži, vy jste nějak podezřívavý.“
„Spíše drzý, jak to vidím já.“
„Á Marianna! Jak jsi nás našla?“
„Sedíte pod jediným bobulovníkem široko daleko. Pamatuju, jak jsi mě učil, že ptáci Mandoro jeho plody zbožňují.“
„Našla jsi něco?“ otočil se nenápadně Kakadur ke své dceři.
„Žádný ze vzorků neprokázal… zkrátka zatím nic.“
„Co tím myslíte? Jsem tady jediný, kdo neví o čem je řeč?“ vložil se do diskuse Barry.
„Tomu byste nerozuměl, domorodče.“
„Nikdy jsem netvrdil, že ženským lze rozumět.“
Barry se sebral a odešel se uklidnit výstupem na Hrbatou horu. Stejně ho ti dva nepotřebovali. Něco tu smrdí, hekal cestou nahoru. Co by mu ten potrhlý neškodný chlapík mohl tajit? Ta jeho princeznička, to je jiný kafe, o tom Barry nepochyboval. Ta by s klidem prodala celý ostrov ďáblovi a ještě by na tom hleděla vydělat.
Nejistota a sebelítost nejsou dobrými průvodci. Nepozornost při chůzi se mu šeredně vymstila. Rodinka morčat stromových, která nedávno ztratila svého člena, bratra, otce a dědečka v jednom, byla připravena. Znalecky nakousaná větev praskla pod podrážkou Barryho boty jako nic. Následovalo sklouznutí po nanošeném jílovitém podloží, svržení těžkého ořechu bobulovníku na hlavu nešťastníka a už to jelo… Barry svištěl z kamenité strany kopce přímo po hlavě. Nejdřív zahlédl hvězdičky, pak lavinu šutrů a nakonec pouhou tmu.

„Hej! No tak, vzbuďte se, nejste mrtvý.“
„Kéž bych byl. Strašně mě bolí… všechno. Nechte mě tu umřít, ano? Vy byste to pro mě určitě zvládla udělat.“
„To si nefanděte. Co ruka? Můžete s ní pohnout? Takhle?“
„Néééééééé!“
„Je zlomená, tušila jsem to.“  
„Sakra… medicínu, jo? Neučíte se náhodou na kata?“
„Přestaňte se vrtět, šlo by to? Obalím vám ruku listem jitrocívky.“
Barry zavřel pusu i oči. Snažil se v sobě zavřít i bolest, ale to šlo mizerně.
„Hm, našla jsem jednu rovně rostoucí sádruši, plátky její kůry vám paži zpevní. Co říkáte?“
Barry neříkal nic. Lebedil si při doteku jemných rukou, už nekonečně dlouho se ho nedotýkala žena. Na tuhle součást života při svém přání tehdy nemyslel. Škoda.
Někde na dně zmámeného mozku ho vytrvale kladivem bušila myšlenka. Je normální, že ona zná místní květenu, když ostrov vznikl jen jako hříčka jednoho Mága? Má s ním snad něco společného?
V následující chvíli upadl do bezvědomí. Kladivo ustalo. Ve snu se k němu blížila víla podobná Marianně, nahá a svůdná vztahovala k němu ruce a on…
„Nespěte! Musíme dojít do bezpečí tábora, než padne noc!“
Rozhořčený hlas patřil téže osobě, která ho nevybíravým způsobem polila ledovou vodou z blízkého pramene a donutila vstát. Víla se jí lekla a zmizela.
Barry se zpočátku tvářil statečně a uraženě odmítl pomocnou ruku své zachránkyně, ale po pár krocích své jednání přehodnotil. Byl vděčný, že změnu jeho názoru nekomentovala.
Kakadur nebyl v táboře. Jeho dceru to nepřekvapilo. Barryho o to víc.

Když se dalšího dne vydali ti dva strkat nos Mandorům do… prostě všude, Barry se vplížil do soukromí jejich příbytku a hledal nějakou stopu. Krčil nos nad páchnoucí sušenou hromádkou trusu, nedůvěřivě osahával skleněné baňky s podivnou modrozelenou tekutinou a marně se snažil rozluštit vědcovo maličkaté kostrbaté písmo v ohmataném sešitě. V koženém uzamčeném kufru (otvírání zámků byl Barryho nevinný koníček) nalezl knihy o magii. Magie létání z hlediska astrofyziky, Elixír mládí v matematických výpočtech, Biochemické zásady přeměny látek. A další šílené tituly. Než se nadál, spis o létání začal nevinně levitovat, Barry knížky rychle nacpal zpátky.
Na krátký okamžik ho zarazilo, jak dlouho už neměl jakoukoli knihu v ruce.

Za nocí, kdy se měsíc válel po obloze jak bludný poutník a hvězdy svítily jak nenávistná očka tmy, litoval Barry trpce svého rozhodnutí. Sníval o návratu na pevninu se všemi starostmi a problémy normálního života. V duchu se procházel po známých místech, bral do rukou běžné předměty, bavil se s lidmi, zkrátka dělal všechno to, čím tehdy opovrhoval. Kdyby se v té noci objevila na obzoru loď, skočil by do vody a plaval by a plaval, dokud by ji nedostihl.
První rok jej život na ostrově zcela uspokojoval. A později? Už bylo na návrat pozdě. Jeden rok na mágově ostrově jako deset let na zemi a on tu byl bezmála dva. Zestárnout naráz o tolik let, ztratit ty dlouhé roky života… k tomu se už nedokázal odhodlat.

V zamyšlení nezpozoroval včas vracející se dvojici.
„Vy zde?“ otázal se vědec chladně. Nedokázal skrýt svou nelibost. 
„Bolí vás ruka, předpokládám,“ zachránila jej nevědomky dívka, „nemohl jste se dočkat převazu?“
„Jak netrpím aspoň každých dvanáct hodin bolestí, jsem celý nesvůj.“
„To ráda slyším, půjdeme najít jitrocívku, ano?“
Barry šel za Mariannou jako pejsek. Poslední dobou se už musel do těch ironických narážek nutit. Ale na jiný způsob konverzace neměl odvahu.
Jeho paže vyhlížela jako námořnická mapa, samé modré moře, místy hnědá pevnina a žlutý písek. V jednu chvíli mu zatajovanou bolestí až vyhrkly slzy do očí. Zašklebil se dopředu, očekávajíc ironickou poznámku, ale místo toho žena sevřela pevně jeho druhou dlaň a něco tiše drmolila. Snad nějaká zaříkadla. Měl strach otevřít oči, aby ji nezahlédl, jak se třeba pro ten efekt proměnila ve starou čarodějnici. Žádný strach, když risknul a podíval se, byla hezká jako předtím.
Vlastně poprvé ho napadl ten výraz. Hezká. Ne panovačná, ne protivná, ne vlezlá, ale hezká. Jestli ona mě náhodou neočarovala, zamyslel se Barry.
Další dny se držel od profesora a jeho dcery raději dál. Ať už zkoumali na ptácích Mandoro cokoliv, nevypadalo to, že nějak výrazně pokročili. Profesorovi se na tváři usadil ustaraný výraz, který nezmizel, ani když jej ptáci, takový div, nechali na sebe sáhnout. Postupně přijali podivínského človíčka mezi sebe. Byl obtloustlý jako oni, nelétal jako oni a zajímal ho jejich trus. Zbývalo málo a Mandorové by ho začali uctívat jako Boha.

„Barry, všechno je ztraceno,“ stěžoval si jednoho večera profesor.
Sklenička, přesněji džbán rumu mu rozvázal jazyk a otevřel stavidla upřímnosti.
„Ale no tak, Mandorové jsou z vás na větvi, máte šikovnou dceru a zakrátko se vrátíte ke spokojenému životu doma, ne?“
„Již nemám cíl života! Můj sen se rozpadl v prach,“ proklamoval Kakadur v depresi.
„Naliju vám,“ vyřešil situaci Barry.
„Léta práce a odříkání a všechno je na nic. Nedozvím se tajnou formuli, navždy budu držen ve spárech zemské přitažlivosti, nevzlétnu! Chápeš, Barry? Nevzlétnu!“
„Tomu bych věřil. Kdyby jo, to byste ptáky Mandoro dost nakrknul, řekl bych.“
„A přitom to vypadalo tak nadějně. Mandorové žijí i stovky let, věděl jste to?“
„Ne, ale dost to vysvětluje. Asi vám už nenaliju.“
„Tolik jsem se snažil, všechny své zkušenosti jsem využil, ale přesto jsem tu tajemnou substanci elixíru věčného mládí nenalezl. Prohrál jsem.“
„Elixír mládí? Tady? Kdo vám to nakukal?“ zasmál se Barry shovívavě.
„To vám nemohu svěřit. Prohrál jsem svou životní šanci, víte? A nyní zaplatím. A nejhorší je, víte, nejhorší ze všeho je, že nevím, čím budu muset platit,“ šeptal zoolog zničeně.
„Tak zlé to snad nebude. Vy tady fňukáte, jako byste upsal svou duši ďáblu, nebo co. Vzmužte se. Jestli vzbudíte Mariannu, tak uvidíme ďábelskou pomstu v akci hned. Oba.“
„Nikdy jste neměl sen, Barry? Nechtěl jste něco tak moc, že byste zato položil život?“
„Hm… ne, asi, nevzpomínám si,“ bručel Barry neochotně.
Profesorova slova zněla jemně, ale bodala hůř než ostré dýky.
Byla to jedna z těch nocí. Bludný Měsíc shlížel na zemské nešťastníky jako spravedlivé oko. Tím hůř pro ně.
„Věřím, že člověk dokáže najít odpovědi na všechny fyzikální otázky, dotknout se smyslu biochemických zákonitostí, pochopit důvod veškerého dění. Věřím, že člověk dokáže létat. Chtěl jsem být tím člověkem…“
„No páni!“
„Dolijte mi, ano? Víte, co jsem udělal? Tomu byste nevěřil. Já jsem se vloupal do Magické kopule! Tak moc jsem chtěl znát létací formuli. To je co? A nechytili mne. Teda skoro.“
„Jak to… jak to, že vás mágové za tu drzost neusmažili zaživa? Neproměnili v žabí blechu? Nedonutili sníst vlastní… no to je jedno. Vy jste teda borec!“
„Měl jsem štěstí. Aspoň tehdy mi to tak připadalo. Dostal jsem novou šanci, naději. A ta je teď pryč.“  
„Hm, tak je mi líto, že nebude poletovat mezi racky a zobat mouchy ve vzduchu, ale to snad přežijete, ne? Elixír mládí, hm, to by bylo teda luxusní zboží. Na tom už by se dalo vydělat, co? Přál bych vám to. Ale konec světa to není, řekl bych,“ domlouval Barry Kakadurovi.
Trochu se sám styděl za svůj bezstarostný život, vlastně dostal věčné mládí darem, aniž to myslel vážně. Osud je svině modrooká, pomyslel si, každému nadělí něco jiného, než po čem prahne. Ech… pokud dotyčný tedy vůbec ví, po čem vlastně touží.

Poslední týden před připlutím Mořské hvězdy zoolog už ptáky ničím netrápil. Lehával na pláži a oni mu váhavě přinášeli bobule a ulovené rybky. Zmateně klapali zobáky ve snaze ho rozveselit a probrat z letargie. Byl na ně žalostný pohled.
„Co vaše ruka?“
Marianna ho často překvapila, aniž to čekal, Barry ji nikdy neslyšel přicházet.
„Díky vám už v ní brzo zase udržím lahev s rumem.“
„To byl přesně můj cíl,“ odsekla mu.
 Ale neodešla, nervózně postávala opodál, jako by ji cosi trápilo.
„Otec se vám s něčím svěřil?“ konečně promluvila.
„Měl by? Co se děje? Řeknete mi to?“
„Není co. Výzkum se nám nezdařil, jak jsme si představovali, co se dá dělat. U nás se říká, že osud je svině modrooká, nikdy nevíte…“ otočila se pryč, pravou dlaní si zakrývala oči jako hledím.
Barry si nebyl jist, co se od něj očekává. Poklepal ji souhlasně po rameni. Se vzlyknutím odběhla. Tak to jsem nezvlád´, došlo Barrymu.  
Se stmívající se oblohou se atmosféra na ostrově dál zhoršovala. Barry chodil po svých obvyklých cestách a nahlas se hádal sám se sebou. Štvalo jej, že ho ti dva donutili přemýšlet sám o sobě, o svém životě a jeho možnostech. Rozčiloval se, že ho zatáhli do svých problémů a nakonec se před ním oba stáhli do své ulity. Mrzelo ho, že nechal Mariannu odejít, aniž se jí pokusil pomoci. Zlomená ruka jej provokativně bolela, jako by se mu snažila něco naznačit.
Svítání jej objevilo spícího na pláži a rezolutně jej probudilo slunečními paprsky.
Plachty Mořské hvězdy na vzdáleném obzoru popichovaly Kakadura k horečnatému balení. Ještě naposledy zašel za ptáky Mandoro, dát jim pac a pusu. Tedy sbohem.
Barry osaměl s jeho dcerou.
„Všechno se teď změní,“ pronesla nevesele, „ale vy tu budete stále, co? Dalších deset let...“
„Přijeďte sem za rok na prázdniny, ještě pro mě nebudete stará,“ zavtipkoval Barry.
„Bude mi chybět…“
„Co?“
„Křik ptáků Mandoro, co jiného,“ dopověděla mu pomalu, ale žádná ironie v tom nebyla.
„Bude tu na vás čekat. Žijí přece stovky let.“
Šedobílé plachty Mořské hvězdy na modrém pozadí moře vyhlížely jako křídla obrovitého kormorána.

„Jsme tady! Hej, Barry! Všehoschopní mágové tě přišli navštívit!“
Skály Hrbaté hory odrážely ozvěnou ryk studentů magie. Jednou měsíčně si zvykli utéct na ostrov a ve společnosti jeho jediného domorodce propařit noc. Oslavit čtyři týdny, kdy leží od rána do večera v knihách s hůlkou přirostlou k palci, ve věčně podřízeném postoji vůči starším mágům.
„Už jsem ti vyprávěl, jak tady šikula proměňoval vodu ve víno a ten sajrajt nalil Mágovi do akvária? Všechny ty hubatý piraně pochcípaly a náš kámoš, ukaž mu to, musí teď za trest dýchat žábrami.“
„To je toho. Já jsem zvládnul kompletní změnu vzhledu, aby za mě náš šprtík složil zkoušku z jedů.“
„Nekecej a chlastej! Že jo, Barry?“
„Si představ, nějakej profesůrek nedávno vniknul do Magický kopule! Trouba.“
„Měl štígro, že tím Mága pobavil, byl to cvok.“ 
„Co se stalo?“ hlesnul Barry.
„Mág dal dědkovi šanci, že prý když najde elixír věčného mládí a přinese mu důkaz, budou vyrovnáni.“
„A v opačném případě ho smí Mág požádat o cokoli a ten profesůrek mu to musí dát. Cokoli!“
„Přece jsi ho znal, ne? Barry? Mág mu naservíroval ty stoletý tlustý ptáky, chápeš?“
„Takže Kakadur neměl šanci…“
„Hele, Barry, schválně, zamysli se, co ty bys chtěl od toho pošahanýho vědce? Jedinou věc na světě?“
„K čertu s vámi všemi, namyšlenci zatracený!“ zařval Barry.
„Co se čertíš? My mágové máme dobrý vkus.“
„A víš, co je nejlepší? To ty seš Mágův důkaz elixíru mládí. Jasný, ne?“
„Mám dost, jdu si lehnout.“
„A to polezeš v tomhle stavu až na ten kopec? Ti něco předvedu, Barry, na přemístění pomocí hůlky nejsou nezbytná žádná zaklínadla, stačí se dotknout srdce, takhle, a okamžitě se dostaneš tam, kam si přeje tvé srdce.“
„No jo, vy mágové to máte jednoduchý, ještě mi nalij, na spaní je času dost.“
Měsíc překvapeně mhouřil oči na postavu plížící se pláží lemovanou opilci v dlouhých hábitech. Na krátkou vteřinu stín s hůlkou zaváhal, ale pak prudce mávnul.

„Prohrál jste, profesore, předpokládám, že elixír mládí jste nenalezl.“
„Máte pravdu. Ptáci Mandoro mi své tajemství nezjevili.“
„A vidíte, já jsem na způsob udržení trvalého mládí přišel.“
„Jistě,“ ušklíbl se Kakadur, „skončeme to. Čeho si ode mě žádáte?“
„To nejcennější, jak jinak. Ale nejdřív vám předvedu svůj důkaz.“
Mág se otočil, přes rty mu začal proudit vodopád složitých slov a rukama prováděl pomalé, ale přesné pohyby.
Místnost zaplavila dusivá mlha, uprostřed ní se objevil muž ve středních letech. Šedivé skráně, zarostlá tvář, klečel na kolenou zmáhán těžkým kašlem. Kakadur po něm zběžně sjel očima, mnohem více jej zaujal pohled na Mága. Ten zkoprněl překvapením, s pusou dokořán, jeho hůlka se neslyšně snášela k zemi.
„Hm, řekl bych, že důkazní materiál mírně zestárl, co?“ vlila se do profesora odvaha.
„Proč? To přece není… jak? To by přece on…“ drmolil Mág.
„Co říkáte, velký Mágu?“
„Sbohem! A opovažte se mi ještě někdy přijít na oči,“ zařval Mág a zmizel.
Kakadur nechal podivné přivolané stvoření, ať se o sebe postará samo a vyběhl ven. Spěchal domů, až tam si oddychl.
Marianna spokojeně spala v posteli. Zdál se jí podivný sen, ptáci Mandoro v něm vzlétli.

Bledým ránem ulicí procházel muž, dotýkal se zdí domů, bral do rukou běžné předměty, bavil se s lidmi, zkrátka dělal všechno to, čím ještě nedávno opovrhoval. Příchod nového dne ve městě ohlašovala symfonie kostelních zvonů a lodních sirén. Muž měl jednu ruku svěšenou a jeho oči se rozhlížely po okolí s dětským údivem.
Každý další den scházel do přístavu a pozoroval racky, jak si bezstarostně létají až za obzor. 

Studovala medicínu a psychologii, byla dost chytrá. Nemluvě o tom, že Marianna odjakživa věřila snům.
„Jak to, že vypadáte pořád stejně?“ promluvila k muži, jehož několik dní u mola zdálky pozorovala.
„Muži nestárnou, to jste nevěděla?“
„Zřejmě se to týká jen těch hloupých.“
„Přijel jsem na prázdniny, ještě pro mě nejste stará,“ zavtipkoval Barry.
„To mi chybělo…“
„Co?“
„Křik ptáků Mandoro, co jiného,“ odpověděla mu pomalu, ale žádná ironie v tom nebyla.
„Bude tam na vás čekat. Žijí přece stovky let.“
„Tolik času nemám. Vezmu zavděk vaším hlasem.“
Barry si nebyl jist, co se od něj očekává. Pro změnu zkusil polibek. Tentokrát to zvládnul.