MIHAILA
(Věnováno Mihaile)

/introdukce/

Kolikrát může člověk projít branou noci
tam a zase nazpět se vrátit
aniž by ležel v potu a bezmoci
aniž by cítil jak dech se mu krátí

Kolikrát může člověk zažít kouzlo moci
být nejlepší a být nade všemi
aniž by klečel na dlažbě a prosil
aniž by svěřil svá tajemství zemi

Kolikrát může člověk projít branou noci
kolikrát smí se sám sebou stát
kolikrát může člověk zažít ten pocit
že jeho duše stoupá ke hvězdám

Můžeš jen chtít plakat či prosit
kolikrát možné je chtít to znát
nezjistíš to musíš tam projít
a tu pravdu poznat svou sám

Kolikrát může člověk projít branou noci...


/část první/

Pozvedá obočí a mžourá na strop
pokrytý tisícem prasklinek a vrásek
posetý prachem plný pavoučích stop
ve kterých stíny tančí nad ránem
pozvedá obočí a otvírá svá víčka
za kterými dohasíná další ze snů
ze snů těch jež přežijí světlo
a vrátí se tu a tam do mysli jak domů

Byl to jen sen na jaký se nezapomíná
byl tak překrásný a přec noční můra
byl tak blízko už téměř na dosah
než rozplynul se v předranních tmách

Zdálo se jí jak prochází se lesem
tajemným lesem však není kam se bát
v ta místa jež dýchala zvláštní silou
silou jež bolí a nepřestává hřát
jinovatku střásla ze řas a z vlasů
drobounké vločky stříbřité slzy
čekala na chvíli na kouzelnou chvíli
kdy mělo vše začít

Náhle sem tak jako povodeň
vtrhnul hluk a ryk velké slavnosti
hudba hraje tmou šlehá oheň
jarmark začíná duchové tančí

"Pojď s námi
pojď sem k nám
jen jeden tanec pojď
s námi si dát

Pojď s námi
pojď víš kam
ta místa už znáš
když nemůžeš spát

Nebo když bouře
strašná zuří
a stromy se vichrem
naklánějí

Pojď s námi pocítit
na vlastní kůži
s krví jak vínem
pozvedni svou číš!"

Nese ji k ústům
velký kalich zlatý
cítí tu vůni
jež nedá jí spát
v odlescích ohně
se magicky třpytí
ach, jak chtěla by
jak moc jej ochutnat

Najednou však zmizelo vše kolem
zahaleno do neprostupné mlhy
která zšedla a stala se stropem
na kterém tančí šedavé stíny
na kterém sen začíná
na kterém se končí


/část druhá/

Toužila po tom už nějakou chvíli
toužila po tom už pěkných pár let
udělat věc co smí jen upíři
ochutnat horkou rudou lidskou krev
nápoj ze všech jenž je nejcennější
barvy jak peklo když oheň se roztančí
plný je jisker sálá z něj teplo
nápoj v němž je rozpuštěn život

Co všechno se skrývá v něm
co všechno skýtá
čím vším se bouří ta lidská krev
jenž tepe v nás a proudí
jak řeka nespoutaná
jak náhle se prolomily ledy
jak touha jež boří
jak plamínek v kouři
jak pocit jež souží
a svírá se v křeči
jed mezi jedy
a lék jež tvou mysl uklidní

Život nám dává a může i brát
jemný jak píseň když píšťalka zpívá

Jen jednou
jen tak
jen trochu se napít

Jen jednou
ji mít
ji ochutnat

Jen jednou
jen tak
jen trochu jí zkusit

Jen po ní touží
Na ni myslívá
Vzrušená


/část třetí/

Mnoho dní uběhlo od toho snu
ten však pořád se vracel
a pokoje nedal
ač snažila se jej zakrýt
jako se šátkem
přikrývá džbán

A přišel večer na konci nádhreného dne
svět zvolna usíná jak malé nemluvně
stíny se dlouží vůně jde z polí
nad domy letí hlas zvonku jasný
slunce se sklání do červánků
do měkkých peřin do vlčích máků
kde vítr si pohrává se stébly trav

Světlo a tma visí na miskách vah
a když paprsek poslední dozní a zhasne
nad krajem slábne jak vzdálený tón
dávno už klene se zářivě jasné
temné hvězdné nebe nad krajinou
překrásně modravý hluboký brokát
třpytí se jak stříbrem vyšitý kabát

Houpe se vábí tónem vzdálených světů
do duší citlivých lákavě volá
Pojď za mnou Pojď se toulat
kraj zvolna usíná v hladivém tichu
uslyšíš i volání
z Proxima Centauri

Pojď za mnou
pojď se toulat


/intermezzo/

Kolikrát můžeš projít branou noci
jak na bránkou do parku se chodí
poznávat její taje a zažít ten pocit
když duše se na cestu vydává

Kolikrát můžeš projít branou noci
s nocí si hrát poznat její taje
než sama staneš se součástí její
než sama temnotou se staneš

Kolikrát můžeš projít branou noci...


/část čtvrtá/

Ven!
Jen pryč!
Jen dostat se odtud!

Ven!
Jen pryč!
Ven z těchto čtyř stěn!

Ven!
Utéct!
Pryč z přístřeší ropuch!

Ven!
Utéct!
Jít kamkoli ale jen

Dostat se
Ven!

Nemůžu vydržet už ani minutu doma
vše mě tu svírá ve světlech lamp
táhne mě ven ta tvá tajemná síla
jež nervy mi drásá
jež nedá mi spát
ze které šílím
jež tep můj zvedá
Ó, noci temná
jen s tebou si chci hrát

v tobě být a tebou projít
jak branou do jiného světa
jsi žhavá jak plamen
jsi modrá jak samet
jsi horká jak láska
jsi sladší než med
jsi mocnější než kdy kdo dokázal poznat
jsi pestřejší než klaunův veselý kabát
jsi temnější než skrýš v které netopýr spává´

Ó, noci krásná, jen s tebou chci být!

Šla stále dál aniž
tušila kam
aniž chtěla to určit
chtěla to znát
šla za svým srdcem
svíčkou jež bliká
aniž na chvíli
pocítila strach
po cestách
mezi poli
mezi zlátnoucími lánů klasy
po stráních vonných
strážena světlem hvězd
silou galaxií

Ve svém nitru zvláštní tíhu cítila
scou duši jež zdála se těžší než dřív
chtěla by vznést se lehká
ráda by vzlétla
s tělem však váže ji
tenounká nit
člověk ji necítí když naplno žije
má spoustu starostí
nemá kdy spát
když na chvíli se pak
zastaví a ztichne
možná ji najde
skrytou v hlubinách


/část pátá/

Došla až v místa kde zem se otvírá
proudí z ní síla jak pramen
lidé v ta místa neradi chodí
neradi v těch místech zdržují se

Cítila jak něco se s ní děje
její černočerné nitro tepe jak žíly
a tělem jejím proudí nové síly
jaké nikdy ještě nepoznala

Kde jsou ty nářky a bolesti
s nimiž se člověk musí vyrovnat
těžké dny
smutek
strach z cesty
kterou stejně musí jednou vykonat

Tam nebo zpět - kam vlastně vede
prý jenom jednou
jen jedenkrát

Kde jsou ty vzpomínky
kde jsou ty slasti
co člověk zažil a chtěl
znovu a víc
kdy?
jak?
Teď a Tady
uprostřed hřbitůvku
pod jasany

Měsíc sem prosvítá jak lampa nad stolem
kolem níž můry hvězd tančí jak zběsilé
svůj tanec
což neslyšíš?
Přichází hudba
vyzvání k tanci
je to tvá ruka
tak vlastní tak chladná
jak cizí by byla
něco se tříští...

...nitka se trhá

Prochází nocí
nyní jsou jedno
laskají a mazlí se spolu
splývají vnikají
do sebe navzájem
jsou jedna bytost
jen jedno tělo

její krev černá
a tmavne jak uhel
kůže je bílá a příjemně studí
"Jsem to já?
Nejsem?
Vždyť ze mě ta síla pramení
Jsem královnou noci a chci jí být stále
Jsem vládkyně temnot
Noc to jsem já!"

"Cokoli nade mnou
pode mnou
ve mě
Žádám vás pro všechno
co mohu vám dát
Aspoň trošičku
malou kapku krve
Té lidské šťávy dnes chci ochutnat!"

Třese se v extázi zimnicí zmítána
v orgasmu rozkoše na vrcholu slasti
tak krásně jí nebylo co živa sama
něžná a znavená na zem uléhá
padá do nevědomí
ztrácí se v mrákotách


/část šestá/

Odněkud z polí vítr dovál křik
či spíš výkřik řev hrůzy a bolesti
nesl se vzduchem jak štiplavý dým
ostrý jak nůž projel povětřím

Otevřela oči a posadila se zvolna
černé vlasy odhrnula z obličeje
vlhkého a bílého na dotek
rudé rty stáhly se v obavě

Řev zatím sílil a přidal se štěkot
chlap kontra pes - či
pes kontra chlap
asi tam zápasí v boji o život
život a smrt jen jeden smí vyhrát

Vykročila ta kde tušila boj
snad nejde snad letí obilím
a už je vidí zápasníky divé
dnes člověk prohrává k zemi se kácí

"Zmiz odtud, ty zvíře" nahlas vykřikla
najednou přestal a utekl pryč
už je u chlapa už nad něj se sklání

Mladý muž tulák
co nikam už nedojde
právě teď vydal se
na nejdelší pouť
cítí jak život v dlaních jí hasne
hrdlo má zničené
prýští z něj krev

Pohlédla do tmy
kde záhy spatří
dvě oči lesklé
dvě oči vlčí

Jak stál by opodál
jak jen by se díval
jak chtěl by říct
Nač ještě čekáš?

Sklonila hlavu
jejich pohledy se setkaly
jen jeden však vidí
a v očích může číst
jemně se sevřely
rty v drobném úsměvu
zuby se zatnuly v kůži

Nezkaž to
Jsi první...


/epilog/

Jsem k smrti unaven
však usnout nemohu
nedá mi spát ta věta
jak černý havran oblétá zem
starou a zničenou oblohu
s obrazy konce světa

Víří v mém mozku
a nedá mi pokoje
vrací se jak ozvěna
příběh jak ze snu
jak kůň bez postroje
bouře nespoutaná

Příběh snad dávný
co nikdy se nestal
předhozen času k uvěření

Příběh snad nový
co básník teď dopsal
už dávno mrtvý
nesmrtelný

Ten příběh co hřmí
napříč v mé lebce
o noci jež opojná je
a tajemná
ten příběh co šeptá
pouhá tři slova



Noapte bună
Mihaila

/listopad - prosinec 2009/